Ottův slovník naučný/Libice

Ottův slovník naučný
Libchyně	Libice	Libická

Údaje o textu
Titulek:	Libice
Autor:	August Sedláček, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 1028. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Libice (rozcestník)
Související články ve Wikipedii: Libice, Libice nad Cidlinou, Libice nad Doubravou, Liboc (Kynšperk nad Ohří)

Libice: 1) L., původ. Libeč, prastarý městys na pr. bř. Doubravky, v hejtm. a okr. chotěbořském; má 86 d., 654 ob. č. (1890), far. kostel sv. Jiljí (ve XIV. stol. far.), 5tř. šk., poštu, brusírnu a raffinerii skla, cihelnu, mlýn s pilou a 7 výroč. trhů. Alod. statek ve výměře 528.49 ha se zámkem, dvorem, pivovarem a lihovarem náleží Emilii Boleslavské z Ritteršteinu. U L. dobývá se bílý písek, jehož upotřebuje se k leštění skla. Kdysi bývala zde papírna. Za vodou Kroměšín, kdysi ves, nyní samota. L. založena v krajině, kudy vedla v šedé dávnověkosti zemská stezka z Čech do Moravy, a připomíná se dosti záhy. Do r. 1420 byla jměním kláštera vilémovského, načež dostala se do rukou světských pánův a držena k Lichnici, Lipnici, v XVI. stol. ke Světlé, k Nov. Studenci. V XVIII. stol. byla samostatným statkem, jejž od r. 1716 držel Ferdinand Adam hr. Kustoš ze Zubří, načež jej prodal Emerichu hr. Metternichovi. Potom se tu připomíná rodina Buttlerův, r. 1731 Norbert Haugvic z Biskupic, r. 1759 Václav Fr. Heymerle, sv. pánové Laryšové ze Lhoty a od r. 1775 Boleslavští z Ritteršteinu, z nichž na přímluvu Benedikta B. z R. povýšil (1798) L-ci cís. František II. na městys. Znaku však neužívá. — 2) L., Liboc (Leibitsch), ves t., hejtm. a okr. Falknov, fara a pš. Kinšperk; 25 d., 132 ob. n. (1890), výroba hospod, strojův a uměl. mlýn. — 3) L., ves t., hejtm. Příbram, okr. Dobříš, fara Svi Pole, pš. Borotice; 18 d., 98 ob. č. (1890). — 4) L. nad Cidlinou, far. ves t. při pramenech Cidliny a stanici žel. dráhy Praha–Král. Hradec, hejtm., okr. a pš. Poděbrady; 132 d., 839 ob. č., 3 n. (1890), kostel sv. Vojtěcha (starého zal.), kostel, obec. a 1tř. šk. helvet. vyzn., 3tř. šk., cukrovar. L. n. Cidl. patří k nejstarším místům v Čechách. Založena byvši v rovině skládala se ze dvou hradův chráněných močály. Záhy proslula L. jako sídlo knížat, kteří sloučivše pod svým panstvím několik kmenů naposled vládli v celých východních a jižních Čechách. Zdali velké toto knížectví z kmene Zličanů neb Charvátů vyšlo, dnes nesnadno uhodnouti. Ke sloučení těchto rozsáhlých částí přišlo asi ok. r. 950 a pánem jich všech byl nábožný Slavník, jenž šťastně a mocně panoval. Již tehdá křesťanská víra byla mocně utkvěla v srdcích jeho poddaných. Po smrti Slavníkově (981) drželi knížectví synové jeho Soběbor, Zpytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav (jiní, Vojtěch a Radim, byli duchovního stavu). R. 996 udeřili Vršovci na L-ci z dopuštění slabocha Boleslava II. a tak urputně jí dobývali, že obleženým nedovolili ani svátek sv. Václava světiti. Nedlouho potom L. dobyto, a když Slavníkovci se utekli k oltáři do kostela sv. Maří, vylákáni odtud a věrolomně povražděni. Skrze tento ohavný skutek Libické knížectví spojeno s Pražským. Knížata obnovivše spálený hrad sázeli sem úředníky. Jeden z nich byl Božej Vršovec, jenž r. 1108 na L-ci zavražděn. Nedlouho potom knížecí úřady přeneseny na Havraň a L. sklesla na ves, která byla r. 1228 v držení kláštera sv. Jiří. Tento ji držel až do r. 1420. Tehdá uchvátili L-ci páni Poděbradští, a protože jim r. 1437 cís. Zikmundem pravoplatně zapsána, zůstala L. příslušenstvím panství poděbradského a od té doby, co toto se stalo královským, přestala býti zápisným duchovním zbožím. Fara tu byla ode dávna a ve XIV. stol. připomínají se dva chrámy, kostel a církvice (dřevěná); ten, který byl farní, posvěcen byl sv. Maří, druhý sv. Vojtěchu (1416 též farní ? a slove také sv. Jiří). Jindřich kníže Minstrberský vysadil tu r. 1492 manství Svatošovi Chalupoví z Výklek (nyní hostinec č. 3.). V XVII. stol. zanikla fara a L. přifařena k Poděbradům. R. 1783 zavřen kostel sv. Maří a když r. 1784 při druhém kostele zase fara zřízena, přestavěn na faru. Zajímavé jest, že dějepiscové XIV. st. spojovali osudy L. s Libuší, což vniklo i mezi lid. Sčk.