Littré Maximilien Paul Emil, filosof a filolog franc. (* 1801 v Paříži — † 1881 t.). Studoval nejprve lékařství, potom zabýval se studiemi filologickými a historickými a vyznal se nejen v řečech moderních, než i v sanskritu, arabštině a řečtině staré i nové. Pak zase horlivě filosofií se zaměstnával. R. 1830 činně se účastnil revoluce bojuje na barikádách a stal se spolupracovníkem »Nationalu«. Po revoluci r. 1848 byl krátký čas členem městské rady pařížské, ale záhy ustoupil do života soukromého oddávaje se výhradně pracím vědeckým. Teprve r. 1871 jmenován od Gambetty professorem historie a geografie na škole polytechnické v Bordeaux, ale tam měl sotva jednu přednášku. Byltě zvolen do Assemblée nationale, kde přistoupil k republikánské levici. Téhož roku jmenován členem Akademie francouzské po Villemainovi přes protesty Dupanloupa, biskupa orléanského, jenž proto z akademie vystoupil. Byltě L. pro svůj svobodomyslný směr od klerikálů nenáviděn a pronásledován. R. 1875 zvolen doživotním členem senátu. Počet jeho spisů je velmi značný, uvádíme z nich jen vynikající dle oborů. V lékařství, jež L. záhy přestal provozovati, jenom chudým své rady neodpíraje, byl spolupracovníkem časopisů »Journ. hebdom. de médecine« a »Expérience«. R. 1832 vydal Le cholera oriental, ale nejvíce zasloužilým se učinil překladem děl Hippokratových: Oeuvres d’Hippocrate (Pař., 1839—61, 10 sv.) a vydáním Nystenova lék. slov. »Dictionnaire de médecine«. Zajímavý jest jeho spis Médecine et médecins (Pař., 1872). Jeho překlady z němčiny Vie de Jésus od Strausse (1839—40) a Müllerův Manuel de physiologie (1846) svědčí o rozmanitosti jeho studií a vkusu i rozhledu, čehož důkazem jsou i jeho spisy politické: Application de la philosophie positive au gouvernement des sociétés et en particulier à la crise actuelle (1849) a Conservation, révolution et positivisme (1852) opravňují plně jeho význam v současném životě politickém, který byl by jistě býval ještě větší, kdyby L. byl býval lepším řečníkem. Co neřekl na řečništi, aspoň napsal v závažných statích politických ve své Revue de philosophie positive, kterou založil a vydával s Wyroubouwem od r. 1867. Zvlášť cenné jest jeho pojednání: Des origines organiques de la morale (1870). Z ostatních spisů politických dlužno ještě uvěsti: Le génie militaire de Bonaparte (1872); Restauration de la légitimité et de ses alliés (1873); Fragments de philosophie positive et de sociologie contemporaine (1876); De l’établissement de la troisième République (1880). Filosofie, která jest základem této politické činnosti L-ovy, jest positivismus, poněkud sice rozdílný od positivismu Comteova, který jeví větší znalost dějin velkých civilisací a mathematiky, kdežto filosofie L-ova zase větší váhu klade na biologii. L. s počátku horlivě popularisoval Comtea a jeho filosofii a vydal v tom smyslu: Analyse raisonnée du Cours de philosophie positive de Comte (1845), ačkoli později (1852) Comte se L-a zřekl jakožto svého žáka. Na Comtea a filosofii positivnou vztahují se ještě spisy: Sur la mort d’Auguste Comte (1857); Paroles de philosophie positive (1859); Auguste Comte et la philosophie positive (1863); École de la philosophie positive (1876). Nejdůležitější stati, v nichž rozvíjel nauku positivistickou, zvláště morálku, sebral v knize: La science au point de vue philosophique (1873). — Nejvíce však vynikl jako filolog a stvořil v tomto oboru dílo, které má málo sobě rovných v jiných literaturách. Jako náš Jungmann, tak i L. zanechal po sobě trvalý pomník ve svém Slovníku a Dějinách jazyka francouzského. Přípravou k tomu byly mu četné práce do »Journalu des savants«, spolupracovnictví jeho při »Histoire littéraire de la France« (sv. 21, 22 a 23), pak překlad Dantova Inferna do langue d’oil XIII. věku, v nichž prokázal neobyčejnou znalost filologie i literárních dějin francouzských. Velký svůj Dictionnaire de la langue fraçaise začal vydávati na podnět svého přítele Hachettea r. 1844 a dokončil monumentální dílo toto až r. 1873 (4 velké kvartové sv.) s dodatky r. 1877—82. Výtah z něho pořídil Beaujean r. 1877. Tento slovník »obsahuje a srovnává stav nynější jazyka francouzského se stavem dřívějším tak, aby jazyk nynější nabyl vší své pevnosti a bezpečnosti«, jak praví v předmluvě. Podává opravdové dějiny jazyka, jakož i líčí jeho přítomný stav, beze všech hypothés, jen na základě nesčetných fakt, tak že všecky theorie mohou výsledků jeho badání užívati. Zdá se až nepochopitelno, kterak mohl L. dokončiti práci tak obrovskou, která stojí plně na výši moderní srovnávací filologie, vynikajíc daleko nad analogickou práci franc. akademie, vedle tolika jiných, a lze vysvětliti to neúmornou jeho pílí a zvykem pracovati pravidelně, často i pozdě do noci, a nepřijímati návštěv. Práce se slovníkem příbuzné jsou ještě: Historie de la littérature française (Pař., 1862, 2 sv.; 8. vyd. 1882), pak Littérature et histoire (t., 1875, 2. vyd. 1876). V knize Études et glanures pour faire suite à l’Histoire de la langue française (1880) popsal L. zajímavě způsob svého života na malém statečku Mesnil le Roi a v dodatku Causerie popisuje vznik svého slovníku. L. jest jedním z nejušlechtilejších zjevů písemnictví franc., jsa vynikajícím spisovatelem svojí prostotou i plností myšlének, všestranně vzdělaným učencem, hlubokým filosofem i přes mnohé rozmanité svoje práce a vedle toho filosof vlastenec vždycky hotový svými myšlénkami sloužiti vlasti. Nikdy nepřijal ani vyznamenání ani placených úřadů, tak že získal si příjmí »svatého laika«. Srv. Sainte-Beuve, Notice sur M. L., sa vie et ses travaux (Paříž, 1863); E. Caro, L. et le positivisme (t., 1883); D. Cabanès, La carrière médicale de L. (»Chron. médic.«, 1895) a Barthélemy Saint-Hilaire, Souvenirs personnels sur L. (t.).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Émile Littré