Ottův slovník naučný/Komorní

Ottův slovník naučný
Komorná	Komorní	Komorní Hrádek

Údaje o textu
Titulek:	Komorní
Autor:	Josef Boleška, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 649–650. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70

Komorní srv. Kamerální.

K. hudba. Počátkem XVII. stol. nazývána byla k-mi (ital. da camera) taková díla hudební, která nebyla určena k provedení ve chrámě. Poněvadž v době té instrumentální hudba byla teprve v prvních počátcích, označovány jako k. ponejvíce skladby vokální průvodem nástrojovým opatřené, na př. kantáty k., na rozdíl od kostelních. Když hudba instrumentální vyvinula se z vokální dosazováním nástrojů hud. za reálné hlasy, samostatné formy její, hlavně k. sonáta a koncert, krom toho pak také ostatní hudba mimokostelní i mimodivadelní shrnována pod pojem k. hudby. Že moment profannosti pro kvalifikaci k. ponenáhlu počal mizeti, shledáváme na sonátě kostelní, která oproti k. místo klavíru zaměstnávala varhany a tím, že vylučovala tance, spíše se blíží představě naši sonáty; byla totiž také řaděna v obor k. hudby. V novější době nazýváme k. hudbou skladby určené vzhledem k užšímu kruhu posluchačstva soukromého pro malé instrumentální ensembly. V tom smyslu ustálil se pojem k. hudby od 2. pol. XVIII. stol., kdy mistři klassické epochy tvořili na objednávku bohatých velmožů, kteří skladby dodané prováděli v obydlích svých a platili z důchodů svých (z »komory«) honoráře autorům a vydržovali si k. hudebníky výkonné. Počítáme pak ke skladbám k-m dle panujícího názoru sonáty (dua), tria, kvarteta, kvinteta, sexteta, septeta, okteta, noncta atd., pak i zpěvy pro hlasy sólové. Požadavkem k-ho stilu jest bedlivé propracování detailů, jmenovitě pokud se týká vedení hlasů, aby tím vyvážen byl nedostatek plnosti a změn v kolorismu, jakéž podmiňuje drobnější materiál oproti bohatému a k splnění požadavků těch schopnému orchestru. V době přítomné, kdy k. hudba z užších kruhů probrala se na širokou veřejnost a pěstuje se v koncertech zvláště organisovaných spolků (na př. v Praze »Český spolek pro hudbu k.« zal. r. 1894), staví se hudba k. protivou k hudbě orchestrální a vytýkává se oné jako nedostatek, vykazuje-li vedení hlasů podléhající vlivům slohu orchestrálního. Vymizením k. hudby z prvního jejího útulku odpadl též význam k-ch hudebníků a bývá titul k-ch pěvců a virtuosů udílen jen jako čestný od panovníků. V Rakousku jej propůjčuje císař k návrhu ministerstva osvěty hudebníkům, kteří prve účinkovali při dvorním koncertě, jako řídké vyznamenání. Z Čechů jmenován dosud jen Fr. Ondříček c. a k. k-m virtuosem. – Nástroje ke k. hudbě používané laděny byly druhdy dle t. zv. k-no tónu, o půltón nižšího oproti tónu kůrovému (něm. Chorton), jenž sloužil za základ starším varhanám, vymáhajícím v době normálního ladění při případné souhře s jinými nástroji na těchto transposice. ♭.

K. města viz Čechy str. 514.

K. soud český viz Čechy str. 505, 528.

K. soud říšský byl v někdejší Římsko-německé říši vedle říšské dvorní rady nejvyšší soud. Zřídil jej císař Maximilián I. r. 1495 hlavně pro porušení zemského míru. K. s. ř. skládal se z t. zv. k-ho soudce (knížete, hraběte nebo svob. pána jmenovaného císařem), ze dvou presidentů a z jistého počtu přísedících čili assessorů, kteří byli voleni od císaře, kurfirštů a krajů. S počátku bylo přísedících 16, dle Vestfálského míru mělo jich býti 50 a dle říšského usnesení z r. 1719 25. Avšak ani počet 50 ani počet 25 nebyl zachováván. Teprve od r. 1782 zůstalo při 25 přísedících. Vydržován býval k. s. ř. poplatky říšských stavů, jež se nazývaly Kammerziel. Sídlo jeho bylo na počátku ve Frankfurtě n. M., pak v rozličných městech, na př. ve Špýru, od r. 1693 ve Wetzlaru. K. s. ř. soudil všechny záležitosti bezprostředních říšských poddaných a zároveň v nejvyšší stolici civilní záležitosti prostředně poddaných, pokud tomu nebránilo privilegium de non appellando. Také stížnosti pro odepření a průtah práva, jakož i zmateční stížnosti v trestních záležitostech náležely do jeho kompetence. Řízení před k-m soudem říšským upraveno bylo řády z r. 1495 a z r. 1548 (prohlášen r. 1555). Řád z r. 1613 zůstal pouze návrhem. K. s. ř., který měl velký význam pro jednotu německého soudnictví, zrušen byl r. 1806. Srv. Berg, Grundriss der reichsgerichtlichen Verfassung und Praxis (Gotinky, 1797); Moser, Von der deutschen Justizverfassung (Frankf., 1774, 2 sv.); Thudichum, Das vormalige Reichskammergericht (»Zeitschrift für deutsches Recht«, sv. 20., Lipsko, 1860); Endemann, Von dem alten Reichskammergericht (»Zeitschrift für deutschen Zivilprocess«, sv. 18., Berl., 1893).

K. statky nazývaly se statky, jež spravovala panovníkova komora (v. t.).