Mastičkář jest Hankův název zlomku staročeského mysteria o vzkříšení Páně, obsahujícího popis t. zv. scény mastičkářské. Scénou tou rozšířeny staré slavnosti velikonoční (viz Mystérie) a byla původně, jako na př. v latin, slavnosti svatojirské a j., vážná. Avšak souvislost její se životem skutečným a komická figura středověkého mastičkáře (srovn. pozdější význam slova »dryáčník«, t. j. mastičkář!) samoděk sváděly (zvláště když představovali herce toulaví studenti, vaganti) k tomu, že záhy dral se do ní živel světský a komika vždy neomalenější a hrubší, za kterýmž účelem rozmnožen i personál této scény o dva až tři sluhy (v něm. hrách zváni typicky Rubin, Pusterbalk a Lasterbalk, v čes. Rubín a Pusterpalk »šalk«) a služkou ženy mistrovy. Takové hrubé, až sprosté šaškovství shledáváme na př. ve hrách německých a také v památkách českých, tak že vydavatelé musí je otiskovali s vytečkovaním míst nejzávadnějších. V druhé polovici stol. XIV. tato hrubost ponenáhlu mizí jednak přísnými zákazy církevními a jednak vlivem rodící se reformace. V české literatuře shledáváme scénu tuto jednak v zachovaných hrách velikonočních, rozebraných J. Truhlářem v »ČČM.« (1891, 3 a sl.) a zvl. v tak zv. Mastičkáři musejním a ve zlomcích Drkolenských. M. musejní nalezen J. A. Dundrem (dle jiných Hankou) na deskách rukopisu musej., pocházejícího z Kolovratské knihovny březnické; obsahuje 6 pergam, listů v 8° a vydán Hankou ve »Starobylých skládáních* (díl V., 75 a sl., 1823), lépe ve »Výboru« (1845) a nejsprávněji v »List. filolog.« (VII.). Předvádí scénu, jak Rubín hlásí se u mistra Severina za sluhu, jest přijat a hledá vhodné místo pro krám. — Potom zpívá s Pustrpalkem, druhým sluhou, humoristickou píseň a vychvaluje neomalenými vtipy mistra i jeho masti. Přicházejí tři krásné paní (Marie jdoucí ke hrobu Kristovu) nábožně zpívajíce. Mastičkář vítá je napřed vážnými latin. verši, pak česky. Po episodě o vzkříšení Izáka smlouvají Marie masti, žena Severinova mísí se v to, začež od muže potrestána. Zlomek končí hádkou obou sluh o jejich rod. Výjev tento patří asi v repertoir toulavých studentů. Zřejmou příbuznost českého M-e s hrami německými vykládal Nebeský tím, že německé měly za vzor hru českou. Gebauer (1880) pravdě podobněji předpokládal však pro obojí příbuzné předlohy latinskoněmecké asi z polovice XIII. stol., jež Němec časově obměnil, Čech, nějaký toulavý žák, znající českou Alexandreidu, středověkým způsobem volně přeložil, vkládaje hojné narážky na domáci poměry (Truhlář). Překlad ten učiněn na poč. XIV. stol., ale nezachován; M. musejní je pouze opis asi z pol. XIV. stol. Na sklonku let 80tých sveden u nás o M-e musejního dosti tuhý boj. Pod dojmem poznané falsifikace gloss Mater Verborum, Evangelia sv.-Janského a j. prohlásil A. V. Šembera v opravě k Dějinám české literatury (karton ke str. 158 sl.) památku tuto za padělek Hankův a dokazoval své tvrzení jednak z nejisté provenience (od Hanky!), Hankova vročení, ze zlomkovitosti textu, z pravopisu, jazyka, obsahu a z melodie k v. 27. sl. Avšak všecky tyto námitky vyvráceny důmyslně a přesvědčivě J. Gebauerem (Staročeský Mastičkář a páně A. Šemberovy námitky proti jeho přesnosti; »Listy filol.«, VII., 90 a sl.; Rozhodnutí pana A. V. Šembery o stčes. Mastičkáři t., str. 259 a sl.; také v »Archivu für slav. Philol.« IV., str. 549 a sl.), jehož názor potvrzen i chemickou a mikroskopickou zkouškou z 19. čna 1886, nalezením rukopisu v Museu, s jehož desk M. sňat, a posléze i nálezem Drkolenských zlomků (viz A. Patera, Drkolenské zbytky staročes. her dramatických ze XIV. stol. v »ČČM.«, 1889, str. 122 a sl.), jejichž scéna mastičkářská jeví tolik shod (složena okolo r. 1350 a psána o něco později) s M-em musejním, že buď z něho čerpána nebo měly obě velmi blízké předlohy. — Srov. V. Nebeský, M. (ČČM.«, 1847); J. J. Hanuš, Die lateinisch-böhmischen Osterspiele (1863); zmíněné články Gebauerovy a zvl. J. Truhláře obšírnou rozpravu »O staročes. dramatech velikonočních« (»C. Č. M.«, 1891).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Mastičkář