Ottův slovník naučný/Kartusiáni

Ottův slovník naučný
Kartouzy	Kartusiáni	Kartuš

Údaje o textu
Titulek:	Kartusiáni
Autor:	František Krásl
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 11-12. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kartuziánský řád

Kartusiáni (ordo carthusiensis), církevní řád, jehož zakladatelem jest sv. Bruno (v. t. 3). Původně skládal se z otců (patres) a bratří laiků (conversi), kteří dle rozdílného úřadu a vzdělání též rozdílnými pravidly se řídili. Mniši žili po jednom v chýžkách oddělených od chýží bratří laiků, modlili se a pracovali zachovávajíce ustavičné mlčení; jiní zaměstnávali se opisováním starých klassiků a památných listin. Toliko o slavnostech řádových a v den úmrti spolubratra, aby se vzájemně těšili, jídali společně; jindy strojil si každý sám svůj pokrm, avšak beze všeho omastku; potřebných k tomu věcí dával jim kuchař. Masa, másla, oleje a jiného tuku nikdy neužívali; vína, krom častých postních dnů, směli užívati; třikráte v téhodni postili se o chlebě a vodě; velký půst trval od Povýšení sv. kříže (14. září) až do svátků Velikonočních, kdy jednou toliko za den jídali a dosud tak činí. V den schůzí kapitulních směli se společně baviti i hosty přijímati, což později však zakázáno. O půlnoci mají modlitby jitřní, ráno společnou mši sv. (později směl kněz každý den mši sv. sloužiti), odpoledne nešpory a kompletář. Roucho žíněně na nahém těle zahalují kabátem z hrubého sukna, jejž koženým (také konopným) řemenem opásají, a na to odívají škapulíř s kapucí. Kabát, škapulíř a kapuce jsou bílé. O almužnu prositi je zakázáno. Každý klášter volí si převora ze svého středu. Hmotné záležitosti řídil jeden mnich a jeden bratr laik; chudoba k-nů byla však tak veliká, že byli osvobozeni od všeobecných církevních daní (jako na př. od příspěvků na křížové války), později s pap. dovolením směli přijímati na fundace také světské zboží. Chudoby stále se drželi, ale touha po vysokých církevních hodnostech i v tomto tak přísném řádě tu a tam se jevila. Celý řád spravovala gener. kapitula, která poprvé r. 1141 se sešla v Grenoblu; účastnili se jí všichni převoři za předsednictví převora grenobleského. Již r. 1164 byla exempce řádu toho od pravomoci biskupské obecně uznávána. Hlavní převor (grenobleský), který ze všech a ode všech otců řádu zvolen byl, jednal též v nutných případech ve jménu řádu, ba mohl i převory sesazovati a společně s 8 definitory, nemohla-li býti svolána gener. kapitula, dávati závazná nařízení. Kdo chtěl býti do řádu přijat, musil se celý rok zkoušce podrobiti a byl-li uznán nedostatečným, dříve do mírnějšího řádu vstoupiti, než byl opět přijat; ale dle pozdějších ustanovení mohl se do světa vrátiti. — Bratří laikové žili společně, vzdělávali role, provozovali řemesla, pásli brav a skot a starali se vůbec o časné potřeby kláštera. Převor Guigo ustanovil, aby v každém klášteře žilo 14 mnichů a 16 bratří laiků; počet ten však později se měnil dle majetku klášterního. Papež Řehoř IX. schválil r. 1232, by se k bratřím laikům přidružili oblati (redditi, franc. rendus), kteří po jednoročním noviciátě profess sice složili, ale pro své chatrnější zdraví mírnější pravidla zachovávali, zastávajíce rozličné práce v klášteře i mimo klášter. Mírnější odvětví k-nů vzniklo r. 1193, když mnich Guido, nemoha snésti tak přísnou kázeň, utekl z kláštera Luvigny a lány pole, jež mu pán z Montcorne daroval, v zelinářskou zahradu proměnil. K němu přidružili se jiní, i založil samostatný klášter. Bratří ti nazývali se dle prvého sídla svého Fratres caulitae, ve Skotsku Fr. de valle olerum; řídíce se dle řehole sv. Benedikta podrželi některá ustanovení a také oděv k-nů. Papež Innocenc III. byl zvláštním jejich ochráncem.

Řád k-nů nabyl záhy značného vlivu v církvi; r. 1360 měl již asi 200 klášterů mužských i ženských; mnichové kart. byli voleni za visitátory klášterů jiných řádů. Veliký rozkol papežský ve XIV. stol. rozdvojil i řád kart. ve dva tábory, neboť k. italští uznávali Urbana VI., franc. i španělští Klementa VII. za pravého papeže; tím se i stalo, že měl řád dva gener. představené, což bylo v příčině kázně se škodou. Po volbě Řehoře XII. řád zase se sjednotil. V rozkvětu svém kart. řád měl 16 provincií, z nichž každá měla dva od gener. kapituly volené visitátory. Některé kláštery oplývaly bohatstvím, jehož však užívaly k podpoře chudých, k velikolepým stavbám, k zakládání knihoven a ve prospěch věd i umění. K. čítají mezi členy svými několik světců, 4 kardinály, 70 arcibiskupů a biskupů a četné spisovatele. Na konci XVIII. st. stihla je pohroma, neb veliká francouzská kartousa u Grenoblu byla za revoluce rozbořena, vzácné památky její zničeny, obrazy i knihy rozkradeny, ale řád po revoluci ujal se kolébky své a r. 1816 zase nádherně ji obnovil. Dosud jest několik kartous ve Francii, v Anglii (od r. 1883) a v Italii, kterým však piemontská vláda odňala veškeren majetek. Dvě kartousy švýcarské, Ittingen a Part-Dieu u Frýburku, vzaly za své v revoluci r. 1848. — Pravdě se podobá, že uvedený již převor velké kartousy grenobleské Guigo dal podnět k založeni ženských klášterů kartus.; jeptišky sluly jáhenky, nebyly však, snad pro přísnost, nikdy četné, majíce toliko 5 klášterů ve Francii; obláčeny jsouce diécésanním biskupem dostávaly štolu, manipul a černý závoj, která roucha však nositi směly jen v den své obláčky a v den svého jubilea. V Beauregardu nedaleko Grenoblu mají od r. 1821 svůj klášter, ve kterém se věnují výchově dívek.

Do Čech byla tato přísná řehole uvedena od krále Jana Lucemburského, který si ji oblíbil ve Francii. Následkem smrti své milované dcery Markéty r. 1341 dal se rozmařilý král na pokání a založil r. 1342 na levém bř. Vltavy mezi Újezdem a Smíchovem nádhernou kartousu s krásným chrámem P. Marie v zahradě (Marianská zahrada), do které povolal mnichy z Francie, avšak po 77 letech na počátku bouře husitské chrám s klášterem byl zničen, že nelze ani určitě udati, kde stávaly. Mnichové utekli se do kláštera sedleckého, kdež od cistercienských pohostinu přijati byli, avšak zdá se, že r. 1421 ve válce husitské i s hostiteli svými zahynuli. Albrecht z Valdšteina r. 1627 založil druhou kartousu českou ve Valdicích u Jičína, jež však r. 1783 od cís. Josefa II. zrušena a proměněna v státní trestnici, dosud Kartouzy nazývanou. Ksl.