Ottův slovník naučný/Lukáš
| Ottův slovník naučný | ||
| Łukaszewicz | Lukáš | Lukaševič |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Lukáš |
| Autor: | Ladislav Dvořák, Zdeněk Nejedlý, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, Jan Otakar Pražák, Josef Hanuš, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 447. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Lukáš |
|
Lukáš: 1) L. svatý, rodem z Antiochie, povoláním lékař, stal se v Antiochii učenníkem sv. Pavla, k němuž se v Troadě jako průvodce na jeho druhé apoštolské cestě přidružil. Ve Filippech v Makedonii však sv. Pavel ho zanechal, nejspíše, aby nad nově založenými církvemi bděl. Když sv. Pavel skoro sedm let po tom do Filipp se vrátil, opět se k němu sv. L. přidružil a od té doby až do jeho smrti od něho se neodloučil. Co po smrti sv. Pavla sv. L. dělal, o tom nemáme Žádných svědectví. Podobné nevíme, jakou smrtí zemřel; ale od IV. stoL na východě od sv. Řehoře Nazianského a na západě od sv. Paulina Nolanského mezi svatými mučenniky se uvádí. Sv. L. napsal třetí v řadě evangelium a sice připisuje se naše třetí evangelium již od konce II. stol. ve všech církvích sv. L-i, soudruhu a pomocníku sv. Pavla, kterýž souhlas církví jinak vysvětliti nelze, leč že svatí Otcové své přesvědčení o původci třetího evangelia čerpali z apoštolského podání. Sv. Otcové připisuji evangelium třetí sv. L-i tak, že, jako sv. Marek napsal své evangelium dle sv. apoštola Petra, tak že sv. L. své evangelium napsal dle kázání sv. apoštola Pavla, poněvadž sám Pána neviděl a tedy od jiných čerpati musil. Podobně máme důkazy pro pravost třetího evangelia, že totiž ke konci I. st. a v celém II. stol. za Písmo sv. považováno a užíváno bylo, u Otců t. zv. apoštolských, u prvních apologetů, ba i u samých bludařů těch časů, tak že nutně za časů apoštolů bylo sepsáno; totéž platí i o celistvosti téhož sv. evangelia. Neb, ačkoliv někteří spisovatelé kdysi první dvě kapitoly třetího sv. evangelia a dnes někteří dosud vypravování o potu krvavém Páně (Luk. 22, 43. 44.) původci sv. evangelia nepřipisovali resp. nepřipisují a je z evangelia vylučují, nám o pravém opaku svědčí nejstarší sv. Otcové a nejstarší rukopisy téhož sv. evangelia. Třetí evang. podobné jako Skutky apoštolské jest věnováno Theofilovi, bezpochyby příteli neb učenníku sv. L-e, jinak neznámému, a napsáno čili určeno jest církvím od sv. Pavla založeným, které povstaly z obrácených pohanů a ze Židů, ale tak, že pohanokřesfané byli u většině, Že sv. L. ve svém evangeliu ani obrácených Lukáš židů ani obrácených pohanů výlučně na zřeteli neměl, ale že určil oběma evangelium, vysvitá z obsahu samého evangelia. S jedné strany totiž všeho se vystříhá, čím by pohany mohl uraziti, a pečlivě sbírá důkazy, že i pohanům byla přinesena od Ježíše spása, s druhé strany pak mnohé ve svém evangelii uvádí, čím by Židy získal, mluvě o privilegiích Židů, o zvláštní lásce Boží k národu vyvolenému, čímž ovšem víra židokřesťanův má býti utvrzena. Dále podobně jako sv. Pavel dokazuje vykoupení všech lidí Messiášem, tak i L. si vytkl za svůj cíl dokázati, že Ježíš jest »spása, kterou připravil Bůh před tváří všech národů, světlo k zjevení národům a slávě svého lidu isráélského«; ale jestliže větší čásť Židů slávu svého národa neuznala (Messiáše nepřijala), že tím jsou sami vinni, poněvadž svými předsudky se nechali oslepiti, tak že jim to nebylo ku vzkříšení, ale ke zkáze. Jako na počátku svého evangelia slíbil, vypravuje L. události evangelické v pořádku chronologickém, tak že jen asi jednou se od něho uchýlil (Luk. 9, 57—62).
Poněvadž L. sám výslovně praví, že o věcech, které vypravovati hodlá, přísné pátral a skutečně svědky věrohodné měl, od kterých vše s jistotou seznati mohl, zaslouží i ve věcech t. zv. profánních, jichž se dotýká, víry dějepisné, i nehledíc k inspiraci. Proto rationalisté beze vší příčiny zavrhují věci, o nichž L. mluví, o nichž však světšti spisovatelé úplně mlčí, jako báchorky vymyšlené nebo bludy dějepisné. Sv. L. vypravuje ve velké části svého evangelia sice skoro totéž, co sv. Matouš a Marek, ale též mnoho přidává a jiné vynechává, tak že nijak na nich není závislým; spíše, aby svého účelu dosáhl, ty skutky a nauky Páně vybral, které pokládal za způsobilé k dosažení účelu svého, a uvedl je do pořádku chronologického tak, že vypravováním jich čtenářům dává úplnou jistotu toho, čemu se z ústního kázání naučili. V evangelii sv. L-e, obsahujícím 24 kapitol chronologicky sestavených, rozeznáváme čtyři periody života Pána Ježíše, a to: první, která se táhne až k počátku veřejného působeni v Galilei, a čtvrtá, která jedná o utrpení a oslavení Pána. Druhé dvě obírají se životem yeřejným Pána Ježíše, a sice druhá veřejným působením v Galilei, třetí různými cestami, jež po té Pán vykonal nejvíce v Peraei a Iudaei. V příčině místa a času, kdy evangelium jest psáno, jest jisto, že sv. L. napsal evangelium před Skutky apoštolskými. Jelikož pak Skutky ap. ke konci prvního zajetí sv. Pavla v Římě, t. j. ke konci r. 63 neb na začátku r. 64 v Římě byly ukončeny, zdá se. že nejspíše evangelium naše kolem r. 63 v Římě bylo napsáno a ukončeno (viz Actus apoštolorum). Kromě třetího evangelia napsal sv. L. též pátou knihu Nov. Zákona, totiž t. zv. Skutky apoštolské. Třetí evangelium vykládal Origenes, Eusebius Caesarejský, sv. Ambrož, sv. Augustin, ctihodný Běda, který první všecka 4 evangelia vyložil, sv.TomášAqu., sv. Bonaventura, Maldonatis, kard. Cajetanus, Alex. Natalis. V nejnovější době F. X. Patrizi, Bisping, prof. vídeňské university Poelzl a konečné Sušil, který rovněž všecka čtyři evangelia vyložil českým jazykem a jehož výklad sv. L-e vyšel nákladem Dědictví sv. Prokopa po prvé v Praze r. 1865. dk.
2) L. Pražský, vynikající člen Jednoty Bratrské…
3) L. z Lejdy, Lucas van Leiden, v Italii Luca d’Olanda, vl. Lucas Jacobsz, holi. malíř a ryjec (* 1484 v Lejdě — ✝ 1533 t.). Vyučil se u svého otce Huiga Jacobsze a Cornelise Engelbrechtsena a vzbudil pozornost již ve svém dvanáctém roce aquarellou na plátně Legenda sv. Huberta. Dvě léta po té ryl s velikou dovedností Muhammed vraždí mnicha Sergěje, pak r. 1509 devět medaillonů Scény ze života Kristova, r. 1510 Nahá žena víská psa (rytina velice vzácná). Po té následovaly velké obrazy: Ecce homo (1510), Kalvarie (1517), největší jeho dílo, na němž je 80 figur. R. 1521 L. byl v Antverpách, kde setkal se s Dürerem a byl zapsán do tamního cechu. R. 1527 cestoval s Janem Mabusem po Belgii, ale onemocněv již se neuzdravil. Avšak i na loži ještě kreslil a ryl. Také maloval obraz Ježíš slepého uzdravuje (1531; petrohr. Eremitáž). Mimo tyto obrazy dlužno ještě uvésti: Lazarovo vstáni z mrtvých (1508); Pokušeni sv. Antonína (1509); Esther před Ahasverem (1518); Sv. Máři Magdalena (1519); Cisař Maxmilián (1520); Poslední soud, triptychon v radnici lejdské; genry Zubař, Chirurg, Enšpigl. Pak mu připisuji obrazy: Šachisté (ve Wiltonhouse); Sv. Jeroným (mus. v Berlíně); Mojžíš vodu ze skály vyluzující (1527, villa Borghese); Svatí Tři králové (Buckingham Paláce v Londýně) a j. L. z L. jest předchůdcem holl. mistrů XVII. stol. a jest především dovedným genristou, který znamenitě líčil obecný život nizozemský; obrazy jeho vždy velmi výrazné slučují vhodným způsobem fantasii s realismem. Také jeho náboženské obrazy jsou rázu genrového. V posledních svých pracích podléhal vlivu malířů italských. Jeho rytin ve mědi nebo ve dřevě jest asi 200 a vliv Dürerův v nich je patrný; jsou provedeny rukou lehkou a pečlivě. — Srv. Evrard, Lucas de Leyde et Alb. Dürer (Brussel, 1883); Volbehr, Lucas v. Leiden, Verzeichnis seiner Kupferstiche (Hamburk, 1888). Gh.
4) L. Karel, chemik český (* 21. února 1857 v Nov. Strašecí), studoval v Praze na obec. reál. gymnasii, načež vstoupil r. 1876 na českou techniku, kdež později se stal assistentem analytické chemie, potom mathematiky. Od r. 1882 jest na Českoslov. akademii obchodní v Praze professorem chemických nauk. R. 1889 uveřejnil v programmě ústavu stať O konservováni potravin; vedle toho napsal řadu článků populárních z oboru chemie do »Zlaté Prahy« a do »Lumíra«. Hlavním dílem L-ovým jest objemná Nauka o zboží vyšlá r. 1890, jejíž druhé vydání se připravuje k tisku. Nemalé zásluhy získal si L. o šíření vědomostí chemických populárními přednáškami, pořádanými »Jednotou pro povzbuzení průmyslu v Čechách« pro širší obecenstvo, kteréžto výklady, vynikající jasností a zajímavostí, po čtrnácte let lákaly co neděli přečetné obecenstvo všech tříd. L. jest též členem c. k. zkus. kommisse pro školy obchodní a stálým spolupracovníkem »Ottova Slovníka naučného« v oboru nauky o zboží a chem. technologie. Pž.
5) L. Ludvík, bratr před. (* 10. listop. 1S59 v Nov. Strašecí), studoval na české technice chemii. Při tom zabýval se zoologií a jsa zručným kreslířem kreslíval dle přírody na kámen zkameněliny pro palaeontologická díla prof. A. Friče. Po skončení studií povolán byl r. 1880 do Plovdiva v tehdejší Vých. Rumelii za professora reálného gymnasia. Bylo to krátce po osvobození Bulharska, kdy Bulhaři rychlým zakládáním a rozšiřováním středních škol chtěli co nejdříve dohoniti v tom oboru jiné země; nebylo dostatek náležitě vzdělaných učitelů, nebylo učebních knih, nebylo vědeckého názvosloví. V těchto poměrech musil L, jenž teprve se učil bulharsky, vyučovati všem předmětům, pro něž nebylo způsobilých domácích učitelů, t. j. skoro všem. Neúmornou pílí a vytrvalostí dostál tomuto úkolu tak, že již první rok byl »ředitelem osvěty« vyzván, aby sestavil pro učitele obecných škol návod k vyučování kreslení a nakreslil k tomu příslušné předložky. Dílo to vyznamenáno bylo cenou a vyšlo již v 2. vydání. V následujících letech počal L. spisovati učebnice pro střední školy bulharské a to z oboru chemie, fysiky a měřictví, v celku 10 knih. Když pořádána byla v Plovdivě r. 1892 zemská výstava, měl L. vedle V. Atanasova hlavní zásluhu o její zdar i vyznamenán za to řádem a za vystavené předměty zlatou medaillí. Hš.
6) L. Josef, právník a spisovatel český (* 1865 v Obecnici u Příbramě). Studoval na reálném gymnasii v Příbrami, práva na čes. universitě v Praze. R. 1891 stal se doktorem práv a soudním auskultantem, při čemž byl též zapisovatelem při rozhodčím soudě dělnické úrazové pojišťovny, což vzbudilo v něm živý zájem pro novou instituci dělnického nuceného pojišťování. R. 1893 podnikl cestu do Drážďan studovat blíže praxi rozhodčích úrazových soudů odborných společenstev německých. Brzy po té uveřejnil v »Právníku« (1893) článek: Některé důletitějši zásady pojišťování délnikú na případ úrazu se zřetelem, jak užito jich v úrazovém zákoné rakouském a německém. R. 1894 ve »Zprávách Právnické jednoty moravské« vyšla přednáška jeho: O vlivu rakouského pojišťováni úrazového na platné právo; v »Právníku« r. 1895 článek O náhradě škody z dělného úrazu, v »Čes. listech hospod.« r. 1895 O pojišťování dělníku na případ úrazu a nemoci v podnicích hospodářství polního a lesního. Gruberův »Obzor národohospodářský« přinesl r. 1896 jeho: Jak hoví osnova zákona ve přičině změny a doplnění řádu živnostenského požadavkům sociální politiky; r. 1897 O nových soudech živnostenských; »Právník« pak r. 1896 O průkaze způsobilosti dle osnovy řádu živnostenského. Menší články a zprávy uveřejnil v těchto časopisech a v národohospodářské části »Hlasu Národa«. R. 1897 podnikl podporou České akademie studijní cestu, o níž podal zprávu ve »Věstníku České Akad.« r. 1898 pod titulem Podstata a způsob některých zařízení ku blahu dělnictva. Od r. 1895 jest koncipistou zem. výboru král. Českého, od r. 1897 soukromým docentem nauky o ochraně dělnictva na české technice a od téhož roku spoluredaktorem »Právníka«.