Ottův slovník naučný/Kanárské ostrovy
| Ottův slovník naučný | ||
| Kanaris | Kanárské ostrovy | Kanastr |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kanárské ostrovy |
| Autor: | Jan Palacký, Václav Švambera |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 901–904. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Kanárské ostrovy |
|
Kanárské ostrovy (Islas Canarias), skupina ostrovů v Atlantském okeánu při sev.-záp. břehu Afriky mezi 27° 30' s. š., 13° 17' až 18°10' z. d. Polohou i stavbou svou jsou rozhodně částí Afriky, politicky však čítají se jako provincie Španělska k Evropě. Vzdálenost Africe nejbližšího ostrova Fuerteventury od mysu Juby činí pouze 80, Lanzarotu pouze 101 km. Skupina tato nalézá se v prodlouženém směru marockého Atlasu a skládá se ze 7 větších obydlených ostrovů, jež podle poměrů horopisných i krajinných vůbec lze děliti ve 2 skupiny, totiž západní a východní. K západní (záp. 15° z. d. G) patří Gran Canaria mezi 15–16° z. d., na 28° s. š., Teneriffa (I. de Tenerife) mezi 16–17° z. d., 28–29° s. š., Gomera na 17° z. d., 28° s. š., Ferro (Hierro) na 18° z. d., 27° 40' s. š. a sev. od něho I. de Palma na 18° z. d., 28° 40' s. š. Skupina vých. skládá se ze dvou velkých ostrovů a několika menších. Hlavní ostrovy jsou Fuerteventura na 14° z. d., 28–29° s. š. a severně od něho úžinou La Bocayna oddělený Lanzarote na 13–14° z. d., 29° s. š. V úžině Bocayně leží těsně u Fuerteventury malý ostrůvek Lobos, severně od Lanzarotu nalézají se nepatrné ostrůvky Graciosa, Montana Clara, Roca del Este a Allegranza, které jsouce neobydleny též Desiertas se nazývají. Veškeré tyto ostrovy zaujímají plochu 7273, dle dra Verneau 7167 km2, z čehož připadá (obyv. z r. 1887) na jednotlivé:
| km² | obyv. | |
|---|---|---|
| Teneriffa | 1946 | 108.081 |
| Fuerteventura (a Lobos) | 1722 | 10.041 |
| Gran Canaria | 1376 | 93.655 |
| Lanzarote a sev. ostr. | 741 | 16.329 |
| La Palma | 726 | 39.622 |
| Gomera | 378 | 14.108 |
| Ferro | 278 | 5.892 |
Ostrovy zdvihají se poměrně příkře z hlubokého moře. Hloubky mezi jednotlivými (rovněž mezi nimi a Afrikou) dosahují 1000 až 2000 m a v nevelké vzdálenosti od břehu klesá dno mořské téměř na všech stranách do hlubiny 3000 m.
Nelze sice žádný z K-kých o-vů čítati k zemím plochým, avšak přece nutno uznati východní ostrovy za poměrně nízké (na Lanzarotě Monte Famara 683 m, na Fuerteventuře Monte Jarsa 844, M. Muda 683, Pico de Chilegua 683 m) proti západním, jež vrcholí na Teneriflě proslulým Pico de Teyde (též Pik Teneriffský, 3716 m), nejvyšším to bodem v celém Atlantském okeánu. Každý z obou okrouhlých ostrovů Gran Canaria a Gomera znamená pouze hořejší čásť veliké sopky, t. na Canarii Pico del Pozo de la Nieves 1951 m, na Gomeře Alto de Garajonai 1341 m. Ostrov Palma dosahuje v Pico de la Cruz 2356, Ferro v Alto del Malpaso 1415 m. Ostrovy sedí na terciérním podkladu, nad nímž se nalézají starší i mladší vyvřelé horniny. Četné lávy, hlavně basaltické, andesitové a fonolithové, pokrývají značnou plochu ostrovů. Struktura těchto lav vykazuje veliké různosti. Místy střídají se lávy s tuffem snadno zvětrávajícím, což mívá za následek tvoření se jeskyň. Nejvyšší hora Pico de Teyde jest stará sopka, na jejímž úbočí lze napočítati 1798 výbuchů. Vulkanicky zvláště zajímavý jest ostr. Palma, jehož stará sopka pokládá se za typickou. Jména »Caldera« a »Barranco«, v dějinách vulkanismu dobře známá, zde vzala svůj původ. Zde také byly mezi sopečnými horninami seznány některé starší vyvřeliny, t. diabasy. Z ostatních ostrovů sluší pro zvláštnosti sopečné připomenouti zvláště ostr. Lanzarote, jímž napříč táhne se řada sopečných kuželů, vzniklých v l. 1730–37. Ještě r. 1824 udál se zde malý výbuch z Montaña de Fuego (533 m), u níž lze ještě dnes pozorovati slabou činnost. Sopečné výbuchy a zemětřesení udály se na K-kých o-vech, pokud víme, hlavně v XVII. a XVIII. stol. V stol. XIX. staly se řídkými. Na ostr. Palmě byl poslední výbuch r. 1677 a 78, na Teneriffě 1798. Pico de Teyde má dnes pouze jedinou solfataru, slabě dýmající. Veliký jest rozdíl mezi krajinným rázem západní a vých. skupiny. Západní ostrovy jsou značně zalesněny a vykazují neobyčejné krásy přírodní, zvláště kde erose u větší míře působila. Místa, kde vrstva sopečného popelu kryje lávová pole, jsou úžasně úrodna. Východní, Sahaře blízké ostrovy trpí tímto sousedstvím a skýtají dosti smutný pohled suché, bezlesé krajiny. Písek s pouště sem zavátý tvoří zde nevlídné duny; přece však hodí se i tyto ostrovy ku chovu dobytka. K. o. jsou příkladem překrásné země bez tekoucí vody. Gomera a Gran Canaria pokládají se za nejlépe zavodňované, ale i zde, když dlouho neprší, vysýchají potoky tak, že nedosahují moře. Již Teneriffa trpí nedostatkem vody, ještě více Ferro, kdežto Lanzarote a Fuerteventura jsou v tom ohledu nešťastny. Hledělo se ovšem všude odpomoci nedostatku vody vrtáním studní, místy zřízeny i vodovody až 10–15 km dlouhé a založeny nádržky, jež by v době sucha dodávaly potřebnou vodu, avšak veliký náklad zabraňuje, aby se tohoto systému všeobecně užilo.
Podnebí jest velmi stejnoměrné, ještě teplejší a méně deštivé než na Madeiře. K. o. jsou dnes sanatoriem pro tuberkulosní osoby. Led a sníh jsou v obydlených údolích neznámy, avšak také horko mírní se větry od moře vanoucími. Od prostřed května až do prostřed října nespadá téměř žádný déšť, od listopadu do března bývají slabé deště. Rozdíl bývá takový, že v zimě spadá 60%, v létě pouze 1% deště. Léto a podzim přinášívají veliké sucho. Nebe bývá při tom úplně jasné. Na Gran Canarii spadlo r. 1881 ve 43 dnech 165 mm deště. V Puertě (sanatorium) na Teneriffě naprší průměrem ve 52 dnech 335 mm vody. Roční maximum zdejší jest 599, minimum 137 mm. Charakteristické pro zdejší podnebí jest, že se maximum teploty dostavuje až v září. S něčím podobným setkáváme se jinak pouze v Kalifornii. Teplota bývá v létě ve stínu 30–35°. v zimě zřídka sestupuje na 12°, minimum bývá obyč. asi 10°. V jistých dnech, kdy vane vítr jihovýchodní, teplota značně roste. Střední roční teplota v Sta Cruzu na Teneriffě obnáší 21,6, v lednu 17,6, v únoru 19,6, v červnu 25,4, v říjnu 23,7°. Na severním a vých. pobřeží ostrovů přinášívá passát v zimě deště. Pouze na jižních a záp. svazích hor (las bandas) dostavuje se déšť s antipassátem, v celku však jsou svahy ty mnohem chudší na déšť než svahy severní a východní. Březen jest na K-kých. o-vech nejkrásnějším měsícem jarním. Za sucha skýtá krajina často smutný obraz. Všude, kde umělé zavlažování není dostatečné, připomíná mnohá krajina blízkost pouště, z níž v té době skutečně vanou úmorné větry jihovýchodní (levante), s nimiž dostavují se i husté mlhy a někdy i kobylky.
Floru mají K. o. dosti bohatou a krásnou, v celku podobnou středomořské, ač východ se více podobá poušti a některé tvary má subtropícké (4 vavříny). Jest tu asi 1000 druhů jevnosnubných. Kromě hlav. díla Webbova (900 dr. jevnosn. a jen 400 dr. tajnosnubných) uveřejnili Bolle (vých.) a Christ mnoho nového. Třetina druhů jest výhradně domácích, spolu celé rody (15), jako Plocama, Bosea, Visnea, Drusa, Callianassa, Phyllis, Canarina, ⅔ dr. jsou evropských. Mnoho těchto však pořídlo, tak krásná Statice arbor (Bourgeau) je na jediném úskalí i Rosa armidae zbyla o jediném keři, Rhamnus coriaceus ve 2 stromech. Zejména z horních bylin – alpským podobných – mnoho skoro zničeno: Cheiranthus scoparius, Juniperus cedrus, Pimpinella cumbrea. I vyhubení lesů velmi škodilo a zbyly holé skály, zvláště v horách a na vých. ostrovech. Zajímavé jsou hojné tučnolisté (Crassulacee), přes 20 endemických druhů; ale i Euphorbie (Euphorbia canariensis do 7 m). Pozoruhodná je též podobnost s Mysem Dobré Naděje (Kleinia, Anthospermum, Manulea), která nasvědčuje theorii Hookerově o původu africké flory z jihu. Jelikož na piku teneriffském je bylinstvo alpinské (do 3616 m) a dole u moře sázené tropické, poskytují K. o. o dobrý obraz rozdílných flor a hodí se i k zahradám akklimatisačním, jaké tu na př. má obchodník hamburský. Pásma dle výšky líčí Grisebach (dle Bucha i Berthelota) takto: první u moře pásmo tučnolistých (datlíky) do 334 m, zřídlé Dracaeny (pověstný obr Orotavský zahynul) do 666 m, tamarišky, na vých. ostrovech v skalách divoké olivy a keře Catha cassinoides. Druhé pásmo od 500 m na sev. (930 m na jižním) kryly někdy krásné lesy vavřínové (Teneriffa sev., střední Gomera) s podrostem, jejž tvoří Arbutus canariensis, 2 dr. rodu Ilex atd. Rostliny ty dílem se podobají třetihorním v Evropě (Laurus princeps = L. canariensis). Na Ferru byl posvátný vavřín (Oreodafne foetens), pod nímž vznikal jediný pramen na ostrově, a když pak strom posekán, zanikl i pramen. Ostatně kdyby kozy nehubily mlází a země se nešinula se strání, lesy by se zase obnovily. Půdu r. 1815 poraženého lesa u Orotavy kryl nejdříve orličník (Pteris aquilina) a Erigeron viscosum, pak Cistus, Asphodelus a Myrica faya a již r. 1830 vznikaly opět vavříny. Nad vavříny je třetí pásmo keřů (maquis), totiž cistů (středomořský Cistus monspeliensis, endemický Cistus vaginatus) spolu s Erica arborea a Genistami, které panují do 1660 m na sev. a 1330 m na jižním svahu. Pak začínají černé lesy (Pinus canariensis byla asi v terciéru španělském), které jdou do 2300 m na sev. a 2000 m na již. svahu. Na Palmě býval i Juniperus cedrus na Teneriffě skoro vyhubený. Suché tyto lesy mají i řídký podrůst, jejž tvoří hlavně orličník, Lotus, Helianthemum s Asphodely, Festuca myurus. Poslední (čtvrté) pásmo jsou Cytisy, dílem bezlisté jako naše Spartium scoparium: Cytisus nubigenus (do 3000 m), jenž živí hlavně kanárky, C. proliferus, Adenocarpus frankenioides a j. Poslední fanerogamy jsou na Piku ve výši 3300 m, tak Viola cheiranthifolia a Silene nocteolens, ale mech Weissia verticillata 3800 m. Málo bylin je v hořejším pásmě: Nepeta teydea, Arabis albida (evropská i berberská), Cerastium. Zcela jiné je poustevní bylinstvo nízkých ostrovů východních: Pistacia atlantica, Forskohlea, 2 druhy rodu Mesembryanthemum, Kolokynthy, Fagonie, křovité composity (Prenanthes arborea, Kleinia nerifolia) a j. Zajímavo jest, že zdejší bylinstvo přímořské podobá se nejvíce fossilnímu pliocénu francouzskému zejména z Mezimieux (u Lyonu). Tak všecky vavříny, jako Laurus canariensis totožný s L. princeps, Phoebe barbusana s Laurus guiscardi Gaudin, Oreodafne foetens s O. heerii, Persea indica s P. amplifolia Sap.
Fauna K-kých o-vů je neobyčejně chudá. Před příchodem Španělů nebylo zde větších ssavců domácích. Guančové chovali jen ovce, kozy, prasata a psy. Ptactvo (přes 100 druhů) podobno marockému a má jen 4 druhy zvláštní: holuba (Columba laurivora) a 3 Fringilly, z nichž arci nejznámější kanárek do Evropy uvedený a tam teprv žluté barvy nabyvší (měl ji jen na plecech). Východní ostrovy měly i dropa (Otis hubara) a dosti tu stěhovavých a vodních ptáků. Mořští loví se na malých ostrovech (Selvages, Alegranza). Jediné zde byla Thalassidroma hypoleuca a 2 druhy z Oceánie zde hnízdí: Pelagodroma marina a Oceanodroma cryptoleucum. Není zde hadů ani želv, ze žab jen Hyla arborea a z ještěrů Lacerta galloti, dugesii, atlantica, Tarentola delalandii a (?) Chalcides ocellata. Sladkovodních ryb není, mořské asi tytéž jako ryby madeirské, s nimiž mají největší podobu. Pý.
Obyvatelstvo K-kých o-vů, jehož r. 1887 bylo 291.625 hlav (130.781 mužů a 160.844 žen), jest výsledkem pomíšení téměř mezinárodního. Vedle původních obyvatelů Guančů koluje zde krev přistěhovalců španělských, arabských, normanských i flanderských. Na Gran Canarii jest několik vsí černošských, jinak setkáváme se jen s bílou pletí. Obyvatelé tito se obecně chválí jako lid nadaný, poctivý, čestný a skromný. Zvláště vzpomínává se jejich velkolepé pohostinnosti. Počet obyv. rozmnožuje se velmi nepatrně (r. 1877 bylo tu 280.974 ob.), což se vysvětluje velikým vystěhováním. Pod jménem Isleños (t. ostrované) jsou emigranti zdejší rozšířeni po celém španělském světě a velmi hledaní. Jinak přebytek porodů nad úmrtím činí ročně 3000 až 4000. Vyznání panujíci jest katolické. Celá skupina náleží k arcibiskupství sevillskému a dělí se v biskupství Las Palmas a San Cristobal de la Laguna. Vzdělání jest dosud nepatrné, tak že r. 1887 ještě 80% (223.602 os.) všeho obyvatelstva neumělo čísti. Školy jsou sice dobré, ale navštěvovány pouze od dětí vyšších tříd. Obyv. živí se vzděláváním půdy, chovem dobytka a plavectvím. Půdu rozlišují zdejší obyvatele dvojí, totiž půdu uměle zavlažovanou (de regadio), jež r. 1887 zaujímala 32.270 ha (z toho 11.814 ha zahrad a intensivních kultur, 4981 ha polí pro cerealie, 4747 vinic a 718 olivových sadů), a půdu nezavlažovanou (de secano), jež zaujímala 113.866 ha, z čehož připadalo 113.866 ha na pole, 6346 ha na vinice a 3785 ha na sady ovocné. O zbytek půdy dělí se lesy, města a vesnice, koryta řek a pustiny. Hlavní příčinou, že se zdejší zemědělec nemůže povznésti, jsou velké majoráty, velké daně a vzdělávání půdy pachtýři. Počet dobytka udává se na 100.000 kusů, a sice 29.467 ovcí, 44.895 koz, 455 prasat, 10.900 k. hov. dob., 4111 oslů, 2492 koní, 2360 mulů. Velmi užiteční jsou zde dromedáři. Veškeré plodiny jsou výtečné jakosti. Proslulé bylo zvláště vinařství zdejší, jež však r. 1852 révokazem bylo téměř zničeno. V novější době (od r. 1870) zase se vinice vysazují a dnes víno opět zaujímá ve vývozu znamenité místo. Produkuje se bílé víno na Lanzarotě, červené na Gran Canarii. Na poč. XIX. stol. vyváženo 50.000 t, r. 1850 sotva polovice. R. 1895 cenil se vývoz ten na 833.925 fr. Košenila byla sem uvedena r. 1826 a stala se záhy důležitým předmětem obchodu (45.000 kg r. 1841, 355.482 kg r. 1852, 2,724.000 kg v ceně 19,750.000 fr. r. 1869). Klesla rovněž jako víno (1,057.820 kg r. 1886); r. 1895 vyvezeno jí (udaje pouze z Teneriffy) 545.506 kg v ceně 2,354.175 fr. Značná jest úroda zemčat (z Teneriffy samotné r. 1895 vyvezeno jich za 1,237.550 fr.), rajských jablíček (za 1,613.125 fr.). Z obilí pěstuje se pšenice, žito, ječmen, oves, kukuřice. Vyváží se značné množství ovoce, jako pomorančů, citronů, banánů, oliv. Z ostatních předmětů vegetabilních přichází do obchodu cukr, víno, rum, tabák, orsilie.
Vlastní průmysl jest nepatrný. Omezuje se na výrobu hedv. a vln. látek a hrubého plátna. Obchod nalézá se z valné části v rukou Angličanů. Veškerý přívoz páčil se r. 1893 na 17,758.300 fr., z čehož připadalo na Anglii 8,600.513, na Španělsko 1,512.923, na Francii 1,388.894, na Spoj. Obce am. 1,056.150, na Německo 824.346 fr.; vývoz 15,308.757 fr., z čehož za 7,980.963 fr. do Anglie, 2,750.698 do Záp. Indie, 2,508.272 do Španělska, 716.594 do Německa, 715.705 fr. do Francie. První místo ve vývozu zaujímají dnes banány (r. 1895 za 7,343.442 fr.). R. 1852 byly ostrovy, vyjímajíc Ferro, prohlášeny za svobodné přístavy. Poštovní parníky španělské udržují pravidelné spojení s Cadizem a Puertorikem, anglické s Liverpoolem. Kabel jde z Cadizu na Teneriffu a odtud do Dakaru na Senegalu. V nejnovější době učinili Angličané z K-kých o-vů klimatickou stanici pro plicní neduhy a založili veliké sanatorium v Puertě de la Orotava. R. 1895 dlelo zde již 2000 Angličanů. Administrativně dělí se K. o. v 7 distriktů: Arrecife, Guia, la Laguna, la Orotava, las Palmas, Sta Cruz de Teneriffa. Gener. kapitán velí voj. moci a četnictvu (guardia municipal), civilní správu vede guvernér v Sta Cruz a pod ním vice-guvernér v Las Palmas. Ostrovy volí si svoji provinciální radu (disputados provinciales), jež se shromažďuje v Sta Cruz, a vysílají do Madridu senátory a poslance. Hl. m. Sta Cruz de Teneriffa má přes 16.000, Las Palmas na Gran Canarii, s přístavem nyní i pro největší lodi upraveným, asi 24.000 ob. Obě místa jsou opevněna.
Dějiny. K. o. byly známy již Foiničanům, Řekům, kteří je zvali »Ostrovy šťastných«, a Římanům. Plinius Ml. (dle Juby) a Ptolemaios uvádějí i jméno jednoho ostrova »Canaria«, což Plinius odvozuje od množství velkých psů tamějších. Arabové znali je pode jm. Džezáir el Chalidát. R. 1341 vyslal král Alfons IV. Portug. sem 3 lodi obsazené Florenčany, Janovany a Kastilci, jež ohledaly celý archipel. Papež Klement VI. přiřkl je 15. list. 1344 Kastilii a Luis de la Cerda, pravnuk Alfonsa X. Kastil., byl jím t. r. v Avignonu korunován na krále K-kých o-vů. Svého království však nikdy nespatřil. Později daroval Jindřich III. Kast. ostrovy ty admirálovi Robertu de Bracamonte, jenž zase, navštíviv Lanzarote, vzdal se práv svých ve prospěch normanského šlechtice Jeana de Bethencourt, jenž v l. 1402–5 zmocnil se Lanzarota, Fuerteventury, Gomery a Ferra. O Teneriffu pokoušelo se marně Portugalsko. Konečně r. 1485 rozhodl se Ferdinand Katol. přivésti K. o. v přímé poddanství Španělska. Boje, jež nastaly mezi vyslaným vojskem a statečnými domorodými Guanči, skončily se r. 1495 téměř úplným vyhlazením těchto. Od té doby náležejí ostrovy skutečně Španělsku.
Literatura. L. v. Buch, Physikalische Beschreibung der Kanarischen Inseln (Berl., 1825); Barker-Webb & Berthelot, Histoire naturelle des îles Canaries (Paříž, 1836–50, 3 sv.); Fritsch, Reisebilder von den Kan. Ins. (Gotha, 1867); Anon., Les îles Fortunées, ou l'archipel des Canaries (Pař., 1869, 2 sv.); Löher, Nach den Glücklichen Inseln (Bielefeld a Lipsko, 1876); Berthelot, Antiquités canariennes (Pař., 1879); Chil y Naranjo, Estudios historicos, climatologicos y patologicos de las Islas Canarias (Palmas, 1876–80, 2 sv.); Leclercq, Voyage aux îles Fortunées (Pař., 1880); Kerhallet, Madeire, les îles Savages et les îles Canaries (t., 1881); Millares, Historia general de las Islas Can. (Palmas a Paříž., 1882–95, 8 sv.); Christ, Eine Frühlingsfahrt nach den Kan. Ins. (Basilej, 1886); Quatrefages, Rapport sur les résultats anthropologiques de la mission de M. le Dr. Verneau dans l'archipel des Canaries (Pař., 1887); Stone, Teneriffe and its Six Satellites (Lond., 1887, 2. vyd. 1889); Thurstan, The Canaries for Consumptives (Lond., 1890); Whitford, The Canary Islands as a winter resort (t., 1890); Verneau, Cinq années de séjour aux Iles Can. (Paříž, 1891); Allard, Les Iles Canaries (Brussel, 1890); Ellerbeck, A Guide to the Canary Islands (Lond., 1892); Taylor, Health resorts of the Canary Isl. (t., 1893); V. Meyer, Märztage im Kanarischen Archipel (Lip., 1893). Šv.