Ottův slovník naučný/Lékárnictví
Ottův slovník naučný | ||
Lékař krajský | Lékárnictví | Lékařské komory |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Lékárnictví |
Autor: | Jan Štěpánek |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 818–820. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Lékárnictví | |
Související články ve Wikipedii: Lékárna |
Lékárnictví neboli farmacie zabývá se připravováním léků podle určitých předpisů (Farmakopoea) daných nejvyššími zdravotními úřady. V Rakousku jest l. živnost koncessovaná; nové lékárny zřizují se dle zákonitých ustanovení jen podle potřeby, při čemž hledí se nejen na počet obyvatelstva, ale i na zámožnost, průmysl a vzdálenost sousedních lékáren. Živnost lékárnická je tedy chráněna v zájmu veřejného zdravotnictví. Platné předpisy ustanovují, aby byla místnost pro vydávání léků (lékárna) světlá, prostranná, suchá, rovněž tak i místnost ku připravování a zkoušeni léčiv (laboratoř), zásobní komora k uschování léčiv, sklepní místnosti pro bezpečné uschování některých druhů léků, sklepy pro minerální vody, sklepy pro řezáni a čištění rostlin a mletí surovin. Půda k uschování bylin má býti prostranná a ohraničena. Lékárníkovi (apatykářovi) není dovoleno počítati si za své výrobky libovolně; ceny (taxa) upravují se každého roku zvláštní kommissí odborníků v ministerstvu vnitra. Určují se ceny za léky, práci a nádoby. Ceny takto určené musí lékárník dodržeti, jinak může býti potrestán pokutou až 100 zl. Náhrada za práci zvyšuje ceny léků proti obyčejným zásadám kupeckým. Uvážiti však sluší, že lékárník zákonem povinen jest ve dne v noci, v neděli i ve svátek ochotně vydávati léky na předpisy lékařské, veškerá léčiva za dobrá uznaná míti v zásobě v nejlepší jakosti, ať jich potřebuje čili nic. Jest na bíledni, že přípravky říše rostlinné a živočišné vyžadují časté náhrady novými. — Lékárny (apatyky z řec. apothéké) jsou pod dohledem okresních hejtmanství a okresních lékařův a spravují poměry své rozdělením na gremia krajská (filiální) a na hlavní gremium v Praze. K oněm patří veškeré lékárny kraje, k tomuto všichni lékárníci hlavního města i s delegáty měst venkovských. V čele gremií stojí vždy po 3 letech nově volení starostové a spolustarostové. Gremia řídí se dle zvláštního gremiálního řádu. V Anglii, ve Francii, ve Švýcarsku a v Americe jest l. živností svobodnou, ale volnost tato není ani na prospěch vědeckého l., ani veřejného zdravotnictví, ani obecenstva. K samostatnému spravování veřejné lékárny jest předepsána určitá způsobilost. Kdo chce na universitě připuštěn býti k studiu farmaceutickému, musí se vykázati: 1. že odbyl s prospěchem 6. třídu gymnasia nebo školy reálné (v tomto druhém případě musí se vykázati zkouškou z latiny) a 2. že se vyučil farmacii podle platného gremiálního řádu, t. j. že odbyl tříleté tirocinium v lékárně (dobu učení), po kterém se musí u svého gremia podrobiti zkoušce z odborných vědomostí praktických i přírodovědeckých, načež v témž školním roce nastoupí na studia universitní, která trvají 4 semestry. Na universitě jest mu podrobiti se předběžným zkouškám z fysiky, botaniky, všeobecné lučby, potom přísné zkoušce praktické i theoretické z chemie farmaceutické a analytické a z farmakognosie. Po dokázané způsobilosti obdrží diplom magistra farmacie.
Dějiny l. souvisí s postupem věd přírodních. Rostlin a látek rostlinných i živočišných užíváno bylo v dobách nejdávnějších. S počátku připravovali si lékaři sami rozličná léčiva. Šířením vědy lékařské však l. oddělilo se od lékařství. Tomu prospěla hlavně vysoká škola v Alexandrii, založená prvním panovníkem z rodu Ptolemaiovců. Ze žáků jejích proslavili se hlavně Hérofilos (344 př. Kr.) a Erasistratos (240 př. Kr.). Hérofilův žák Mantias (as 200 př. Kr.) napsal veliké dílo »o přípravě léků v dílně lékařově«, jež možno pokládati za první lékopis. Z toho vysvítá, že ještě výhradně lékaři připravovali léky, kdežto rhizomati, botanologové se zaměstnávali pouze sbíráním léčivých rostlin. Kněží v té době nevykonávali lékařství, za to uměni tomuto věnovali se osobnosti vysokého postavení z lásky a ochoty. Král pontský Mithridates Eupator (136—63 př. Kr.) sestavil z 54 látek lektvar (mithridatdryák), který považován byl po několik století za nejmocnější lék a protijed. Na počátku našeho letopočtu lékař Dioskorides Pedanius sepsal objemnou farmakologii. Claudius Galénus, osobní lékař císaře Commoda, sepsal dílo De simplicium medicamentorum temperaturis et facultatibus, a dodnes udrželo se pojmenování mnohých přípravků lékárnických, jako extraktu, náplasti, masti atd., přípravků galénických, ku kterým předpisy upravil. Spotřeba léků v této době byla již dosti značna, lékaři pro jiná zaměstnání nemohli již zabývati se sbíráním rostlin a přípravou léčiv, a tu přirozeně počali jiní lidé sbírati léčivé látky a připravovati léky. Jmenovali se pharmacopolae ti, co surová léčiva na trzích prodávali, herbarii, kteří léčivé byliny a kořeny sbírali, pigmentarii pharmacopoei seplestorii nebo sellularii, kteří léky připravovali, ale sami neléčili, a konečné pharmaceutae: lékařové, kteří sami léky připravovali a jimi léčili. Jelikož v starém Římě i již Galénem stěžováno bylo na častá porušování léků jak lékaři, tak i prodavači léků, bylo za císaře Theodosia a Justiniána (v V. a VI. stol.) upraveno zákonité stíhání padělatelů. Při státním dozoru roztřiďovali se přesněji rozliční obchodníci s léky a vyvíjely se pomalu závody podobné nynějším našim lékárnám. R. 754 byla zřízena první veřejná lékárna v Bagdádě. Konstantin Karthaginský (v X. stol.), slavný lékař, zřídil dle vzoru arabského první lékárnu v Salerně. Zřizování nových lékáren se pak množilo, i jmenovali je stationes. Lékárníkům říkalo se stationarii neb confectionarii, protože připravovali a prodávali též rozličné cukrovinky. Král Roger Neapolský (v XII. stol.) vydal první řád pro lékárny a dohled svěřil sboru lékařskému. Císař Bedřich II., založiv druhou vysokou školu v Neapoli, vydal přísný řád pro lékaře a lékárníky. Těmto dal určitou sazbu a udělil jim výsady, hlavně dal jim výhradné právo prodeje složitých léků. Za to byli lékárníci zavázáni připravovati léky spravedlivě dle daných jim předpisů. První veřejné lékárny zřízeny byly asi na počátku XIV. st. V Praze bývala již v r. 1135 v Týnském dvoře nemocnice pro kupce a nejspíše také lékárna. V r. 1353 měl měšťanské právo Většího Města pražského Augustin Apotekář, rodem Vlach z Florencie. Lékárnu svou měl u »Mouřenínů« na Malém náměstí (dříve Ovocným trhem nazývaném), v nynějším čísle 459. Za městem směrem k Vyšehradu měl vinici, kde pěstoval léčivé rostliny. Požíval veliké vážnosti a třikrát byl zvolen konšelem. Slavnějším ještě byl jeho krajan Anděl z Florencie (v. t.), jenž měl lékárnu na Malém náměstí staroměstském v nynějším č. 144. a rozsáhlou zahradu blíže chrámu sv. Jindřicha, kdež pěstoval léčivé byliny. Po jeho smrti r. 1408 zdědil lékárnu synovec jeho Ludovicus z Florencie (Lojza apotekář), který byl rovněž jmenován dvorním lékárníkem krále Václava IV. Ještě třetí lékárna byla v téže době na Malém náměstí »u lilium« v domě č. 458. Ku konci XIV. stol. byl majetníkem jejím Onofor, jenž ji prodal r. 1405 Rudolfovi apotekáři. Na počátku XV. stol. připomíná se Kuneš (Cunso), apothecarius dom. regis. R. 1409 vystěhoval se z Prahy následkem náboženských nepokojů s četnými jinými Němci apotekář Huttern a založil v Lipsku první lékárnu »u zlatého lva«, jejíž štít byl přenesen z Prahy. (První lékárna v Německu byla asi v Treviru, již měl r. 1241 jistý Fredericus. R. 1265 byla lékárna v Hamburce, r. 1267 v Münsteru, r. 1283 v Augšpurku, ve Vídni byl r. 1401 prvním apotekářem Lukáš z Benátek. V Norimberce byl r. 1350 vydán řád pro lékaře a lékárníky, byly tam tedy již před tím lékárny. V Londýně byla lékárna již r. 1345, ve Frankfurtě r. 1343, v Basileji r. 1404, ve Vratislavi r. 1410, v Kodani r. 1465, v Berlíně byla zřízena první r. 1488.) Mimo Prahu osazovali se též v jiných městech českých záhy lékárníci. Tak byly lékárny již r. 1320 v Litoměřicích, r. 1383 v Litomyšli atd. První lékárna ve městě byla zhusta zřízena obcí samou nebo kapitolou a pod. korporacemi, i byla dána ve správu lékárníkovi. Později zřizovali i lékárníci sami, též lékařové, lékárny, jimž se přečasto dostalo zvláštních výhod a privilejí. šnk.