Ottův slovník naučný/Marokko

Ottův slovník naučný
Marokáni	Marokko	Marold

Údaje o textu
Titulek:	Marokko
Autor:	Eugen Muška
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 881-884. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Maroko

Marokko: 1) M. (arab. el Magreb, t. j. Západ, neb el Magreb-el aksa, nejzazší Západ), císařství v severo-záp. Africe mezi 28° 2'-36° s. š. a asi 0° 40'-11° 5' z. d., ohraničené na z. okeánem Atlantským, na s. mořem Středozemním, na v. Alžírskem a na j. Saharou, má rozlohu asi 812.300 km², z čehož připadá 439.240 km² na oblast skutečně spravovanou a ovládanou (bez oas Tuatských a oblasti pustinné), zbytek hl. na zájmovou oblast jižní (v. Afrika, str. 393 b). Státního sčítání lidu posud není a proto příbližné odhady obyvatelstva značně se liší, kolísajíce mezi 6-12 mill. Nejsprávnější jest asi odhad Lenzův na 8 mill. Pobřeží jest jednotvárné, místy skalnaté, místy značně mělké a písčité, bez zátok a chobotů mocněji vyvinutých; z lagunovitých jezer větší jsou jen Merdža Rasel Dura v sev.-záp. cípu pobřežním. Odčleněným poloostrovem mohl by se nazvati jedině poloostrov Andžírský, vybíhající nejsevernějším bodem (mys Ceuta) do úžiny Gibraltarské. Z mysův důležitější jsou: mys Ceuta (nejsever.), mys Negro, Babazún, Tres Forcas v Středozemním moři, mys Asemmur, Džerf eš Šefúr, Cantin, Sim, Ghíra Nun v okeánu Atlantském.

Podnebí jest velmi zdravé; patrně od sebe dělí se na pobřežní, značně vlhké, a vnitrozemské, t. j. podnebí západní Sahary, daleko sušší. Pobřežní podnebí stojí pod bezprostředním vlivem barometrického maxima Atlantského okeánu, ležícího v směru zsz. Větry s.-v. převládají celý rok, hl. v létě; v zimě vyskytují se častěji dle Hanna bezvětří a větry s.-z. V jednotlivostech mají místa v čáře pobřežního podnebí střední teploty; Mogador (27° 58' s. š., 15 m n. m.) 18,2 °C; Tanger (35° 45', 60 m n. m.) 17,8 °C; Marokko (31° 45' s. š., 530 m n. m.) 21,7 °C. Střední extrémy byly 37,2° a 9,2°. Měsíční klesání a kolísání teploty jest zvl. veliké v zimě, v létě nepatrné. Dešťoměrná měření udávají 182 mm; prší hl. v zimě, od září do dubna, léto jest úplně suché, bezdeštné. Teplota v stínu největší 27,0 °C. V zimní době někdy vane hl. v již. částech horký, pouštní vítr harmatan (mezi říj. a ún.). Zaoblačnění jest řídké; rovněž bouře. Déšť přicházívá hl. z j.-z. Vnitrozemské podnebí je suché, úplně bezoblačné, rázu západosaharského. Bývá 293 dni jasné, 61 oblačný, 11 mračných, 43 dešťové. Celý rok panuje vítr s.-v., hlav. od květ. do září, v zimě vanou často větry j.-v. a j., velice teplé.

Horopis M-ka jest jednotný, ježto vinut jest v jediném systému horském, Atlasu (v. t. a Afrika, str. 350).

O geologii marocké v. Afrika, str. 360.

Vodopis. M. náleží vodopisně k nejvyvinutější části vysočiny Berberské. Okolnost tuto přičiňují hl. mohutné horské soustavy Atlasové, zachycující vláhu a napájející četné řeky, z největší části typy řek periodických. V celku náleží M. k úvodí okeánu Atlantského a moře Středozemského. Mimo to můžeme rozeznávati třetí vodopisný bassin saharský, pustinný, v nějž ústí se některé řeky vých. cípu Vysokého Atlasu. K oblasti středomořské patří nejmocnější řeka marocká vůbec, Muluja (Mluja, starověká Mulucha), dříve pohraniční. Vzniká na úpatí mocného horského massivu vnitrozemského Ajašinu, protéká hlubokou, dokonale vyvinutou údolní soustavou Ulad el Hadž, oddělující od sebe vých. cípy Středního a Vysokého Atlasu. Dolním tokem vytváří místy úzká, erosní údolí, jimiž odděluje sev. pobřežní massiv horský er Rív od východ. Malého Atlasu (Tell). Místy rozlévá se až do šířky 32 km. Má četné přítoky, z nichž s leva Vádí Msum, V. Serina, s prava V. Sá. Úvodí Atlantského okeánu jest bohatší, zabírajíc celou záp. a vnitrozemskou čásť. Největším tokem jest Sebú (starověká Sebus), vyvěrající pod megaderským průsmykem v Středním Atlasu. Vvtváří mnohá erosní údolí, tak že skýtá pestrou scenerii krajinnou (zv. Sebú, u starých S. magnificus). Délka na 460 km, prům. hloubka 3 m, šířka 1/2 km. Má četné přítoky (V. Vergha, Rdem, V. el Leben, V. Fas a j.). Níže než Sebú ústí se V. Bú Regreg (starověká Sala fluvius), známá již starým Římanům, vyvěrající v oblasti massivu Ajašinského, a menší pobřežní toky; V. Serrat, V. Melláh, zvl. však vyvinutá říční soustava V. Tensift, vyvěrající v bohatých vodnatých pramenech v západní části Vysokého Atlasu (Dž. Tidilli). S již. svahu Vys. Atlasu a sev. svahu Antiatlasu sbírá přítoky Vádí Sús, pramenící se pod průsmykem Tagheratským. S jižního svahu záp. Atlasu a sev. svahu Džebel Baní sbírá vody V. Nún, z již. úpatí Dž. Baní stékají četné prameny do nejjižnější, pohraniční V. Drá. K bassinu saharskému náleží hlav. říční soustava V. Saura, ztrácející se v oasové kotlině Tuatské, V. Togha, vtékající do oasy Tafileltské, V. Idermi, spojující se v jezerní pánvi el Debažat s V. Drá. Jezera, vyjímaje laguny Merdža Rasel Dura na záp. pobřeží, jsou říční, oasová, ale vždy periodická.

Květena nejvíce blíží se španělské (charakteristické Drosophylum, Pterospartum a Cleonia). V hornatých krajích jsou rozsáhlé lesy, v nichž ve vyšších polohách rostou vedle vždy zelených dubů cedry, smrky a jedle. Ve Vysokém a Malém Atlasu vyskytuje se čtvero zvláštních stromů: Callitris quadrivalvis, Fraxinus dimorpha, Pistacia atlantica a Pirus longipes. Mezi oběma těmito horstvy leží kraj stepní, význačný vysokými a tvrdými travami. Na jihu palmy, datle a jiné jižní ovoce.

Zvířena podobá se alžírské. Veliké šelmy, lvi, pardalové, vyskytují se již zřídka, divocí kanci, opice, hyény dosti zhusta; na jihu jsou antilopy, pštrosové a j. Kobylky objevují se často hromadně.

Národopisně vykazuje M. pestrou směsici. Dobré 2/3 obyvatelstva jsou Maurové, ostatek Berbeři a jejich soukmenovci (na sev. Amazirghové n. Imazirghové, na jihu Šihíkové zvaní), přistěhovalí Arabové, Turci, Židé a černoši (tito jako otroci), konečně něco málo Evropanů. Panujícím jazykem jest arabština, náboženstvím státním islám.

Zemědělství je v plenkách, čímž vinna známá netečnost Hámitův i Arabův ke klidnému rolnickému způsobu života. Podmínky přirozené, půda, podnebí i zavodnění, jsou neobyčejně příznivé, tak že při pilnosti a větší pracovitosti mohlo by býti M. zemědělskou zemí prvého řádu. Zně nestačí potřebě domácí, tak že obilí musí se dovážeti. Dobytka bylo r. 1890 dle příbližného odhadu 600.000 koní, 4,5 mill. mezkův a oslů, 500.000 velbloudů, 7 mill. hověz. dobytka, na 60 mill. ovcí a koz. Vyniká hl. chov koně, který jest dobré jakosti, pevného složení, tak že se v značné míře vyváží. Větší péči věnují sadařství, zahradnictví a místy umělému zavlažování; zvláště zahrady marocké vynikají velkou spořádaností. Ze zemědělských plodin hlavně obilí, oves, sorgho (dura), kukuřice, rýže, rozmanité luštěniny (hl. hrách), len, konopí, šafrán, sezam, anýz; dále stromy agrumové, datle, mandle, banány, strom granátový, fíky, hrušky, jablka, třešně, ořechy a j.

Minerální bohatství jest značné, hl. drahých kovů jest sice veliké, avšak dosud nedostatečně se těží; tak zlato nalezeno v četných křemitých i žulových vrstvách i v mnohých náplavech; na stříbro je bohato pásmo Vys. Atlasu mezi M.-kem a Tarudantem a na jiných místech, rovněž železo, měď hl. v Antiatlasu daly základ i drobnému průmyslu železářskému a měďařskému, omezujícímu se hl. na domácí výrobu některých nástrojů a zbraní. Vedle těchto zjištěna jsou také ložiska kamenné soli, uhlí, mramoru, olova, síry, bohatá jsou ložiska hrnčířské hlíny, na četných místech nalézá se rozmanité drahé kamení; v posledních letech zjištěny také minerálné prameny, hl. petrolejové.

Obchod jest značný, ale mohl by býti čilejší, ježto jej podporuje příznivá zeměpisná poloha na důležitých obchodních cestách atlantských a středomořských. R. 1896 vyvezlo se; vlny za 2,714.000 fr., vajec za 32,228.400 fr., bobův za 2,155.350 fr., papučí orient. za 1,947.250 fr., cizrny za 1,825.675 fr., koží koňských za 1,655.425 fr., mandlí za 945.600 fr. Dováženo hl. zboží textilní v ceně 13,582.625 franků, cukr (8,629.725 fr.), čaj (2,605.475), mouka (902.650), železo (555.075), víno a opojné nápoje (417.625), lodenové sukno (939.830), svíčky (881.375), podlážkové dříví (455.025) a j. Největší účast v obchodu má Anglie (7,475.700 frankův), Španělsko (5,011.200), Francie (4,655.405), Německo (3,076.440), Egypt (1,371.900), Italie (383.625), Portugalsko (174.830). Dovoz téměř všechen prostředkuje Anglie (19,638.765 fr.). Ruch lodní soustřeďuje se hl. v 8 větších přístavech, jež jsou: Tanger, Tétuan, El Araich, Rabat, Mogador, Dar el Baida, Mazagan, Saffi, z nichž nejvíce počet lodí vystřídal se v přístavě tangerském (1210 lodí o 324.185 t), nejméně v Saffi (114 lodí o 68.286 t), v celku obnášel ruch lodní: 2316 lodí o 914.469 t v ceně 32,884.400 fr. (dovoz) a 23,146.175 fr. (vývoz).

Kommunikační prostředky jsou nepatrné; není tu dosud železnic. cesty silniční jsou špatné a zanedbané. Poštu obstarávají hl. cizinci; nejdůležitější pošt. spojení je z M-ka do Fésu. Telegrafní síť spojuje některá důležitější města.

Míry, váhy a mince jsou sice samostatné, ale užívá se často mincí cizích, hlav. španělských, franc., rak. tolarů Marie-Terezie. Domácí mince nejmenší jest drahma (okeát), dělící se ve 4 muzuná (udžúh).

Ústava. M. je absolutní monarchie; v čele státu stojí despoticky vládnoucí císař (sultán) s titulem emir el mumenín, to jest kníže věřících. Administrativní správa spočívá na rozdělení provinciálním. Rozeznávají se dvě hl. části: Blad el Makhzen, t. j. s.-z. čásť až po hl. hřbet Vys. Atlasu, pevně organisovaná, a Blad eš Siba, čásť od již. úpatí Vys. Atlasu až na jih, osazená hl. kmeny poplatnými. Obě tyto části dělí se v další drobné provincie poplatné, v jejichž čele stojí vládou jmenovaný úředník, kaid zv., dohlížející nad správným odváděním daní, jakož i vykonávající určitou pravomoc nad kmenovými šeiky. V celku jest 44 distriktů správních, zv. amalát. Hl. m. Fés a Marokko. Finance státní nejsou skvělé, system budgetový není zaveden; v celku kolísají státní příjmy mezi 6-20 milliony K (r. 1894 obnášel 2,018.000 K). Organisace vojenská není dokonalá; vojenský sbor sultánův má 10.000 vojska pěšího (arkári) a 400 jízdy pravidelné, 2000 nepravid., 1 dělo. V čas války dosahuje válečná hotovost 40.000 mužův. Námořního loďstva není. V poslední době přikročilo M. k úplné reformě vojenství na základě evropském. Reformu provádějí franc. a italští důstojníci.

Dějiny. Po úpadku Karthaginy vyvinula se v nyn. M-ku samostatná říše Mauretanie (v. t.). R. 790 zmocnili se jí Arabové a založili zde samostatnou říši islámskou, dědičnou v rodě Idrísovcův (v. t.). Potom zmocnili se žezla Fátimovci a po nich Moravidé, kteří byli nuceni ustoupiti Mohádovcům (1147-1269). V polovici XIII. st. počínal nabývati velké moci arabský rod Merinidovcův, sídlící v území od ř. Muluje v nejsever. cípu až ku Kasr el Kebíru (nyn.). R. 1269 emír Merinidovců zmocnil se M-ka bez boje a dynastie Mohádovcův uprchla před ním. Prvým vladařem této dynastie byl Abú-Jakúb-Jusef, jehož rod panoval v M-ku až do r. 1554. I tato dynastie pokračovala ve velkých bojích španělsko-maurských na poloostrově Pyrenejském, v nichž několikráte však krvavě poražena. V XV. století upadla, ježto se rozštěpila na 3 neodvislá království: Fés, M., Sidžilmasa. R. 1471 přenesena válka maurská na břehy africké, tak že t. r. podařilo se Alfonsovi V. Portugalskému zmocniti se pobřežní části staré Tingitanie. Rovněž tak ve výbojích pokračováno r. 1515 a 1517, tak že moc dynastie Merinidovců klesala stále hlouběji. Poslední z nich, Abu Hasan, padl v boji se svými syny r. 1554 a vlády zmocnil se Muhammed el Mehdi, šerif tarudanský, podporovaný Portugalskem a spřízněný sňatkem s portugalským místodržícím Guttierezem de Monroy. Rod jeho (Saadiovci) vládl od r. 1554 až do r. 1659. Tento provedl mnohé vnitřní opravy, znovu vystavěl město M. a pečoval všemožně o povznesení říše. R. 1578 nastoupil Abú Abbas Ahmed, jenž organisoval mocnou armádu 100.000 mužů, s níž provedl částečné scelení říše a porazil v krvavé bitvě t. zv. Tří králův 4. srp. r. 1578 portugalské vojsko. R. 1588 osvobodil Ceutu, vytlačiv odtud Španěly. Panovník tento náleží k nejlepším marockým panovníkům vůbec, ježto uspořádal říši nejen politicky, ale i hospodářsky. Za něho hl. město M. ozdobeno nádhernými stavbami. Po smrti jeho nastaly zmatky a říše Marocká rozpadla se v několik částí. Na trůně vystřídalo se v krátkých přestávkách 12 panovníkův, sídlících buď ve Fezu nebo v M-ku. Po vymření Saadiovcův trvalo v l. 1654-64 mezivládí, r. 1665 dostala se k žezlu nová dynastie šerifů Tafilaletských, jichž prvy byl Mulej Šerif, potomek Ali-el-Hasana, dle kterého nazývá se dynastie tato též Hasanovci. Tato větev panuje v M-ku až dodnes. Za panovníků této dynastie okřívá M. hmotně i kulturně; první sultán, který projevil snahu připojiti se kulturně k Evropě a na základě západoevropském zemi zreformovati, byl Mulej Jezid Muhammed (1748-89), za něhož také založeno město Mogador; od jeho panování počíná již také mocněji uchycovati se v zemi francouzský vliv. Po smrti jeho říše upadla, Evropané vyhnáni. Teprve Mulej Abderraman Sidi Muhammed (1822-59) znova snažil se zemi povznésti; za něho vznikl prvý velký rozpor mezi Francií a M-kem v srpnu r. 1844. Dne 14. srp. r. 1844 poražen Mulej Abderraman od maršálka franc. Bugeauda v bitvě na řece Isly. Před tím franc. loďstvo pod priucem de Joinville bombardovalo přístavní města, zvl. Tanger a Mogador. Po těchto velkých úspěších francouzských uzavřen mír v Tangeru v září r. 1844, jímž přiznány Francii starobylé hranice alžírské naproti M-ku. Později vedeny boje ještě s Abd-ul Kádirem, který skrývaje se v horách rozdmychoval neustále nová povstání protifrancouzská. Konečně však donucen r. 1847 vzdáti se. Nové roztržky s Francií nastaly r. 1851, po jichž brzkém odstranění vznikly opět nové se Španělskem, jež r. 1859 prohlásilo M-ku válku, ježto sultán zpěčoval se zaplatiti určité povinné náhrady. Španělské vojsko, vedené O'Donnelem, porazilo dvakráte vojsko marocké u Tetuánu; uzavřen mír, dle něhož nucen sultán zaplatiti válečnou náhradu 20 mill. špan. piastrů. Po smrti Sidi Muhammeda (1873) nastoupil syn jeho Mulej-el-Hasan (1873-94), za něhož počíná velký rozvoj M-ka ve směru hospodářském, obchodním i kulturním. Mulej-el-Hasan byl výborný státník, dobře vědoucí, že M. může býti zachráněno jen, bude-li na základě evropském reformováno. Proto navázány nové styky s evropskými mocnostmi nejen blízkými a sousedními, ale i se vzdálenějšími. V tom směru historicky důležitá jest zvláště tak zv. marocká konference z r. 1880 v Madridě, na níž rokováno o vzájemných poměrech a vztazích M-ka k ostatním evropským mocnostem. V l. 1893 a 1894 způsobili velké roztržky mezi M-kem a Španělskem bojovní kmenové kabylští, kteří o své ujmě napadli španělské posádky v některých přístavních místech, tak že sultán nucen byl zaplatiti novou náhradu, jakož i mocí vojenskou zakročiti ku zkrocení Kabylů. R. 1894 zemřel Mulej-el-Hasan a po něm nastoupil syn jeho Mulej-Abd-el-Azíz, který panuje až dodnes. Hned na počátku jeho vlády došlo k roztržce a diplomatickým jednáním mezi Německem a M-kem, ježto zavražděni byli na půdě marocké někteří obchodníci němečtí. V nejnovější době (1900) počíná se schylovati k novému velkému konfliktu marocko-francouzskému, ježto Francie zabrala v zájmovou svoji oblast důležitou, dosud k M-ku počítanou skupinu oás Tuatských. Spor, vedený dosud diplomaticky, není rozhodnut.

Literatura. Ze starších tisků důležitější jsou četné, z větší části však povšechné spisy portugalské, španělské, hollandské a j.; z novějších viz: Rohlfs, Tagebuch einer Reise durch die südlichen Provinzen von M. (»Pettermann's Mitt.«, 1863); Afrikanische Reise durch M. nach Tripoli (1868); Die Reise nach M. (1873); Mein erster Aufenthalt im M. (t., 1872); Hooker a Ball, Journal of a tour in Marocco and the Great Atlas (Lond., 1878); Ed. de Amicis, Marocco (Milán, 1876); Tissot, Recherches sur la géographie comparée de la Mauritanie Tingitane (Pař., 1877); von Fritsch, Reisebilder aus M. (1877); Llana y Rodrigańez, El imperio de Marruecos (Madrid, 1879); Oscar Lenz, Timbuktu. Reise durch M., die Sahara u. den Sudan (Lips., 1884); Castonnet de Fosses, Le Maroc, sa situation actuelle (Bruss., 1884); Erckmann, Le Maroc moderne (Pař, 1885); Marcet, Le Maroc (t., 1886); Schnell, Das marokkanische Atlasgebirge (»Peterm. Mitt.«, dopl., XXII.); Thomson, Travels in the Atlas and southern Marocco (Lond., 1889); Leared, Marocco and the Moors (t., 1891); Wolfrom, Le Maroc (Pař., 1893); Keer, Pioneering in Morocco (Lond., 1894) a j. Dobrou bibliografii literatury marocké podává Playfair, Bibliographie of Morocco (Lond., 1892). Z map franc. speciální: Carte spéciale du Maroc avec notice géographique (Pař., 1888; 1 : 3,000.000); Bianconi, Carte commerciale du Maroc (t., 1891; 1 : 500.000); Flotte de Boquevaire, Carte du Maroc (t., 1897; 1 : 1,000.000) a j. EMa.

2) M., Marrakéš, Mrakéš, berbersky Temrakeš, druhé sídelní město sultanátu Marockého, v sev. výběžku Atlasu, 430 m n. m., v širé úrodné rovině; má 50-65.000 obyv. (r. 1811 počítal Jackson 270.000, 1830 počítáno 80.000, 1834 50.000, 1868 60.000). Bývalo silně hrazeno šir. a hlubokými příkopy i vysokými (10 m) hliněnými hradbami, opevněnými četnými tvrzemi (100). Do města vchází se 7 velkými branami; z hradeb a městských zdí zůstaly v některých částech toliko ssutiny, místy úplně s zemí srovnané, ježto vyzdviženy byly z hlíny a písku. M. má příjemnou polohu, hojně zahrad, zdravé podnebí, v zimě velmi mírné; sníh nikdy nepadá. Střediskem města jest velké náměstí, na němž jsou divadla, bazáry, lázně a j. Budov nákladných není mnoho, obyčejné domy jsou hliněné; stavbou vynikají jen mešity (19), některé vládní budovy a zvl. palác sultánův. Velké jsou bazáry, z nichž zvl. bazár textilního zboží Kaiseria a Suk-el-Atarin. Židé obchodují v uzavřené čtvrti el-Melah, v rukou jich spočívá také hl. obchod s textilními a železářskými výrobky i se sbožím osadním, obilními plodinami. Hl. zaměstnáním obyvatelstva jest zemědělství a v menší míře teprve průmysl. Průmysl omezuje se na zpracování kůže, výrobu textilního zboží, prýmkářského zboží, kobercův a jemných tkanin. M. má dobré staré vodovody a nádržky vodní, z nichž uměle voda se rozvádí do města i do okolí. Z vodních nádržek největší a nejstarší je el Muezim, v nejnovější době opravená. - M. založeno a vystavěno bylo r. 1062 emírem Jusefem ben Tašfínem z dynast. Moravidské poblíže starobylého místa Aghmát, jehož obyvatelstvo bylo do nové osady převedeno. V XII. stol. bylo mocně opevněno, za emíra Abú-Jusef Jakúb el Manzura (1184-1198) velice se povzneslo, tak že stalo se hlav. městem dynastie Mohádské; za Merinidovců přenesena vláda do Fésu a od té doby jsou Fés a M. střídavě sídelním městem. Později velikými revolucemi domácími, pohromami živelními (vel. mor r. 1678) počalo město klesati. - Lit. Lambert. Notice sur la ville Maroc (Pař., 1868). Četné zprávy o městě podává též Lenz ve svém cestopise saharském. EMa. ^{[red 1]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ve 28. dílu byl k heslu Marokko uveřejněn dodatek, viz Marokko (dodatek).