Ottův slovník naučný/Krymská válka

Ottův slovník naučný
Krymlov	Krymská válka	Krynica

Údaje o textu
Titulek:	Krymská válka
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 295–298. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Krymská válka

Krymská válka (někdy též východní válka, rus. vostočnaja vojna) jest obyčejné nyní označení války vedené v l. 1853—56 mezi Ruskem s jedné a Tureckem i jeho spojenci Francií, Anglií a Sardinií s druhé strany, označení odtud pochodící, že válka ta se soustředila a v podstatě rozhodnutí došla na Krymu, v obležení a pádu hlavní tamní pevnosti Sevastopole. — Car Mikuláš (1825—55) věnoval po celý čas své vlády velikou pozornost východní otázce. Politika jeho v té příčině směřovala k tomu, dostati Turecko co možná nejvíce pod vliv ruský, podporovati jeho rozklad a zvětšovati znenáhla a postupně převahu Ruska na východě, až by Turecko úplně se ocitlo v jeho moci. Avšak Turecko záhy vycítilo nebezpečný pro sebe směr ruské politiky a počalo jí, docházejíc podpory od Anglie, klásti čím dále tím větší odpor, tak že caru Mikuláši bylo konečně patrno, že jest třeba nastoupiti jinou cestu k rozřešení otázky východní. Příležitost k tomu zavdalo r. 1850 zakročení Francie ve prospěch katolíků ve sporu vých. křesťanů o svatá místa v Jerusalemě. Když Porta Francii, ač ne úplně, vyhověla, prohlásil car skutek ten za porušení práv církve pravoslavné a uchopil se této příležitosti, aby rázem přivedl k cíli snahy Ruska v celé otázce východní. On byl té doby nejmocnější panovník evropský, Prusko a Rakousko, jež r. 1849 ochránil před revolucí maďarskou, stály pod jeho vlivem, také na západě mocně imponovalo veliké ponětí o nezdolné sile říše Ruské — i není divu, že viděl příhodnou dobu ke svým plánům. Využitkovati boj Černohorců s Turky nastalý poč. r. 1853 zabránila mu rychlá intervence Rakouska, které již v únoru zase zjednalo pokoj. Vystoupil tedy u Porty přímo s požadavkem, aby přirozený a v dřívějších smluvách mlčky uznávaný protektorát nad pravoslavnými křesťany tureckými Rusku také formálně přiznala. V záležitosti té poslán v únoru r. 1853 do Cařihradu kníže Menšikov. Ale Porta cítila nebezpečnost takové koncesse a proto příkré a hrozivé vystupování vyslancovo nevedlo k ničemu; dne 22. kv. opustil Cařihrad s nepořízenou. Car odpověděl tím, že dal (2. čce 1853) vojskem již k tomu připraveným (80.000 m.) pod kn. Gorčakovem obsaditi Multany a Valašsko, »pokud Turecko nesplní spravedlivý požadavek Ruska«. Avšak nyní vystoupily západní mocnosti ze svého pozorovacího postavení. Carovi původně záleželo pouze na Anglii, již jedinou měl za dosti mocnou proti Rusku, a proto hned v lednu 1853 hleděl ji získati pro své plány; navrhoval rozdělení Turecka — »chorého muže«, jak se k vyslanci Seymourovi vyjádřil — tak, aby Multany, Valašsko a Bulharsko tvořily zvláštní státy pod ochranou ruskou, Anglii aby připadly Kréta a Egypt. Než Anglie, která dosud v celé věci viděla pouze spor o svatá místa, právě těmito návrhy nabyla pravého ponětí o zámyslech carových a nejen že nepřistoupila na tyto projekty, nýbrž postavila se na stranu Turecka a počala se zároven sbližovati s Francií, která hned s počátku zaujala v celé záležitosti stanovisko rozhodně protiruské. Napoleonovi III., jenž krátce před tím státním převratem strhl na sebe císařství, běželo o to, aby pozornost obyvatelstva obrátil k zevním záležitostem a svoji vládu proslavil, a k tomu dobře se mu hodila zápletka rusko-turecká. Překročení Prutu ruským vojskem vzbudilo rozhodný odpor obou těchto států, středozemní jejich loďstva připlula hned k Dardanellám a zakotvila v zátoce Bešické (naproti Tenedu). Rakousko a Prusko chovaly se neutrálně, ale Rakousko stále více klonilo se na stranu spojenců. Na jeho podnět sešla se v čci ve Vídni konference všech těchto 4 mocností a jala se prostředkovati. Leč prostředkování vinou Porty nevedlo k cíli a sultán vypověděl pod nátlakem veřejného mínění v Turecku 4. října 1853 Rusku válku. Turecké vojsko evropské asi 120.000 m. silné pod vůdcovstvím Omera paše soustředilo se nad Dunajem a již v říjnu počaly první srážky. Současně vtrhla 2 turecká vojska na ruské území v Zákavkazí. Ačkoli Rusko i nadále osvědčovalo konferenci svou ochotu k smíru, obracelo se veřejné mínění na západě, které dávno nenávidělo je jako štít reakce a zpátečnictví, proti němu; také vlády francouzská a anglická rozhodně se klonily k Turecku. a když admirál Nachimov přepadl a zničil u Sinope oddíl tureckého loďstva (30. list.), učinily po novém marném pokusu o smír, při němž však vystupovaly proti Rusku již s příkrými požadavky, s Tureckem 12. března 1854 spolek. Loďstva jejich, která hned po vypovědění války postoupila do Bosporu, vplula do Černého moře a již v dubnu bombardovala válečný přístav oděsský. Rakousko a Prusko učinily 20. dubna spolek na obranu pro případ, kdyby Rusové překročili Balkán, anebo kdyby pokroky jeho jinak staly se Rakousku nebezpečnými.

Rusko mělo tedy proti sobě téměř celou Evropu. Za těchto okolností bylo v jeho zájmu, aby co nejdříve vykázalo se vítěznými úspěchy, nežli dojde k rozhodnějším činům se strany mocností evropských. Avšak toho právě Rusko nedocílilo. Nebylo vůbec k boji náležitě připraveno ani co do počtu mužstva, ani co do vyzbrojení a jiných příprav — zejména loďstvo nalézalo se ve stavu chatrném — a počalo válku s velikou důvěrou v sebe a příznivé okolnosti. Car předpokládal, že Rakousko a Prusko s ním se spojí, že Turecko uvnitř je nadobro zchátralé a že křesťanští poddaní pozdvihnou se proti Turkům; z těchto předpokladů nesplnil se však ani jeden. Vojsko ruské překročilo sice po několika srážkách čtyřmi proudy Dunaj (20. až 23. bř.) a obsadilo Dobrudžu, ale o Silistrii, k jejíž dobytí své síly soustředilo, marně se pokoušelo přes to, že car jmenoval vrchním velitelem starého osvědčeného generála Paskěviče. Pro Rusko byl tento neúspěch tím nepříznivější, čím více se od jeho veliké moci očekávalo a čím zchátralejší zdálo se býti Turecko, a byl také příčinou, že Francie a Anglie se rozhodly účastniti se války nejen loďstvem, nýbrž i vojskem suchozemským. V dubnu vypraveno na východ 20.000 Angličanů pod Raglanem a 40.000 Francouzů pod St. Arnaudem; zároveň vysláno loďstvo do Baltického moře. Na konferenci Vídeňské pořád ještě zasedající ujednány základní podmínky, které by se Rusku pro případ jednání o mír měly předložiti. Hned potom vystoupilo také Rakousko přímo proti Rusku, naléhajíc (sommací ze dne 3. čna) na vyklizení podunajských knížectví od Rusů, a smluvilo se 14. čna s Tureckem o obsazení jich vlastním vojskem. Jelikož obležení Silistrie statečně hájené Mussa-pašou nevedlo k cíli a musilo od něho po velikých ztrátách 21. čna býti upuštěno a jelikož vojska západní, vystoupivše v čnu u Gallipole, blížila se odtud poč. čce k Varně, vidělo se Rusko konečně nuceno žádosti Rakouska vyhověti; počátkem čce opustilo ruské vojsko Valachii a když spojenecká vojska spojila se u Varny s Turky, Dobrudžu. Oddíl Francouzů, který proti nim pod vedením gen. Espinasse vytrhl, uvázl v bažinách a zle utrpěl (v srp.) nemocemi a nezdravým podnebím, nepřítele ani nespatřiv. Opustivše Podunají byli Rusové s této strany obmezeni na defensivu. Spojenci usnesli se přičiněním hlavně St.-Arnaudovým pokusiti se o námořskou pevnost na Krymu, Sevastopol, jež považována za basi ruského panství na Černém moři. Jelikož Rakousko mělo od 20. srp. obsazena knížectví Podunajská, mohlo se i turecké vojsko účastniti výpravy, ačkoli právě turečtí vůdcové nejvíce se tomu plánu opírali chtějíce výpravu do Zákavkazí, kde Rusové tou dobou vítězně postupovali. Přeplavivše se v září na Krym poblíž Eupatorie, vzali spojenci (nyní něco přes 50.000 m. a 6000 Turků) bez velikých obtíží toto místo a postupovali pak podél pobřeží k jihu; nad říčkou Almou postavilo se proti nim ruské vojsko (asi 33.000 m.) vedené Menšikovem, ale po tuhém boji poraženo, načež spojenci obešedše Sevastopol stanuli před pevností s jižní strany.

Sevastopol (v. t.) leží na jižní straně malé, asi 1 míli hluboko od západu do země vnikající zátoky, jež byla přístavem ruského válečného loďstva černomořského. Vchod do zátoky bránilo několik pevnůstek a celkem 700 kusů těžkého kalibru. Nad to ponořili Rusové 7 velkých lodí u vchodu do zátoky a uzavřeli ji tak úplně. Rovněž výborně byla opevněna severní strana zátoky, kde asi 1200 kroků od břehu stála citadella Sěvernaja a záp. od ní věž Volchov. Naproti tomu na straně jižní, kol města samého, opevňovací práce byly nedokončeny, ano sotva počaly. Dokončena byla pouze na jihovýchodě věž Malachov. Ostatní práce opevňovací prováděny byly teprve za obležení vedením geniálního generála Totlebena, jemuž řízení obrany bylo svěřeno.

Spojenecké loďstvo zakotvilo v blízkých zátokách, Kamyšské a Balaklavské (obě jižně od Sevastopole), a poblíž nich položila se vojska pozemní, Angličané u Balaklavy, Francouzi, jimž po smrti St. Arnaudově (†29. září 1854) velel Canrobert, nedaleko Kamyšské zátoky. Památné obležení počalo 9. říj. 1854. Veliký útok, podniknutý na pevnost 17. říj., neměl ani nejmenšího účinku. Spojenci uzavřeli potom město na jihu úplně, ale na straně severní měli obležení volné spojení s ruskou operační armádou Menšikovou, stojící u Bachčisaraje. Armáda tato pokoušela se rozraziti útokem čáru spojenců a odříznouti je od loďstva, ale pokusy ty (bitva u Balaklavy 25. říj. a bitva u Inkermanu 5. list.) se nezdařily. Tuhá zima již na podzim nastavší přerušila potom další operace.

Lépe nežli na hlavním bojišti dařilo se Rusům toho roku v Zákavkazí. Tam generálové Wrangel a Bebutov porazili vojska turecká v několika bitvách a přenesli bojiště na půdu tureckou; jen nedostatek i nehotovost vojska a vzbouření horalů kavkázských na podzim r. 1854 zastavily jejich útočný postup do turecké Armenie. Také na Baltu protivníci Ruska dodělali se pramalých úspěchů. Angl. loďstvo pod adm. Napierem, provázené malým počtem lodí francouzských, dobylo malé pevnosti Bomarsundu na Alandských ostrovech (16. srp. 1854), ale to byl také vedle několika polapených lodí a zničených měst a vsí jediný úspěch spojenců na této straně v celé válce. Nepodařilo se jim pohnouti Švédsko k účastenství, a také útoky na námořní pevnost Kronštadt zůstaly jak r. 1854 tak i 1855 bezvýslednými stejně jako bombardování Sveaborgu (v srpnu 1855). Též výpravy angl. loďstev do Bílého a východoasijského moře nemohou se mimo lapání obchodních lodí a ničení zásob vykázati žádným důležitějším činem.

Tuhá zima r. 1854—55 přinesla spojeneckým vojskům na Krymu veliké škody; zima, vlhko, nedostatek potravy, zaviněný špatným zásobováním, a nemoci zle hospodařily v řadách jejich, zejména Angličanů. Ovšem nebyli na tom Rusové hrubě lépe; pevnost mohla býti pouze nedostatečně zásobována a čerstvá vojska na pomoc obleženým poslaná hynula mrazem a nedostatkem v nehostinných stepích jihoruských. Za to doplnili a rozšířili obležení za zimy opevňovací práce způsobem znamenitým. Zatím se v konferenci vídeňské stále pokračovalo v jednání. Větší důležitosti nežli pokusy o smír, které přes ústupky Ruska zase nevedly k cíli, nabyla na ten čas otázka postavení Rakouska a Pruska k válčícím stranám. Kdežto Prusko bylo Rusku dosti příznivo, klonilo se Rakousko pořád více k spojencům a učinilo s nimi 2. pros. 1854 spolek; že tento spolek neměl za následek skutečné válečné účastenství Rakouska, bylo zásluhou hlavně Alexandra Gorčakova, jenž Rusko od čna 1854 ve Vídni zastupoval a dovedl vládu rakouskou obratnými postupy i po onom spolku stále udržovati v diplomatickém jednání s Ruskem. Skutečné posily dostalo se spojencům alliancí Sardinie (26. led. 1855), jež vypravila z jara na Krym pod Lamarmorou 15.000 m. Také Anglie a Francie samy chopily se pod nátlakem veřejného mínění, zprávami o nesnázích vojsk na východě popuzeného, rázněji vedení války. V Anglii mírumilovné ministersto Aberdeenovo musilo ustoupiti energickému Palmerstonovi. Na Krym poslány hojné zásoby a nové četné pluky, tak že po příchodu všech posil (v kv.) čítalo vojsko spojenecké více než 175.000. Také Rusové rozmnožili své vojsko téměř na 150.000 m. Smrť cara Mikuláše (2. bř. 1855) a nastoupení Alexandra II. neměly pro průběh války nijakých následků. Boje počaly již v únoru nezdařeným útokem rus. gen. Chruleva na nově přistalé vojsko turecké v Eupatorii. Obě strany pak napjaly všechny své síly. Velitelem francouzským jmenován energický a bezohledný Pélissier; vrchní velení nad Rusy převzal kn. Mich. Gorčakov. Pélissier soustředil po radě zkušeného inženýra gen. Niela, jejž Napoleon v led. na východ poslal, útoky na jihovýchodní předměstí (Karabelnaja) chráněné tvrzemi Malachovem a Redanem. Aby znesnadněno bylo obleženým zásobení s pevniny, odeslána koncem kv. čásť loďstva s mužstvem asi 16.000 na východní pobřeží i dobyla Kerče, Jenikale, bombardovala města na Azovském moři a zničila zásoby tu uložené jakož i mnoho lodí. Energii Pélissierově podařilo se konečně 7. čna opanovati po prudkém boji vnější opevnění, ale útok podniknutý 18. čna na tvrze Malachov a Redan samy byl s velikou ztrátou odražen. Rusové houževnatě vzdorovali všem útokům a stavěli spojencům vedením Totlebenovým vždy nové opevnění v cestu. Gorčakov s operační armádou učinil 16. srp. nový pokus proraziti čáru spojenců, ale byl nad řekou Černou poražen. Pélissier pak téměř bez ustání dal stříleti a útočiti na opevňovací práce Rusů a 8. září podnikl hlavní útok. Francouzové pod Canrobertem udeřili na Malachov. Angličané pod Simpsonem, jenž po smrti Raglanově 28. čna převzal velení, na Redan a oddíl Francouzů spolu s Italy na severových. čásť města, a tu podařilo se Francouzům přese všechen tuhý odpor Rusů vzíti Malachov, kdežto útoky obou druhých sborů odraženy. Spojenci ztratili toho dne přes 7000 mužů, Rusové téměř dvakrát tolik. Pádem Malachova osud pevnosti byl rozhodnut, a proto Gorčakov dav vyhoditi prachárny do povětří a loďstvo ponořiti, odtáhl na severní stranu zátoky. Dne 11. září vtrhli pak spojenci do zřícenin města, kde ještě našli hojně zásob a 4000 děl. O čásť pevnosti sev. zátoky spojenci se nepokusili.

Pádem Sevastopole moc Ruska ovšem daleko zlomena nebyla, ale ztráty, které utrpělo na lidech i majetku, byly přece jen takové, že nebylo radno boj proti celé Evopě dále vésti. Ovšem také spojenci utrpěli nemálo a výsledky, kterých dobyli, přece jen byly malé u srovnání s ohromnými obětmi a ztrátami. Přirozeně tedy jevila se na obou stranách touha po míru a smír byl Rusku usnadněn tím, že se dostalo jemu náhrady a cti jeho zbraní jakéhosi zadostučinění v Zákavkazí. Tam totiž přešli Rusové, potlačivše hnutí horalů kavkázských, v červnu 1855 k offensivě. Vrchním velitelem jmenován gen. Muravěv a ten obrátil se, maje asi 30.000 m., proti pevnosti Karsu. Obležení počalo v červnu, a ač pevnost byla dobře zásobena i statečně hájena, padla 28. list. do rukou ruských, což ovšem Rusku pro vyjednávání zjednalo patrnou výhodu. Jednání počalo hned po pádu Sevastopole. Napoleon počal se v list. prostřednictvím Gorčakova v tajnosti sbližovati s Ruskem, ale Rakousko dověděvši se o tom chopilo se ve srozumění s Anglií rychle samo iniciativy a předložilo ruské vládě jako ultimatum 16. pros. předběžné podmínky míru, jak se o nich vídeňská konference před válkou usnesla, a Rusko přes odpor Gorčakova články ty po některém váhání 16. led. 1856 přijalo. Na základě jich projednán byl potom na kongressu pařížském v 19 seděních od 25. ún. do 30. bř. mír pařížský, jehož hlavní kusy jsou: výboje vzájemně vráceny, Rusko mimo to odstoupilo Rumunsku čásť Bessarabie (v. t.) při Dunaji. Všechny velmoci zavázaly se hájiti integritu Turecka, které takto přijato do svazku říší evropských. O křesťanech tureckých, jimž Porta chatti-humájumem ze dne 18, ún. 1856 zaručila stejná práva s muhammedány, ustanoveno, že žádná moc cizí nemá práva nadále vměšovati se do jejich poměru k sultánovi; protektorát nad zeměmi na Turecku závislými (Multany, Valašskem, Srbskem) nepřísluší na dále Rusku samému, nýbrž všem mocnostem evropským. Černé moře prohlášeno za neutrální, Rusku a Turecku však ponechána možnost míti tu stejný počet lehkých lodí k ochraně svých břehů; plavba na Dunaji prohlášena za svobodnou. Přední následek Krymské války byl, že převaha Ruska v Evropě byla zlomena a na místo ní nastoupil vliv Napoleona III. Právní stav mírem pařížským zavedený trval ovšem jen až do poslední války ruskoturecké a do kongressu berlínského.

Literatura: Der Feldzug in der Krim 1854—55. Sammlung der Berichte beider Parteien (Lip., 1855—56); Bogdanovič, Vostočnaja vojna 1853—56 (Petrohrad, 1876); Dubrovin, Matěrijali dlja istoriji krymskoj vojny i oborony Sevastopolja (t., 1871—72); Totleben, Opisanije oborony Sevastopolja (t., 1872); Rüstow, Der Krieg gegen Russland 1853—1856; Kinglake, The invasion of the Crimea (Londýn, 1863—88; 9 sv., nové vyd. r. 1877 sld.); Muravěv, Vojna za Kavkazom (1855); Lichutin, Russkije u aziatskoj Turcii (1854—55 gg.); Étude diplomatique sur la guerre de Crimée, par un ancien diplomate (Petrohr., 1871, 2. sv.); Kurz, Die Schlachten und Treffen des Krimkriegs (Berl., 1889); Bamberg, Gesch. der orientalischen Angelegenheiten (t., 1888 ve sbírce Onckenově); Geffken, Zur Gesch. des orientalischen Krieges 1853—56 (t., 1881); Hamley, The war in the Crimea (3. vyd. Lond., 1891); Du Casse, La Crimée et Sébastopol de 1853 à 1856 (Pař., 1893). — Krátký přehled v »Osvětě« 1883: Kníže Gorčakov a jeho doba od J. Toužimského.