Ottův slovník naučný/Logika

Ottův slovník naučný
Logier	Logika	Logirovati

Údaje o textu
Titulek:	Logika
Autor:	František Čáda
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 25–26. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Logika

Logika (z řec. λογική, totiž τέχνη) jest nauka o poznáni lidském, t. j. o správném (pravdivém) myšlení. L. jest jednak umění, jednak theorie či věda, jakž to obé v řeckém ponětí τέχνη bylo shrnuto a neodlišeno. Přece však každé umění zakládá se na jistém vědění a věda jest jen zdokonalené, spracované a spořádané vědění; protož i dovednost či umění logicky mysliti vyžaduje jistého vědění logického a theorie l-ky (a v tom smysle rozumí se dnes obyčejně slovu l.) jest jen vědecky spořádané vědění o podmínkách a vlastnostech správného či pravdivého myšlení, vědění, které jest abstrahováno z podmínek a vlastností: 1. skutečných správných myšlének; 2. z podmínek a vlastností skutečných věd; 3. z podmínek a vlastností celku poznání lidského. Tím vším jest spolu řečeno, že, zná-li kdo theorii l-ky, nemusí proto ještě také vskutku a pokaždé logicky mysliti. Správné myšlení jest činnost umělecká, l. jakožto umění jest věcí přirozeného nadání, pilného cviku v myšlení a jen nepřímo podporována jest theorii l-ky; naopak, aby došlo vůbec k theorii l-ky, musí tu býti již jisté skutečné výtvory správného myšlení, a z těchto výtvorů jest theorie l-ky abstrahována (»jakožto obsažená v nich«).

Jednajíc o myšlení l. má do jisté míry společný předmět s psychologií, avšak liší se od ní rozsahem svého předmětu i stanoviskem, s něhož jej spracovává. Kdežto psychologie nemá za předmět jen myšlení, nýbrž veškeré žití duševní, l. obírá se jen myšlením; avšak ani tento předmět, společný částečně, nespracovávají obě nauky stejně: kdežto psychologie snaží se popsati a vývoj jeho vyložiti, l. zkoumá myšlení jen se zřetelem k jeho správnosti a pravdivosti (resp. nesprávnosti a nepravdivosti), zkoumá, kdy a jaké myšlení vyvolává v nás provázející je cit pravdivosti (resp. cit protivný). Toť tak řeč. »normativní« ráz l-ky, kterým liší se od psychologie a který sdílí s aestnetikou a ethikou. Z poměru k společnému předmětu patrno, že l. předpokládá znalost podmínek a vlastností jistých jevů psychických, které shrnujeme slovem »myšlení«, ale nepřesno jest, praví-li se, že l. »zakládá se« na psychologii anebo že jest jakousi »speciální psychologií«.

Rozdělení l-ky jest obsaženo v podaném vymezení jejím. Lidské poznání jest celek skládající se z jednotlivých poznatků čili správných (pravdivých) soudů. Proto první a základní oddíl l-ky (prvosloví) obírá se poznatky, t. j. podmínkami a vlastnostmi správných (resp. nesprávných) soudů. Soubor poznatků, týkajících se společného předmětu, soustavně spořádaných, slove věda, a proto druhý oddíl l-ky (vědosloví, anebo a potiori zvaný často naukou o methodě) jest obecná theorie vědy čili stanoví podmínky a vlastnosti vědy, vědeckého badání i pořádání poznatků ve vědu. Konečně soubor všech věd a veškerých poznatků lidských skládá to, co zoveme »poznáním vůbec«, a proto třetí oddíl l-ky jest poznatkosloví (theorie poznání) čili noétika. Jednotlivé tyto oddíly člení se dále zase podle povahy speciálnějšího předmětu svého. Analysa soudu vede k jeho (logickým) součástkám, pojmům, synthesa soudu (soudy o soudech) k úsudku (v širším slova smysle), a proto prvosloví logické dělí se v nauku o soudech, pojmech, úsudcích. Při spracování prvosloví největší opatrnosti jest potřebí, aby nemísilo se hledisko a analyse logická s analysí a hlediskem grammatickým. Myšlénky své totiž člověk (aspoň člověk jistého věku a vzdělání) téměř napořád odívá rouchem mluvy a také v tomto rouchu slovním je pravidelně podrobuje úvaze; i není snadno úplně vymaniti se z vnější této slupky myšlenkové, která brzy se shoduje, brzy rozchází se více méně s vlastním myšlenkovým jádrem, a ne nadarmo bylo řečeno: »Logica, cave grammaticam!« — Znaky či vlastnosti vědy (proti vědění »nevědeckému«) jsou co možná největší přesnost, úplnost a spořádanost poznatků. Pravdivost poznatků, které mají ve vědu býti pojaty, musí býti zajištěna — odtud partie vědosloví: kritika či apodeiktika neboli nauka o důkaze — , soubor dosavadních poznatků musí býti co možná rozhojňován — heuristika či nauka o pozorování a badání — , konečně soubor poznatků dotud nabytých musí býti pořádán, jednak aby vysvitl jejich vzájemný poměr a patrnými staly se dosavadní mezery v poznání vědeckém, jednak aby naukový obsah vědy mohl býti zapamatován, resp. s jinými lidmi (žáky, adepty vědy) sdělován. Vede proto tento poslední znak vědy k stanovení dvou oddílů vědosloví: systematiky (nauky logické o spořádání poznatků dle vnitrné jich souvislosti bez zřetele k nějakému subjektu přijímajícímu poznatky vědy) a didaktiky (logické nauky o spořádání poznatků za účelem vštěpování jich »žáku«, t. j. člověku, který chce seznati jistou vědu), i vysvětluje se jen historickým vývojem a praktickými důvody, že didaktika bývá pravidelně spojována s paedagogikou. V těchto oddílech vědosloví přirozené probírá se také čtvero method postupně: methody apodeiktické (důkazové), heuristické, systematické a didaktické.

Druhy l-ky, jako každé vědy, jsou: l. praktická (návod, jak užívati jest logických pravidel) a l. theoretická. Theoretická l. (anebo správněji: theoretické vědosloví logické) jest buď obecná, týkající se vědy vůbec, a zvláštní či speciální l., týkající se výhradně některé jednotlivé vědy. Vědosloví obírající se souborem všech nauk nazval prof. Masaryk (Základové konkrétní l-ky ; Praha, 1885; něm. 1887) »konkretní l-kou« (což jindy zovou »naukou o methodě« nebo »užitou l-kou« a pod.) i ukázal, kterak konkrétní l. pravidla, dle nichž si vedou jednotlivé vědy, uvádí v jednotnou soustavu; k tomu nutno nejprve celý obor vědní klassifikovati, stanoviti předmět každé jednotlivé vědy, její methody, její díly a vykázati každé vědě příslušné místo v organisaci celku věd i vypátrati, jak odpovídá naukový obsah historickému vývoji každé vědy a jaké místo dle filosof. hodnoty své má v hierarchii věd.

Směrů v l-ice, v jejím pojímání a spracování jest hojně. Připomínáme jen důležitější. To, co Hegel a jeho stoupenci zvou l-kou (resp. »Vernunftlehre«), jest metafysika, nikoli l. v obvyklém smysle. »Formální« l. zove se onen směr, který s důrazem vytýkaje, že l-ice přísluší hleděti jen k správnosti formy myšlení, nikoli k správnosti látky, kteráž jest předmětem rozhodování odborných věd, hlásá, že l. jest naukou o zákonech správnosti formy myšlení nehledíc k jeho obsahu (resp. látce). Stoupenci tohoto směru jsou hlavně v řadách Kantovců, zejména Herbartovci, v Anglii pak S. Bailey, Hamilton a jeho škola a j. Ve Francii a v Anglii zejména vyvinul se zvyk mluviti o protivě l-ky deduktivní a induktivní, kterýmiž názvy však fakticky odlišují se obyčejně dva oddíly theoretické l-ky, totiž to, co označili jsme jako »prvosloví« a »vědosloví«. Konečně zmiňme se o pokusech o »mathematickou« l-ku, jež učinili na př. Heřman a Robert Grassmannové, Bohumil Frege, Arnošt Schröder, Jiří Boole, de Morgan, Stanley Jevons, C. S. Peirce, Jan Venn (u nás J. Šimerka) a j. Mathematická l. snaží se logické prvosloví (zejm. syllogistiku) vyjádřiti ve vzorcích mathematických, i vyplývají takovéto snahy — pokud nejsou pouhá a oprávněná symbolisace logických operaci (tak zv. »algorithmus logický«) — z jisté theorie o podstatě soudu (pravidelně z theorie identitní).

Vývoj l-ky jako vědy dál se ruku v ruce s vývojem a pokrokem věd odborných. Počátky její nalézáme již v počátcích filosofie řecké, zejména pak základy k theorii l-ky kladl Sókrates a Platón; vlastní však ustavitel a v pravém slova smysle zakladatel jest Aristotelés, jehožto logické spisy (sebrané v tak řečené »Organon«) měly vliv nejen na všecky řecké školy filosofické, ale i na veškeru středověkou scholastickou l-ku, jež jest pouze propracováním jeho učení logického. Odpor proti aristotelovsko-scholastické l-ice charakterisuje l-ku z počátku novověku. P. Ramus, Descartes, Geulinex, Pascal a l. Port-Royalu, Bacon, Spinoza, Hobbes, Locke a j. více méně příkře staví se proti školské l-ice a snaží se založiti l-ku novou, a po nich opět a opět jako ve století předešlém i v našem usiluje se o »reformu l-ky«. Noétické otázky od počátků filosofie zajímaly hlavy všech větších myslitelů, ale napořád skoro bylo zvykem zařazovati úvahy noétické do metafysiky; ustavení noétiky jako zvláštního odboru vědního (ovšem rozličně vymezovaného a zařazovaného) jest zásluhou vlastně druhé polovice tohoto století.

K dějinám l-ky viz: C. Prantl, Gesch. d. Logik im Abendlande (až do výběžků scholastiky v renaissanci; 1855—70, 4 sv.); Friedr. Harms, Philosophie in ihrer Geschichte (11. díl, Berl., 1881); Friedr. Oberweg, System d. Log. u. Gesch. d. log. Lehren (5. vyd. uspořádal J. B. Meyer; Bonn, 1882); Ad. Franck, Esquisse d'une hist. de la logique (Pař., 1838); L. Liard, Les logiciens anglais contemporains (t., 1893), jakož i partie knihy na př. Erdmannovy anebo Rabusovy. Česky vzdělávali l-ku nebo některé partie její, resp. monografie anebo učebnice logické napsali: Ant. Marek, Ign. J. Hanuš, Fr. B. Květ, Jos. Dastich, G. A. Lindner, T. G. Masaryk, Šimerka, G. Zába, Jos. Pospíšil, Vác. Jandečka, Eug. Kadeřávek, Fr. X. Procházka, Jos. Sedláček, Frant. Krejčí, Emil. Schulz; Jos. Durdík, Fr. J. Zámečník, E. Makovička, Antonín Krecar, Otakar Kádner a j. Viz též: Antonín Krecar, Česká literatura logická (»Progr. gymn.« v Slaném, 1892), a G. Žába v článku Čechy (lit. filos.) a v Památníku České Akad. 1898. Ča.