Ottův slovník naučný/Kabbála

Ottův slovník naučný
Kába z Rybňan	Kabbála	Ka’b ben Zuhair

Údaje o textu
Titulek:	Kabbála
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 714–716. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kabala

Kabbála (hebr.), tradice. Původně v době talmúdské označováno tak ústní podání, jež existovalo vedle psaného zákona. Asi od X. stol. po Kr. počíná se význam slova úžiti a k. vyskytuje se jako terminus pro středověký mysticismus židovský. K. v tomto užším slova smyslu vyvíjela se ze starší tajné nauky, spojující v sobě vedle společných prvků východní theorie emanační i prvky filosofie hellénistické (novoplatonismus alexandrijský), k nimž přistoupily časem i vliv magismu, súfismu, filosofie arabské, křesťanství a různých pověr. Pokud prvějších se týče, nalézáme již ve Starém Zákoně stopy mysticismu svědčící, že záliba v podobné spekulaci náležela již k bytosti hebrejské (biblické pojímáni moudrosti jako pomocníka božího v organisaci a vládě světa, neméně názory o andělích jako dvoru Božím atd.). Místa podobná nalézáme u Jesaiáše (kap. 6.), Ezechiela (kap. 1. a 10.), Zachariáše a hlavně Daniela, jehož názory jsou takové, že pozdější k. vzala odtud (XII. 3.) název pro nejslavnější svůj spis Zóhar. U Jeremiáše hledají někteří počátek t. zv. temúry (záměny písmen), jíž i k. hojně užívá. Ještě zřejměji vystupuje tento směr v literatuře apokalyptické. Apokalypse sv. Jana vykazuje i symboliku čísel, jež hraje tak veliký úkol v k-le právě tak jako hříčky akrostichické a j., s nimiž shledáváme se nejprve v Talmúdu.

Na těchto základech vyvinula se nejprve tajná nauka charakterisovaná fantastičností obrazů i výrazu, jež stala se předmětem mnoha spisů starší literatury židovské. Nejvýznačnějším repraesentantem toho druhu pro starší dobu jest kniha Jesírá (v. t.). Vývoj vlastní k-ly náleží stol. XII. nebo XIII. Rozeznávati sluší tu theoretickou k-lu jako mystický systém filosofie a metafysiky židovské od praktické, jíž přívrženci nižšího řádu užívali ke konání zázraků pomocí amuletů, psaní nebo vyslovování různých slov, hlavně jména božího a andělů, a míst biblických uzdravujíce, tajné odkrývajíce atd. Theoretická k. obírá se jediným problémem, totiž kterak stvořen byl nedokonalý, obmezený a konečný svět od Boha jako mocnosti nekonečné a dokonalé. K. stojíc proti všem školám, jež každá svým způsobem si otázku tuto řešily, se strany druhé snažila se i prostředkovati mezi nimi. Vlastí k-ly stala se tu jihozáp. Francie, odkud přešla k. do Španělska, kde prosluli jako nejstarší její pěstitelé Ezra, Azriel a Moišé ben Nahman, a odtud do Italie, Německa, Polska a na východ. Vznik k-ly ve Francii znamená reakci proti filosofické theologii arabsko-hebrejsk. filosofa Maimonida (†1204) a za vlastního původce k-ly udává se jednohlasně kabbálisty samými Isaak Slepý, syn Abráháma, syna Davidova (†1198). Proti nejslovnějšímu výkladu talmúdistů sev. Francie a allegorisujícímu směru Maimonidovu vrátil se Isaak ke starému gnósticismu a novoplatonismu, přijav jako prostředkující mocnosti, jako nástroje, jimiž bůh svět stvořil, jako druhdy i Jesírá, t. zv. 10 slov (sefírót). Těchto 10 sefírót a sice všecky dohromady stvořilo pračlověka, makrokosmos, jako intellektuelný typ světa materiálného. Sefírót samy tvoří triady, obsahující vždy dva principy proti sobě jsoucí a třetí je spojující. První triada repraesentuje metafysické attributy boží, druhá náleží světu mravnímu, třetí fysickému. Poslední sefírá (malkút, říše) je výslednicí všech, harmonií světa. Nejdůležitější je prvá sefírá (kéter, koruna), jež stvořila ostatní a tím celý svět. Blížíc se immateriálností bohu zove se přímo bez konce nebo i nic. Se dvěma druhými tvoří plán všehomíra, jejž zbudovalo sedm ostatních, proti prvým třem podřízených. Sefírót dělí se na pravé, bílé (2, 4, 7), živel mužský, aktivní s attributy dobroty a slitování, levé, červené (3, 5, 8), živel ženský, passivní s attributy reflexe a spravedlnosti. Skupina střední prostředkuje mezi oběma (modrá, žlutá nebo zelená). Sefírót vytvořují svět pochodící přímo z boha (svět emanace); posloupnými evolucemi tvoří se tři další světy, svět stvoření (svět sfér nebeských), svět tvoření (svět andělů nebo duchů oživujících sféry) a svět konečný, materielní, viditelný, tvořící kůru světů druhých. Svět tento obsahuje i zlo, neodlučitelné od látky a pochodící z posloupného seslabování světla božího, jež svou irradiací (emanací) stvořilo svět. Člověk pozemský, mikrokosmos, jako obraz zmíněného makrokosmu, jest nejvznešenějším tvorem. Trojitá jeho duše má sídlo v šíji (νοῦς), srdci (ψυχή) a játrech (φύσις). Duše lidská je výsledkem spojení krále s královnou; nejvýznačnějším ze svých attributů může královna vystoupiti až ku králi, t. j. člověk může svými ctnostmi působiti i na svět vyšší a zlepšiti jej. Odtud význam modlitby, jíž člověk působí na vyšší síly, by si je naklonil, a jíž je takřka v činnost uvádí. Duše jest od počátku světa nesmrtelná, ale do nebe se dostává jen, je-li dokonalou, odtud potřeba žíti v několika tělech (metempsychósa). I s nebe může duše sestoupiti do těla, by buď jeho duší se zlepšila nebo tuto zdokonalila. Až budou všecky duše dokonalé, přijde Mesiáš. Obě nejstarší díla k-ly obírají se skutečně jen výkladem 10 sefírót (Azriel a rabbín Nehemjá ben Hakkáná ve spise Bahir).

Ze spousty ostatních děl, jež následovala, přičítána jsouce z průhledné snahy, dovoditi starobylost k-ly, Mojžíšovi, Eliášovi, Šimonu, synu Jóhajovu, jakož i slavným rabbínům I. a II. stol. po Kr., proslul nejvíce a stal se takřka biblí k-ly t. zv. Zóhar (Lesk), kabbálistický výklad na Pentateuch, původu španělského, z konce XIII. stol. Autorem jeho byl buď Moiše ben Šemtób z Leony nebo někdo z jeho okolí, možná, že i několik autorů na něm pracovalo. Spis jest kompilací starší literatury, jež ve význačných plodech sem přímo přejata. Vedle theorie o vzniku světa obsahuje popisy světů, výpočty a kombinace čísel, písmen, magických a mystických jmen božích, andělů a démonů, jedná však i o astronomii, astrologii, frenologii, chiromantii atd. Isaak Lorja z Jerusalema a žák jeho Chajjím (Vital) stali se v XVI. stol. mimo jiné novoty zakladateli rituálu kabbálistického (nošení bílého šatu, čtverý šat, zvláštní obřady sobotní, modlitby k sefírót a andělům atd.).

K. zůstala i mezi židy vždy jen tajnou naukou, jíž se židé pravověrní sami obávali jako nebezpečné, třeba snaha zachovati monotheismus i v k-le je zcela zřejma. V postupu času vykazuje i k. různé výstřelky, zvláště opětovná hnutí mesiášská v Evropě i v Orientu (Lämlein v Istrii 1502, Salomon Molkho v Italii 1530, Sabattai Sevi ve Smyrně a v evr. Turecku, odkud rozšířilo se po celé Evropě r. 1648, Frankisté v Polsku na konci XVIII. stol.). O existující polské sektě kabbálistické viz Chasídím.

K-ly všímali si záhy i křesťanští spisovatelé, nejdříve scholastik Raimund Lullus (XIII. stol.), dále papež Sixtus IV., Pic de la Mirandole, Reuchlin a Knorr v. Rosenroth (K. denudata, Sulzbach, 1677), jenž podal i výtahy z k-ly s lat. překladem (Frankfurt n./M. 1684).

Z pojmu židovské k-ly vyplynul význam její jako tajné nauky vůbec, kdežto obecná mluva osvojila si terminus ten ve smyslu úkladův a intriky.

Výbor kabbálistické mystiky podal Ad. Jellinek (Lip. 1851―52) a též příspěvky k dějinám k-ly (Beiträge zur Geschichte der Kabale (t., 1851―52). Dějiny k-ly psal Bloch, Gesch. der Entwickelung der K. (Trevir, 1894). Srv. i Mejer, Quabbalah (Filadelfia, 1888); A. Franck, La Kabbale (Paříž, 1895, 9. vyd.); Rubin, Heidentum u. K. (Vídeň, 1893); H. Joel, Die Religionsphilosophie des Sohar (Lip., 1849); Ad. Jellinek, Moses ben Schemtob de León^{[red 1]} und s. Verhältniss zum Sohar (t., 1851); S. Munk, Mélanges de Philosophie juive et arabe (Pař., 1889); Graetz, Gnosticismus und Judenthum (1846). Dk.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraven překlep: Leoń.