Kobalt (cobaltum) jest kov tvořící s niklem a železem trojici prvků nad míru podobných. Značka Co, atomová hmota 59.0, když 0=16. Odkryt byl r. 1735 od Brandta v rudách slouživších k přípravě dávno známé šmolky. V rudách nalézá se bezmála vždy s niklem jakožto sirník, arsenid, síroarsenid neb arseničnan, na př. smaltin (Co,Ni)As2, leštěnec kobaltový (kobaltin) CoAsS, erythrin Co3(AsO4)2.8H2O a j. Na veliko se z rud kovový k. nevyrábí, neboť nenašel posud technického upotřebení. Získá se, když se žíhá kysličník nebo chlorid kobaltnatý v proudu vodíku neb elektrolysí roztoků solí kobaltnatých. K. jest kov barvy železa s odstínem slabým načervenalým, nad míru kujný a tažný. Taje teprve nejprudším žárem pecním a jest paramagnetický. Hutnota 8.9, byl-li vodíkem vyredukován, 8.5, byl-li taven. Spec. teplo 0.107. Na suchém vzduchu se nemění. Žíhán jsa okysličuje se. V kyselinách (nejlépe v dusičné) rozpouští se, vyvíjeje vodík. V nejobvyklejších svých sloučeninách vystupuje jako kov dvojmocný, poskytuje soli kobaltnaté. Připravují se rozpuštěním kovu, kysličníku jeho neb uhličitanu v kyselinách. Bezvodé jsou modré nebo růžové, vodnaté mají barvu kermesínovou. Dusičnan kobaltnatý, (NO3)2Co.6H2O, poskytuje červený roztok zvaný kobaltová soluce, která je zkoumadlo na soli horečnaté, hlinité a zinečnaté. Prvé z nich navlhčeny tou solucí a vyžihány barví se zarůžověle, druhé modře, třetí zeleně. Vznikáť v druhém případě modř kobaltová či Thénardova, v posledním zeleň Rinmannova. Chlorid kobaltnatý, CoCl2.6H2O, krystaluje monoklinicky. Jeno roztok je červený. Písmo zředěným roztokem psané jest tak slabě růžové, že jest skoro neznatelné, zahřátím vystoupí však barvou modrou, neboť vodnatý chlórid přešel v chlorid bezvodý, který jest modrý (Hellotův inkoust sympathetický). Ze solí kobaltnatých sráží draslo růžový hydrát kobaltnatý, Co(OH)2, který žíhán poskytuje zelenavě hnědý kysličník kobaltnatý, CoO. — Ze solí kobaltitých zasluhuje zmínky kysličník kobaltitý, Co(OH)2, jenž jest prášek hnědý, a dusan kobaltitodraselnatý (sůl Fischerova, žluť kobaltová), K4Co2(NO2)12. 3H2O, který sráží se jako žlutá ssedlina z roztoků kobaltnatých přičiněním dusanu draselnatého (nejlépe za přítomnosti něco kys. octové). Ježto nikl obdobou reakci neposkytuje, lze tím způsobem k. odděliti od niklu. Znám jest též kysličník kobaltnatokobaltitý, Co3O4. — Účinkem ammoniaku v soli kobaltnaté vzniká řada solí, nazvaných kobaltaminy, obsahujících různé množství ammoniaku a dle složení svého charakteristicky a různě zbarvených. Na př. zelený praseokobaltchlórid, CoCl3(NH3)4, červený purpureokobaltchlórid, CoCl3(NH3)5, žlutý luteokobaltchlórid, CoCl3(NH3)6 a j. — Nikl podobných sloučenin netvoří. K. a nikl jest dvojice prvků téměř všude se provázející, povahou chemickou nad míru podobných (čímž dělení jest stíženo); atomové hmoty k-u a niklu jsou buď prakticky stejné nebo nad míru sobě blízké. Otázka ta trvá nerozřešena a s ní ovšem i všechny theoreticky důležité důsledky z toho plynoucí. — Pražené rudy kobaltnaté, zejména smaltin a kobaltin, šlovou safflor a jsou v podstatě nečistý kysličník kobaltnatý; současně přítomen jest nikl i arsén. Taví-li se safflor s křemenným pískem a potaší, získá se modrá sklovina kobaltová (v podstatě křemičitan kobaltnatý), kteráž rozemleta slově šmolka. Užívání její nyní jest omezeno, je valně zatlačena strojeným ultramarinem (v. t.), který přijal namnoze i její jméno. Mimo to slouží sloučeniny k-u k výrobě skvostně modrých skel (křemičitany k-u); emailů (borany k-u). — Poznávají se sloučeniny k-u tím, že z jejich roztoků sráží sirník ammonatý černou ssedlinu sirníku kobaltnatého, CoS, uvedenou reakcí s dusanem draselnatým, jakož i tím, že perličku boraxovou barví pěkně na modro. OŠc.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kobalt