Ottův slovník naučný/Legie
| Ottův slovník naučný | ||
| Łęgi | Legie | Legio fulminata |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Legie |
| Autor: | Robert Novák, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 792–794. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Legie |
|
Legie (lat., od legere = sbírati, tedy legio = sbor) značí větší oddělení mužstva ve vojště římském, tolik jako naše pluk. Za Romula činila l. veškeru brannou moc římskou, obsahujíc 3000 pěších (těžkooděnců) se třemi tribuny v čele a 300 jezdců (celeres), jimž veleli tři tribuni celerum, jmenovaní od krále samého. Každá ze tří tribuí, z nichž obec se skládala, dodávala po třetině tohoto sboru. Potom, když obec vzrostla, o něco také počet mužstva legijního zvýšen. Ústavou krále Servia Tullia stala se pěchota jádrem vojska římského, jízda ustoupila v pozadí. K službě v l-ii zavázáno pět tříd censovních či majetkových. Ti, kdo byli mimo třídy ony (proletarii), zproštěni byli služby vojenské, a když k ní přece v čas potřeby byli voláni, dostávali od obce odění, kdežto druzí hradili si vše ze svého. Službou vojenskou byli povinni občané od 17.—60. roku. Mladšího mužstva (od 17.—46. roku), iuniores, užíváno k službě v poli, staršího, seniores (od r. 47. až do 60.), k posádce městské. První a druhou řadu falangy, v niž l. za té doby byla stavěna, tvořili příslušníci první třídy, ozbrojení přílbou, pancéřem, kovovým kulatým štítem (clipeus) a holénkami (ocreae); řada třetí a čtvrtá záležela z občanů třídy druhé, jsoucích bez pancéře, ale opatřených přílbicí, holénkami a čtyřhranným, podlouhlým štítem (scutum), jenž celého muže s dostatek kryl a tím činil pancéř méně nutným; řadu pátou a šestou tvořila třída třetí, rovněž tak vyzbrojená až na to, že neměla holének; třída čtvrtá konečně stála buď v řadě sedmé a osmé, opatřena jsouc štítem dlouhým jakož i kopím a mečem, aneb, což jest pravdě podobnější, tvořila zároveň s třídou pátou sbor rorariů, t. j. harcovníků či ztracenců, kteříž zahajovali boj házecím kopím a prakem, potom pak, když vřava byla způsobena, na zad ustupovali, jak činili později velites, t. j. lehkooděnci. Postavení falangové nahrazeno bylo, jak někteří se domnívají, za M. Furia Kamilla (390) — jiní kladou změnu tu v dobu pozdější, asi uprostřed válek samnitských — postavením manipulním, ježto postavení prvé dopouštělo málo pohyblivosti a méně se hodilo pro hornaté krajiny. Tehdy čítala l. z pravidla 4200 pěšců vedle 300 jezdců. Pěší pak byli rozděleni ve 4 díly dle věku a vojenského výcviku. Bylo tu 1200 hastatů v počínajícím se mužném věku, 1200 principů v plném věku mužném, 600 triariů či zkušených veteránů a konečně 1200 lehkooděnců (velites), kteříž bráni byli z nejnižších tříd majetkových. Ony první tři třídy měly kovovou přílbu (cassis) s vysokým chocholem, scutum (štít), kožený pancéř (lorica), holénky, meč (gladius), od druhé punské války krátký, ale silný a dvousečný, hispanský meč, jenž hodil se spíše k bodání než k sekání a visel po pravé straně, dále oštěp, jenž byl při prvních dvou dílech házecím (pilum), u triariů kopím bodacím. Velites byli vyzbrojeni koženou čapkou (galea), lehkým štítem (parma), mečem a hojnějšími lehkými házecími dřevci. Ony 3000 těžkooděnců k l-ii náležejících dělily se ve 30 manipulů, a to tak, že manipul u hastatův a principů byl o 120, u triariů jen o 60 mužích; manipuly chovaly v sobě po dvou četách (centuriae), jimž stáli v čele dva centurioni. Z oněch pak 1200 velitů bylo přiděleno jednotlivým centuriím po 20 mužích, a ti činili poslední členy v každém manipulu. Jejich předním úkolem bylo před početím boje proti nepříteli se vyrojiti, jej k půtce rozdrážditi a po zahájení boje v zad se uchýliti. K bitvě byly manipuly šachovitě staveny v mezerách tak velkých, jaké bylo průčelí jich samých. Když přiblížil se nepřítel, byly mezery v prvním šiku, jak se zdá, rozstoupením se vojínů zaplněny, by jimi onen do středu nemohl vniknouti a šik rozmetati. Byl-li první sbor poražen, postoupil sbor druhý (principes) proti nepříteli; a byl-li i tento zdolán, přejal sbor třetí (triarii) zbylé hastaty a principy ve své intervaly a postupoval v uzavřených řadách proti nepříteli. Jezdci l-ii přidělení vyzbrojeni byli kovovým pancéřem, koženými holénkami, přílbou, štítem, dlouhým mečem, dlouhým, na obou koncích hroty opatřeným kopím, i dělili se v deset čet (turmae) po 30 mužích; každá z nich měla v čele 3 dekuriony a 3 poddůstojníky (optiones). Velení nad celou l-gií mělo šest tribunů (tribuni militum), kteříž ve velitelství ovšem se střídali. Ježto vojsko konsulské činilo 2 l., byly každého roku pravidelně 4 l. vybírány, tedy 16.000 pěšcův a 1200 jezdců. Ale mimo to dodávali k té výzvě občanské též italští spojenci (socii) 20.000 pěšcův a 3600 jezdců, tedy ke každému vojsku konsulskému 10.000 pěších a 1800 jezdců. Pěší bývali děleni v 20 kohort po 420 mužích, z nichž bojovalo po 10 na pravém a levém křídle, a v 4 kohorty po 400 mužích jako sbor vybraný (extraordinarii); jezdci pak rozestupovali se v 6 čet (alae) po 300 mužích, z nichž 4 náležely k hlavnímu vojsku, dvě pak ke sboru elitnímu. Ve válkách mimo Italii vedených přistupovala k tomu ještě mužstva podrobených národů (auxilia) aneb národů spolčených. Vojevůdce římský měl ku své ochraně zvláštní družinu, stráž k bezpečnosti jeho konající, zv. cohors praetoria. Podstatných změn doznalo ústrojí l. římské v I. st. př. Kr. Především přestal býti census od dob Mariových základem odvodu mužstva. Všichni občané v příčině služby vojenské v l-ii byli tou dobou sobě rovni a stejně byli i vyzbrojeni. Legionáři (legionarii) dostali výzbroj těžkou a pilum, lehkoodění (velites) byli odstraněni. Od doby, kdy právo občanské uděleno bylo italským spojencům (r. 89), nečinili tito zvláštního oddílu v l-iích, nýbrž vstupovali v ně samy. Tím skládalo se vojsko římské toliko z těžkooděných l-ií a z lehkooděných sborů auxilijních, kteréž buď v provinciích byly odváděny a děleny v kohorty aneb najímány, jako prakovníci a lukostřelci. Jízda legiová pak zanikla úplně. Veškerá jízda římského vojska záležela pak ze sborů auxilijních, kteréž byly buď najímány neb v provinciích odváděny aneb dodávány dle smluv od obcí neb knížat spolkových. Další důležitou novotou od Mariovy doby se datující bylo kohortové postavení l-ií místo postavení manipulního. L. dělila se odtud v 10 kohort po třech manipulích hastatů, principů a triariů, kteréž výrazy vztahují se za té doby pouze k stupni hodnostnímu šesti centurií každé kohorty. Obyčejné postavení bylo ve třech oddílech (acies triplex), z nichž první choval v sobě 4 kohorty, druhý a třetí po třech ostatních. Kdežto pak dříve bylo povinností konati nejvýše 20 výprav v pěchotě a 10 při jízdě, zůstal vojín od Maria nepřetržitě 20 let při vojsku. Jen výjimkou dáváno propuštění (missio) před touto dobou. Proto občané zámožnější snažili se vzdalovati vojenské služby, a tím pak l. zřizovány hlavně z chudších vrstev občanstva italského, kteréž hledaly a nalézaly v službě vojenské své zaopatření a výživu. Tím však měnilo se ponenáhlu původní vojsko občanské ve stálé vojsko námezdné. Ve vojště doby císařské, kteréž bylo již skutečně stálým, císaři přísahou (sacramentum) zavázaným (exercitus perpetuus), kteréž nejen z l-ií se skládalo a z auxilií, nýbrž i ze stráže ležící v Římě a okolí (praetoriani), kohort městských a hasičských (cohortes urbanae, cohortes vigilum), střelectva, sboru řemeslníků (fabri), z vojínů lodních (classiarii), z milic municipijních a provincijních, tvořily l. posádku provincií císařských. L. ty byly opatřeny sborem jízdným (120 jezdci) jakož i kohortami auxilijními a měly svá čísla a rozličná příjmení. Měly svého náčelníka v osobě legata legionis, od pol. III. stol. po Kr. podléhaly praefectu legionum. Počtem silny byly 5000 až 6000 vojínů; mužstvo jejich vybíráno bylo jednak odvodem, jednak najímáním římských občanů ve veškerých provinciích mimoitalských. Jako za republiky rozděleny byly v 10 kohort po 6 centuriích, z nichž však první kohorta dvakráte tak silna byla jako ostatní. Teprve v 2. polov. III. stol. po Kr. nastoupilo nové rozdělení desíti kohort v 55 centurií, z nichž deset na první, pět na každou z ostatních kohort připadalo. Počet l-ií při smrti Augustově činil 25, byl pak zvýšen na 30 a udržel se na té výši až do konce II. st. po Kr., kde Septimius Severus připojil tři nové l. Od počátku IV. stol. vzrostl počet ten ponenáhlu asi na 175, ale l. ty neměly tolik mužstva v sobě jako l. dřívější. Postavení l. utvářilo se během doby císařské, zejména od II. stol., následkem bojů s barbary vždy více a více ve falangu bez intervalů se sborem pomocným vzadu. Ve výzbroji jeví se podstatná změna od 2. polovice III. stol., aniť všichni legionáři mají dlouhé meče (spathae) a pět prvních kohort dvě pila, větší a menší, pět posledních kopí k házení určená a dlouhým řemenem metacím opatřená (lanceae). RNk.
L. akademická viz Akademická legie.
L. cizinecká (franc. Légion étrangère), ve Francii název samostatného oddílu vojenského, sestávajícího z příslušníkův rozličných národností, hlavně však politických provinilcův. Počátky dlužno hledati v zavedení cizineckých stráží tělesných (Švédů, Skotů, Němců, Švýcarů, Angličanů, Poláků a pod.) při dvorech některých panovníků francouzských. Prvé sdružení všelikých živlů cizích v samostatný vojenský sbor zavedeno bylo r. 1792, kdy zákonodárné shromáždění vydalo rozkaz, aby byla utvořena z cizineckých vojenských oddílů, hl. německých, samostatná franc. l. c. (légion franche étrangère), jež by se skládala z vojska pěšího, jízdy a dělostřelectva. K organisaci l. c-ké ještě užší v nynějším její sestavení došlo r. 1831, když na zvláštní nařízení z příslušníkův cizích národností, po většině živlů těkavých, utvořen nový cizinecký vojenský oddíl, skládající se z 8 čet po 112 mužích. Hl. úkolem této l. c-ké bylo dobytí Alžírska. Ve službě této myšlénky zakusila l. c. mnoho útrap od domácího obyvatelstva alžírského, avšak statečností, s jakou si vedla, získala si pověsti dobrého a chrabrého vojska. Odvolána byvši z Alžíru, bojovala r. 1835 ve Španělsku proti Karlistům, v kteréžto válce značně prořídla, tak že r. 1837 doplněna a spolu znovu organisována podle ostatních vojenských sborů francouzských. R. 1840 připojeny k ní nové 2 čety a odevzdán jí jakožto nejvyšší uznání vojenské statečnosti od krále věnovaný prapor. R. 1841 rozdělena byla l. c. ve 2 samostatné části po 3 oddílech v úhrnném počtu 6000 mužů, z nichž prvá čásť měla zůstati v Alžíru, druhá odebrati se do Bony. V krymské válce r. 1854 bojovala l. c. s úspěchem tak znamenitým, že cís. Napoleon III. uznávaje velké její zásluhy na poli válečném obdařil ji některými výsadami a značně ji rozmnožil. R. 1859 bojovala ve vojenském sboru Mac Mahonově v Italii, avšak po skončení války ze spořivosti rozpuštěna. Za nedlouho však utvořena znovu a poslána do Mexika (1864), kde hrdinně bojovala. Tehdy čítala 6 čet a r. 1866 rozmnožena o 7. a 8. četu. Ve válce prusko-francouzské r. 1870 bojovaly 4 čety l. c-ké v armádních sborech loirských a později rozmnoženy četou pátou. R. 1875 skládala se l. c. ze 4 praporů (po 4 četách), jež vyznamenaly se zvlášť pod plukovníkem Négrierem v četných potyčkách. R. 1883 rozmnožena opět o 2 prapory, jež vyslány na půdu asijskou a na Formosu. Nejznamenitější velitelé l. c-ké byli: Mac Mahon, Bazaine, Munier, Mellinet, Courcy, Négrier, Grizot a j. Srv. Francie str. 505. Vedle této l. c-ké byly hlavně v XVIII. stol. ve Francii vřaděny ve vojsko rozmanité samostatné l. c-ké, zvané dle převládající národnosti (légion italique, germanique atd.).
L. čestná viz Čestná legie.