Ottův slovník naučný/Kroupy
Ottův slovník naučný | ||
Kroupy a krupky | Kroupy | Krouský |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kroupy |
Autor: | Josef Pšenička |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha: J. Otto, 1900. S. 256–259. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Kroupy (meteorologie) |
Kroupy (franc. grêle, angl. hail, rus. grad, něm. Hagel), druh tuhých atmosférických srážek vodních, lišících se od sněhu a krupice velikostí i hustotou a strukturou, které padají z některých bouřkových mraků. Pravidelně skládají se z jádra sněhovitého, kolem něhož jest několik vrstev ledu kompaktního, sklovitého, střídavě průhledných a méně průhledných, ano i neprůhledných. Honry r. 1870 napočítal na k-pě až 13 vrstev. Poslední vrstva bývá opět neprůhledná, drobivá jako jádro. Některé k. mají i více jader sněhovitých. Naopak vyskytují se též k. s jádrem průhledným jako křišťál, které jest pokryto vrstvou ledu bělavého v podobě koulí sploštělých; takové popisuje Christomanos v »Meteorol. Zeischr.« z r. 1897 z krupobití v Athénách. Příčina neprůhlednosti vrstev jsou bublinky vzduchu v ledu se nacházející. Jádro, které r. 1840 Harting v Utrechtě mikroskopicky vyšetřoval, skládalo se z ledových jehliček s uzavřenými bublinkami vzduchu. Totéž shledal Hodgkinson na k-pách sebraných při krupobití dne 5. srpna 1897 ve Wilmslowu v Anglii. Vnější vrstva ledu jest z čistého ledu beze zvláštní struktury. Velikost krup bývá rozmanitá, od velikosti hrachu až k velikosti slepičích i husích vajec; někdy padají i kusy ledu tabulovité. Tak uvádí K. Procházka v »Met. Zeitschr.« z r. 1897, že při krupobití ve Štýrsku ve dnech 1.—4. čce 1897 padla do zámku v Ebersteinu deska ledová, mající v průměrů 1 m, a při krupobití, které 2. čce 1897 zpustošilo departement de 1'Ain ve Francii, spadl do jednoho dvorce kus ledu vážící 20 kg. —
O k-pách vážících přes 1 kg zhusta i v nejnovější době jsou zprávy zaručené. I v krajinách tropických nejsou takové případy řídký; tak vypravuje Darwin, že při krupobití v Pampách v Již. Americe padaly k. jako jablka velké, které usmrcovaly velká zvířata, jako jeleny. Podobně ve Východní Indii. Dne 30. dubna 1889 na př. bylo v Moradábádu k-pami utlučeno 230 lidí; někteří i zmrzli, protože byvše sraženi prudkým větrem k zemi byli pak celí ledem pokryti. V Pešaveru padaly k. jako míče ku hraní a odskakovaly od země přes metr vysoko.
Tvar krup bývá velmi rozmanitý; nejčastěji bývají nepravidelně kulovité, jakoby smáčknuté, takže se přirovnávají k žemlím rajským jablkům a podobně; tvar sféroidický přechází jindy ve tvar sploštělého ellipsoidu.
Mimo to jsou však mnohé jiné tvary krup. Některé k. podobají se věnci z krystallů kolkolem přimrzlých ku kouli uprostřed (vyobr. č. 2390. a 2391.)- Krásné tvary popisuje Abich (Über krystallinischen Hagel im Thrialeth-Gebirge, Tiflis, 1871) podle krup, které spadly 9. června 1869 při bouřce v Tiflisu (vyobr. č. 2394.). Střední čásť k. jest těleso sféroidální po dvou stranách stejně smáčknuté z čistého ledu, ale pro uzavřené bublinky neprůhledného, majícího průměru 3 cm. Kolem toho centrálního tělesa vystupovaly, a sice hlavně kolem největšího kruhu sféroidu dílem osamělé, dílem srostlé krystally z průhledného ledu. — Mnohdy mají k tvar hvězdovitý s několika paprsky. Jiné mají podobu druzy z krystallů sedících na společném podstavci ledovém, opět jiné podobu pyramidální. Takové uvádí Schips (»Met. Z.«, 1895); jejich základna jest krystallově průhledná, špička sněhovitá a mezi oběma jest třetí vrstva, jejíž průhlednosti od vrcholu k základně přibývá. Jiné jsou kuželovité (vyobr. č. 2392.), hranolovité (viz vyobr. č. 2393.), jež pozoroval F. Seeland při bouřce kruponosné 20. kv. 1892 v Celovci. Jiný tvar jsou k. v podobě kulových výsečí s radiál ní strukturou, jaké popisuje Mensburger v »Met Zeitschrift« r. 1897; vnější vrstva byla z velmi tvrdého, čistého, krystallovaného ledu, vnitřek jest poněkud měkčí, bílý a v něm znatelný byly 2—3 vrstvy s radiální strukturou.
Krupobití netrvá na témže místě dlouho, několik minut, čtvrt hodiny, někdy déle s přestávkami, jako v Moosburgu v Korutanech r. 1891 trvaly kroupové bouře po dvě hodiny; chvilkami padání krup přestalo a pak opět spustilo, patrně táhlo několik kroupových bouřek přes krajinu. Totéž pozorováno r. 1896; v době od 7. srpna v týchž krajinách za jednu noc a den několik krupobití velmi silných po sobě následovalo. Množství ledu, které za tuto krátkou dobu spadá, bývá někdy úžasné, na př. ve Vídni 7. čna 1894 spadlo ve středu města 43,5 mm vodních srážek nejvíce v podobě krup, na 1 m2 skoro 1 cent. Na 8—10 cm vysoko pokrývaly k. zemi. Někdy ve stínu zůstane ještě druhý den, ano i déle led ležeti. Účinek krupobití bývá velmi zkázonosný, neboť v několika minutách ničí úrodu na polích i v zahradách a jinak majetek poškodí; ve Varšavě 4. kv. 1887 bylo k-pami rozbito 500.000 tabulí okenních, ano i krytina tašková, břidlicová i plechová se rozbíjí. Též utlukou i menši zvířata, ba v krajinách tropických i velká zvířata a lidi.Krupobití pravidelně bývá spojeno s úkazy elektrickými, s blýskáním a hřměním. Tak při krupobitích, která ve čtyřech dnech velkou čásť Štýrska, Korutan a Krajiny zpustošila, blesky velmi rychle se střídaly a mnoho stromů zapálily; dle statistických záznamů pojišťovacích společností žádný případ krupobití nebyl ohlášen, aby zároveň nebyla současně oznámena bouřka. Dle Horna jest souběžnost počtu bouřek a počtu krupobití dokázána. Mraky kruponosné jsou nápadný svým vzezřením; jejich barva bývá šedožlutá nebo narudlá, též tmavošedá. Mraky ty bývají velmi rozsáhlé co do směru horizontálního i vertikálního; pro velkou tlouštku způsobují značné zatmění; též se zpodní jejich vrstva vznášívá v nevelké výši nad povrchem zemským a od ní valí se cáry mraků, dosahujících mnohdy až k zemi; rovněž na okraji mraků těch pozorují se takové kusy mraků stále sem tam se pohybujících. V mracích kroupových zdá se býti pohyb vířivý; velmi pěkná vyobrazení takových mraků podal vídeňský architekt Streit v »Met. Zeitschr.« (z r. 1896 a 1899); první pozoroval v Benátkách 27. dub. 1895, druhé ve Vídni 1 čce 1898. Do mraku kruponosného stále z okolí páry a jiné mraky bývají unášeny. Že vířivý pohyb v mraku kruponosném panuje, dokazují četná pozorování. Než k. počnou padati, bývá slyšeti zvláštní rachocení. Hluk ten zdá se pocházeli odtud, že k jsouce sem tam zmítány na sebe narážejí. Marangoni však tento výklad zavrhuje a přijímá náhled Lecocův (z r. 1835), žerachot ten pochází od odporu vzduchu při pohybu krup. Ke svištění tímto odporem způsobenému přistupuje prý ještě praskot elektrických jisker, jak též Secchi ujišťuje. Krupobití jsou celkem úkaz lokální a vystupují často v úzkých pruzích; avšak mnohdy zpustoší území dosti široké a pruh zpustošený jest velmi dlouhý, jak to nezřídka bývá ve Francii, zejména jižní. — Rychlost, s kterou kroupové mraky postupují, udává Marangoni na 13—126 km za 1 hodinu. Hann shledal rychlost jejich mezi Mnichovem a Gmundy 56 km a mezi Gmundy a Vídní již 114 km. — Dle K. Procházky (»Met. Z.«, 1897, str. 215) postupují v přímé dráze. Krupobití bývá vždy provázeno prudkým větrem. K. počínají často padali před deštěm — na sucho — a pak bývají nejzhoubnější, nebo pa dají zároveň s deštěm; nejsou však řídké případy, že nejprve nastává prudký liják, který pak přechází v krupobití, buď spojené s deštěm nebo suché, a po něm následuje déšť, obyčejně již drobnější. Po krupobití nastává ochlazení vzduchu, někdy trvalé na delší dobu, což souvisí se změnou stavu atmosférického vůbec, jindy po přechodu bouřky kruponosné nastává opět oteplení. Tak při krupobití ve Štýrsku 1. čce 1897 ve 3 hod. odpoledne byla teplota vzduchu 32°, za krupobití klesla na 7° a k večeru opět vystoupila na 18°. Teplotu krup udává pozorovatel ve Štýrsku na —51/2. Christomanos v Athénách při krupobití 6. čna 1897 na —63/4°. — Tlakoměr před počátkem krupobití klesá a pak opět rychle stoupá, jako když přes krajinu přechází smršť. — Náhledy o povstání velikého množství ledu při krupobití v době, kdy teplota vzduchu při povrchu zemském jest velmi vysoká, nejsou dosud ustáleny a vyslovena byla celá řada theorií, které obyčejně nemohou vysvětlili všecky fase při tom úkazu se objevující.
Dle Voltovy theorie, kterou v novější době C. Marangoni (»Sulla genesi della grandine«, 1893; dále »Sulla struttura e morfologia della grandine«, 1894; »Sul vortici grandinosi e sul rumore che precede la grandine« 1894; viz »Met. Zeitschr.« 1894) upravil pro moderní názory a k platnosti ji se snaží při vésti, pochází velké ochlazení od vypařováni se vodních kuliček ve mraku. Toto odpařování vysvětloval Volta pouze ohříváním slunečními paprsky, dopadajícími na horní povrch mraku, Marangoni prudkým vzestupným prouděním vzduchu, jež mocné odpařování způsobuje. Možnost velkého ochlazení odpařováním způsobeného dovozuje Marangoni takto: Aby se proměnil 1 kg vody teploty 0° v páry téže teploty, jest třeba 606,5 kalorií, kdežto při zmrznuti 1 kg vody 0° v led 0° povstane 80 kal.; tedy ochlazením způsobeným při odpařováni 1 kg vody může zmrznouti 7,58 kg vody. — Vzrůst krup a četné vrstvy vysvětloval Volta tím, že se utvoří dva mraky nestejnojmenně elektrické, mezi kterými k. nahoru dolů poskakuji, čímž zároveň vysvětloval rachocení předcházející krupobití. Na důkaz toho vymyslil pokus, známý pod jménem »elektrické krupobití«. I to podržel Marangoni ve změněné formě. Volta vysvětloval původ elektřiny z vypařování samého, což však pokusy nepotvrdily, Marangoni dle theorie Luviniho a Sohnekovy třením vodních par o led; Faraday dokázal, že všecka tuhá tělesa třením o vodní páry stávají se negativně elektrickými a vodní páry positivně elektrickými. Na kraji mraku se kapky rychle odpařují, mnoho tepla k tomu spotřebují, za to jiné kapky zmrznou a tvoří kolem mraku sněhovou vrstvu; vločky sněhové se trou o jiné kapky, stanou se negativně a mrak positivně elektrickými. Elektrickým přitahováním dostanou se vločky do vnitř mraku, zde pokryjí se vrstvou ledu, který jest na povrchu vlhký.
Ph. Lénard (»Wiedem. Ann.«, 1892) ukázal, že kapky čisté vody, padnou-li na vlhká tělesa, stávají se, jakož i vlhká tělesa positivně elektrickými, ale vzduch negativně elektrickým, a proto jsou odpuzeny do krajní vrstvy sněhové, negativně elektrické, kde se ochladí pod nullu a trou se o kuličky vodní, čímž se opět stávají negativně elektrickými a jsou opět přitaženy do mraku positivně elektrického. Pochod ten se několikrát opakuje. Při tom k. s mrakem postupují ku předu, konajíce dráhu vlnitou z mraku na okraj a zase zpět, a pokrývají se střídavě vrstvou ledovou a sněhovou, což prý jest charakteristický znak krup větších. Váha krup působí na mrak a stlačuje jej do hloubky, že skorém povrchu zemského se dotýká. Tak mohou vzrůsti k. na značnou velikost. Aby vysvětlil, proč k. po delší dobu ve mraku se udržuji, předpokládá ve mraku kruponosném pohyb vířivý, který udržuje k. ve vírech dle theorie Helmholtzovy. Jiná theorie jest od Faye (»Annuaire du Bureau des longitudes« 1877 a v dalších jeho četných pracích). Dle této vznikají ve vyšších vrstvách následkem všeobecné cirkulace vzduchu víry, které sestupují s hora dolů jako víry vodní; tyto snášejí jehličky ledové, jejichž teplota jest velmi nízká, do zpodních vrstev, kdež voda na ně přimrzá. — W. Ferrel, slavný americký meteorolog, ve spise »On the winds« (1890) též vířivý pohyb béře na pomoc, ale směřující z dola nahoru. Považuje bouře kroupové za tornado, v němž vzestupné prouděni jest tak mocné, že kapky dešťové jsou vyneseny do výšek, kde teplota jest daleko pod bodem mrazu, tak že zmrznou v k. Dokazuje statisticky, že krupobití provázející tornada vyskytuji se v jihových. čtvrti cyklonu v dosti veliké vzdálenosti od středu.
Strukturu krup vysvětluje tím, že při vířivém pohybu v tornádu mohou k. býti několikráte unášeny nahoru a dolů, a na potvrzení toho uvádí plavbu větroplavce Wisea r. 1857, který virem kroupovým byl 10krát vynesen do výše a zase dolů. Podobné theorie vykládají W. Blasius, Tomlinson a j. angličtí a američtí meteorologové. Kdežto v cyklonech jest vír otáčivý kolem osy vertikální, byly víry s osami horizontálními zhusta při krupobití pozorovány; tak píše Secchi (1875): »Viděl jsem patrně tabulemi okenními k. rychle se točití ve spirálách kolem os vodorovných. Ač bylo krupobití tak husté, že byl vzduch skoro neprůhledný, padlo přece jen málo krup na střechu; byly opět hrozným vírem vyzdviženy, než se střechy dotkly.« Takový pozoroval v Pittsburgu v Americe při krupobití 20. kv. 1893 meteorolog Frank W. Very, a na základě toho vysvětloval vznik krup viry kolem osy horizontální. Ch. Weyher konal r. 1887 velkolepé pokusy, kterými vířivé pohyby ve vzduchu uměle vyvozoval a tak úkazy v přírodě napodobil. K vysvětlení povstání krup brává se též na pomoc přechlazený stav vody, t. j. vody kapalné, jejíž teplota jest několik stupňů pod bodem mrazu.
Vniknou-li do mraku s takovou vodou jehličky ledové nebo vločky sněhové, krupice, ihned voda tato zmrzne a na nich se usazuje. Protože ku tvoření se krup jest potřebí velmi vlhkého vzduchu, padají k. přede vším v teplých dobách ročních a za dne; v našich krajinách nejvíce v červnu a červenci, v zimě velmi zřídka k. padají; též během dne nejvíce případů krupobití připadá na odpoledne, ačkoli jsou případy padání krup i v noci a z rána, jako na př. dokazuje krupobití ve Vídni 4. čna 1894, které počalo okolo 6. hodiny ráno. — Hlavní pásma kroupová jsou mírná, v Evropě nejčastější jsou mezi 40—50° zem. šířky; zvláště často bývá postižena jižní Francie; v Rakousku Štýrsko, Korutany, Krajina; dále jižní Rusko, krajina kavkázská. Dále k severu počet krupobití se zmenšuje. V krajinách tropických v nížinách zřídka k. padají, za to tím zhoubněji v horách. — Rovněž mělo se za to, že nad mořem zřídka k. padají; Olio Russell ve spise »On Hail« (1893) píše: Rovnoměrnost teplot nad oceánem a obyčejná nepřítomnost vrstev vzduchu relativně velmi studených způsobují, že jen zřídka nastává příčina k tvoření se větších bouřek kroupových nad širým mořem. Avšak Harrcer v pojednání »The frequence, size and distribution of hail at sea« (1893) ukázal, že dle záznamů lodí nad Indickým oceánem, nad Atlantským mořem severním i jižním bývají lodi zhusta padáním krup postiženy. Pka.