Ottův slovník naučný/Kontrapunkt

Ottův slovník naučný
Kontraposice	Kontrapunkt	Kontraremonstranté

Údaje o textu
Titulek:	Kontrapunkt
Autor:	Josef Boleška
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha: J. Otto, 1899. S. 753–754. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kontrapunkt

Kontrapunkt (franc. contrepoint, angl. counterpoint, ital. contrapunto) nazývá se v oboru skladby hudební v užším smyslu každá protimelodie, t. j. hlas, jenž současně veden jest s jiným melodickým hlasem, avšak má do té míry vlastní melodickou existenci, že nemůže pojímán býti za pouhého harmonicky podřízeného jeho průvodce. Pojem k. tedy není absolutní. Melodie sama o sobě nemůže býti k-em, nýbrž stává se jím teprve poměrem k jiné melodii dané, kterou nazýváme zpěvem pevným, stálým (cantus firmus); proto též lze o k-u mluviti ve skladbě nejméně dvouhlasné. V širším smyslu zove se k-em umění ve tvorbě protimelodií, jakož i odvětví nauky o skladbě hudební, jež zaměstnává se výcvikem umění toho. Samostatný melodický průběh k-u má určité meze v požadavku, aby se zpěvem pevným harmonoval, t. j. aby byl vytvořen na podkladě správných postupů harmonických; neboť větší počet hlasů současně postupujících stává se srozumitelným vnímavosti naší jen tehdy, může-li v každé chvíli pojat býti jako určitý harmonický komplex. Poněvadž začátky k-u spadly do doby, kdy pojem akkordu nebyl ještě znám, tvorba jeho opírala se zprvu pouze o zřetel na intervaly, které tvořily mezi sebou vždy dva hlasy. Na těchto základech, totiž na znalosti intervalů, také nauka o k-u byla ve starší době vštěpována. Nyní přistupuje se však ke studiu k-u teprve po nabyté znalosti nauky o harmonii a vytvářejí se protimelodie do jisté míry východiskem z harmonického obsahu zpěvu pevného. Přechodní stadium mezi harmonií a k-em tvoří figurace daných harmonií. — K. dělíme na jednoduchý nebo dvojitý; v tomto případě jest převratný s kantem firmem, t. j. hlas svrchní může přeložením učiněn býti zpodním a naopak. Jednoduchý k. jest buď stejný, stojí-li proti jedné notě kantu firmu vždy též jedna nota k-u, nebo nestejný, stojí-li proti jedné notě dvě, tři, čtyři, po případě i více not. k. dvojitý, dle toho, v jakém intervalu lze jej převrátiti s kantem firmem, může býti v oktávě, nóně, decimě, undecimě, duodecimě, tredecimě a kvatuordecimě; ze sedmi druhů těch pro dnešní praxi hudební má však cenu pouze k. v oktávě. Pěkný příklad práce s dvojitým k-em v oktávě podává »Amen« z Dvořákova »Stabat mater«, jak patrno z tohoto úryvku:

v jehož druhých dvou taktech cantus firmus ze sopránu přeložen jest do basu. Jsou-li hlasy skladby v rozličných intervalech převratny, mluvíme o smíšeném dvojitém k-u. K. trojitý, čtyř- a vícenásobný zakládá se na tom, že v kontrapunktické skladbě troj-, čtyř- nebo vícehlasné lze libovolné hlasy navzájem převrátiti.

K. má historický svůj základ již v prvotinách hudby dvojhlasné: v orgánu (diafonii), diskantu a fauxbourdonu. Rozdíly mezi druhy těmito mizely ponenáhlu tím, že jednotlivé intervaly — při orgánu a diskantu kvinty a oktávy, při fauxbourdonu tercie a sexty — volně protkávány byly ozdobami utvořenými z mezitónů intervalů těchto. Připojením třetího a čtvrtého hlasu nastala nutnost vypisovati tyto ozdoby, při nichž postupovaly noty jednoho hlasu proti notám jiného; pro tuto sazbu »noty proti notě« (nota contra notam čili punctus contra punctum) zaveden v 2. pol. XIV. stol. název k. na místě svrchu vyjmenovaných terminů. Kdo název ten vynašel, nelze bezpečně zjistiti. Riemann (Geschichte der Musiktheorie, Lipsko, 1898) označuje jako domnělého původce Philippa de Vitry (1290—1365), jenž v traktátech svých právě jako Johannes de Muris a j. podává pravidla starších theoretiků o diskantu (v. t.), měně pouze jméno jeho v k. Nejpokročilejší rozkvět umělé hudby vícehlasné nalézáme v stol. XIII.—XIV. v Anglii (Odington, Dunstaple, Binchois, Dufay), jež ve směru tom působila na rozvoj k.-u v Evropě. Imitující k. v XV.—XVI. stol. vybočil v Nízozemí k pověstným umělůstkám, jichž zbytek vidíme v různých odrůdách formy přísného kanonu (v. t.) a v XVII.—XVIII. stol. teprve prodělal process očistný ve formě fugy (v. t.). Novější doba, přející především svobodnému rozvoji umělecké fantasie, opouští přísné formy kontrapunktické a přivádí k platnosti sloh, v němž slučuje se k vnitřnímu ujednocení práce harmonická a volná polyfonie. Sloh ten jest základem forem architektonických i psychologických moderní hudby a dosáhl vrcholu v hudební stránce reformy Wagnerovy. Zásady k-u dvojitého vykládají již Zarlinovy »Istituzioni annoniche« (1558). Učebné knihy k-u dle starší methody napsali; Fux, Martini, Cherubini, Albrechtsberger, Bellermann, Bussler, dle novější Dehn, Richter, Tiersch, Riemann. Českou učebnicí vydal Skuherský, Nauka o skladbě hudební, díl II.: O jednoduchém a dvojitém k-u (Praha, 1881). ♭