Ottův slovník naučný/Koncert

Ottův slovník naučný
Konceptní úředník	Koncert	Koncertní mistr

Údaje o textu
Titulek:	Koncert
Autor:	Josef Boleška
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 668. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Koncert

Koncert. Názvu toho (concerto) užil v hudbě poprvé Ludovico da Viadana (1564—1645) pro církevní skladby jedno- nebo dvouhlasé, provázené očíslovaným basem; v duchovních k-ech (concerti ecclesiastici nebo da chiesa) těchto nakládáno zpěvními hlasy slohem prvních skladeb monodických, ale vynikající zřetel věnován při tom melodické stránce a v závěrech umístěny byly kadence, v nichž zpěvák osvědčoval techniku hlasovou. Etymologie slova k. z ital. concertare (t.j. zápasili) odůvodňuje se tím, že v k-ech pozdějších větší počet hlasů reálních závodil o palmu, ač nelze přehlédnouti, že právě Viadana psal k-y jednohlasé, kde tudíž o rivalitě nemohlo býti mluveno. Duchovní k. vyvíjel se dále a ustálil se ve formu kantáty. Bach na př. nazývá k-y své kantáty, které až na vložené chorály vyznamenávají se koncertním stilem. Jako instrumentální hudba vůbec vznikla z vokální záměnou nástrojů za hlasy lidské, podobně souvislost mezi k-em vokálním a instrumentálním nemožno zcela popříti. Dělení na odrůdu kostelní a komorní, při všech instrumentálních formách důsledně se opětující, v dějinách k-u teprve počátkem stol. XVIII. postřehneme. Torelli († 1708) jmenoval své dvojkoncerty, pokud provázeny byly basem číslovaným, k-y komorními (c. da camera), skládal-li se průvod nástrojový z 2 houslí, violy a kontinua, k-em velkým (concerto grosso), jejž Corelli (1712) rozšířil co do koncertních nástrojů sólových (di concertino) o violoncello. Velký k. přestával i později na 3 nástrojích, avšak průvod malého původně orchestru stále více sesilován a rozmnožován. Komorní k. Torelliův stal se východiskem Vivaldimu, jenž vypracoval z něho třívětou formu s pomalou větou mezi dvěma hbitými, prostou fugové práce, při čemž důraz kladl na spracování hlavní myšlénky. Rychlé věty k-ů Vivaldiových, dvojdílné, s částečným opakováním dílu prvého na konci druhého, příbuzností rázovou obou dílů, nesou v sobě zárodek klassické formy sonátové. K-y Bachovy, pod vlivem Vivaldiovým skládané, postrádají ještě t. ř. provedení, zastoupeného tu překládáním thémat do příbuzných tónin po způsobu formy rondové. Když však forma sonátová úplně se vypracovala k samostatnosti, přijata byla vedle symfonie i k-em, takže od dob Mozartových rozumíme k-em skladbu pro solový nástroj s průvodem orchestrálním o třech (v nejnovější době i o čtyřech) větách, z nichž první vždy přidržuje se formy sonátové, poslední mimo ni také rondové. Modifikace ve stavbě nastává účelem k-ů majících poskytnouti reprodukujícímu příležitost k osvědčení virtuosity na nástroji sólovém; jednak ke konci allegrových vět fermata (na kvartsextakkordu) vyhrazena jest volné fantasii hráčově na exponovaná themata (viz Kadence), jednak dvojí přednes themat obstarává zprvu úsečně orchestr, pak šířeji nástroj. Novější dobou k-y upouštějí od modifikaci těch, přibližujíce se těsně symfonii s obligátním sólem. Nejčastěji skládají se k-y pro klavír nebo housle, výjimkou pro jiné nástroje. Řídkým případem jsou k-y pro několik nástrojů (dvojité neb trojité k-y). — Ve všeobecném smyslu jmenujeme veřejné produkce hudební také k-y a mluvíme o k-ech symfonických, komorních, zahradních, vojenských a pod. ♭