Ottův slovník naučný/Lockroy
Ottův slovník naučný | ||
Lockport | Lockroy | Lockwitz |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Lockroy |
Autor: | Adolf Srb |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 238–239. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Lockroy [lokroà]: 1) Joseph Philippe, dram. spisov. franc. (* 1803 v Turině – † 1891 v Paříži). Dostalo se mu skvělého vzdělání a záhy lákalo jej divadlo. Sám po nějaký čas vystupoval na jevišti jakožto herec v Odéonu r. 1827, pak na divadle Porte-Saint-Martin, odkudž přešel na Comédie-Française. R. 1840 nechal herectví a věnoval se docela literatuře. Napsal veliký počet rozmanitých kusů, dramat, komédii, vaudevillů i oper, vynikaje při tom živou obrazivostí a dovedností scénickou. Již r. 1827 pracoval se Scribem o kuse La marraine. Pak pracoval zejména s Anicetem Bourgeoisem a Arnouldem, jejichž společné práce měly značný úspěch; tak zejména: Perrinet Leclere (1832); Les jours gras sous Charles IX; L'impératrice et la Juive (1834); Karl ou le châtiment (1835); La vieillesse ďun grand roi (1837); Marie Rémond (1839); La jeunesse dorée (1849). Pro Opéru Comique psal: Le bon garcon (1837); Bonsoir, monsieur Pantalon (1851, čes.: Dobrou noc, pane Pantalone, na Nár. div. v Praze); La croix de Marie (1852); Le chien du jardinier (1855); pro Théâtre Lyrique: Les dragons de Villars; La reine Topaze (1856) a j. Drobnější práce jsou: Pourquoi? (1833), C'est encore du bonheur (1834); Le pére de Piron (1836); Passé minuit (1835), jeden z nejlepších jeho vaudevillů, v níž vynikl herec Arnal (přel. do češt. Po půlnoci, fr. o 1 jed. přel. P. VI. Št., v »Div. bibl.«, sv. 6.); Un duel sous Richelieu (1840); Les trois épiciers (1840); Le chevalier du guet (1840); Charlot et le maître ďécole (1814), jež měla veliký úspěch ve Variétés; L'extase (1843); Les deux compagnons du tour de France (1845); Irène ou le Magnétisme (1848) a j. v. L-ovi přičítají velikou čásť při spolupracovnictví Dumasova dramatu La conscience (1855). Mimo to napsal: La fée Carabosse (1859 s H. Coquiardem); Perrinet Leclerc (1862 s Bourgeoisem); Ondine (1863, s Mertepèsem) a Suzanne (1879, s Cormorem, hudba od Paladilha).
2) L. Edouard Simon, franc. publicista a politik (* 18. čce 1840 v Paříži). R. 1860 účastnil se tažení Garibaldiho do Sicilie a provázel pak až do r. 1864 Renana na jeho cestách v Palestině. Navrátiv se do Paříže stal se žurnalistou jako spolupracovník listů radikálních, za kteroužto činnost v době císařství odpykal čtyřměsíčním vězením. Za obležení Paříže r. 1871 byl velitelem jednoho pluku národní gardy. R. 1871 zvolen do národního shromáždění, kdež náležel k nejkrajnější levici. Pak složil mandát, stal se členem pařížské obecni rady a založil několik radikálních listů, jež neměly však dlouhého trvání. Sněmovně poslanců náleží od r. 1876 jako jeden z vůdců nejkrajnější levice. R. 1877 pojal za manželku vdovu po Ch. Hugovi. V l. 1886–1887 byl ministrem veřejných prací, v čnu 1898 vstoupil do ministerstva Brissonova a zůstal v něm i za Dupuye, s nímž r. 1899 byl svržen. Z četných jeho spisů uvádíme: Les aigles du capitole (1869); A bas le progres (1870); La commune et l'assemblée (1871); M. de Moltke, ses mémoires et la guerre future (1891); La marine de guerre. Six mois rue Royale (2. vyd. 1897). -rb.