Ottův slovník naučný/Josef
| Ottův slovník naučný | ||
| San José | Josef | Josefhütte |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Josef |
| Autor: | Rudolf Dvořák, Josef Hanuš, Karel Bečka, Karel Kadlec, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 617. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef I., Autor:Josef II. |
 Heslo ve Wikipedii: Josef |
|
| Související články ve Wikipedii: Josef (patriarcha), Svatý Josef, Josef z Arimatie, Josef I. Habsburský, Josef II., Josef Kalasanský |
|
Josef (hebr. Joasaf, t. j. Přímnožek), lat. Josephus, it. Giuseppe, šp. José, rus. Josif, arab. a tur. Jusuf, jméno mužské.
Osoby biblické a církevní. 1) J., předposlední syn patriarchy Jakuba a prvorozený z obou jeho synů z Rachel, dle Gen. 30, 23. Tam vykládá se jméno J. jako ten, jenž sňal s Ráchel potupu neplodnosti, v následujícím pak v. 24. přáním Rachel, aby Hospodin k tomuto prvému synu připojil jiného. Románovité vypravování o osudech J-ových, jež náleží k nejsvětlejším stránkám hebrejské literatury, obsahuje Genese 37 a 39—50. Šestnácte let stár pásal s bratřími stáda svého otce. Jakub miloval jej jako syna svého stáří nad ostatní syny. Láska otcova však vzbudila závist bratři, jež stupňována byla sny, jež J. bratřím vyprávěl (o snopech bratří, jež klaněly se jeho snopu se zvedšímu, o slunci, měsíci a 11 hvězdách, jež se mu klaněly, 37, 7-10). Tak stalo se, že, když Jakub vyslal J-a z Hebronu do Sichemu, kde synové pásli, vrhli jej tito v Dótain do prázdné cisterny; k radě Júdově však jej vytáhli a prodali za 20 stříbrných kupcům midjánským, již náhodou brali se kolem na cestě do Egypta. S nimi dostal se J. do Egypta, zatím co bratří jeho sukni jeho v krvi kozlově smočenou odeslali otci, který těžce želel ztráty J-ovy. V Egyptě koupil J-a Faraónův dvořenín Putifar a učinil jej správcem svého domu. Zde odolal krásný J. svodům choti Putifarovy; křivě od ni obviněn, uvržen byl do žaláře. V žaláři, kde stal se dozorcem nad vězni, vyložil správně sny vrchnímu číšníkovi a pekaři, z nichž prvý dle výkladu po třech dnech vrácen byl své hodnosti, kdežto druhý oběšen. Když pak po dvou létech i Farao sám měl sen o 7 tučných a 7 hubených kravách, o 7 plných a 7 tenkých klasech a egypští věštci nemohli podati jeho výkladu, povolán J. návodem zmíněného číšníka. Vyloživ sen o 7 létech úrodných, na něž následovati bude 7 let neúrody, ustanoven od Faraóna nejvyšším úřadníkem nad veškerým Egyptem s úkolem, vybírati v 7 létech úrody 1/5 sklizně a ukládati ji v královských sýpkách pro doby hladu. V té době narodili se J-ovi z egyptské jeho choti Asenet, dcery Putifarovy, již při svém povýšení od Faraóna obdržel, synové Manasse a Efraim. Po sedmi létech úrody dostavil se dle výkladu J-ova hlad nejen v Egyptě, ale i v zemích okolních. Tehdáž přišel i Jakub nakupovat obilí do Egypta, nejprve deset jeho synů bez Benjamina, dále i s Benjaminem, zatím co Simeon zůstal v Egyptě jako rukojmí, konečně, když J. dal se bratřím poznati, i Jakub s celým rodem. J. vykázal jim k pobytu zemi Gošen, ježto byli pastýřové. V násl. létech hladu koupil pak všechen dobytek a všecka pole Egypťanů za obili a lid převedl do měst, kde obdělával tento zemi, nyní Faraonovu, za 1/5 výtěžku, jejž Faraonovi odváděl. Jakub zemřel v Egyptě, uznav prve syny J-ovy za své, J. pak pochoval jej na půdě kananejské. Odpustiv bratřím bydlil s nimi v Egyptě, kdež zemřel stár 110 let. Pochován byl dle přáni svého rovněž na půdě kananejské (v Sichemu). Příběhy J-ovy poutaly po vždy mysl orientu. Rozšířeny a okrášleny přešly do Talmudu, odkud přejal je i koran (XII. súra). Koranem staly se majetkem, světa muslimského, který zmocniv se hlavně milostné části, učinil J-a vzorem mužné krásy a dokonalosti, jímž zůstal (slunce kananejské na egyptském trůnu) poesii lyrické, hlavně pro svoji romantickou epiku. Nejvíce v ohledu tom prosluly romantické eposy Firdúsiův, Džámiův a Nizamův, vesměs s titulem Júsuf u Zalíchá. (Srv. Grundriss der iranischen Philologie II., 230. a n. a Grünbaum, Zu Jussuf und Suleicha, »Zeitschrift d. deutsch. morgenl. Ges.«, 43. a 44. s analysí obou starošpanělských básní o J-ovi, Poema de José a Leyendas de José.) Dk.
Z literatury východní proniklo vypravování o J-ovi záhy do Evropy a dalo svými pikantně milostnými i romanticky dobrodružnými motivy podnět k nesčetným téměř skladbám lyrickým, epickým a dramatickým, umělým i lidovým, a ovšem také k výkladům theologickým. Evropským literaturám sloužily hlavně dva prameny: Testamenta duodecim patriarcharum, přel. z hebrejštiny angl. biskupem Robertem Grostheadem, jež rozšířila se z latiny záhy po všech literaturách (přel. do češtiny již v XIV. stol. pod názvem Poručenstvi XII patriarch, synóv Jakubových, a potom často tištěna) a pak apokryfní román o J-ovi původu orientálního, přeložený kolem XIII. stol. do latiny a řečtiny a odtud téměř do všech literatur západo- i východoevropských (do češt. již ve XIV. stol. spolu s románem o Asseneth; o oblibě jeho svědčí tu rukopisy a tisky, vydán J. Vrťátkem v »Č. Mus«, 1862). Jmenovitě středověké drama chopilo se látky této a uvádějíc v ni vždy nové živly lidové (scény z venkovského života), allegorické (zvl. v tak zvaných »Procès de Paradis«, konaných v nebi nebo v ráji za součinnosti Boha, Milosrdenství, Spravedlnosti a t. d.), didaktické, komické (dábly, šašky, kuplířky a t. d.), natvořilo z ní veliké množství her ve všech skoro literaturách a jazycích evropských. Středem a osou příběhu stala se tu záhy milostná scéna mezi J-em a Putifarovou, jež brzo líčena jako žena vypočítavá, jindy jako lehkomyslná koketa, jindy opět jako žena opravdu milující. Vzdělání podle vzorů a nadání byla velmi rozmanitá, blížíce se buď hrám lidovým, jindy školským, antickým atd. Ceny básnické a původnosti však všude jest málo. Jako v dramatě duchovním vůbec, tak i ve dramatě o J-ovi stoji časově v popředí Španělové, Francouzi a Italové. Francouzská dramata počínají již v XIV. stol. a provozována ještě v XVII. stol., rovněž u Španělů snad již v XIV. stol. učiněn pokus a mezi pozdějšími spracovateli jmenován i Calderon (?) a Lope de Vega, ve vlaské literatuře jsou skladby od konce XV. stol., v Německu již v XIII. stol. provozována skladba latinská a od konce XV. stol. již známy i skladby německé. V XVI. stol. důležitá jest lat. skladba amsterdamského jesuity Cornelia Croca, Comedia sacra, cui titulus Joseph, jež svojí působivou dramatičností (Crocus napodobil tu Plauta a Terentia a j.) stala se vzorem četným skladbám jiným až do XVII. stol. Rovněž v polské lit. drama toto známo již od XVI. stol. (dle vzoru lat.-něm.) a zvláště dramatem Rejovým, volně sledujícím Croca. V čes. literatuře drama české posud neznámo, ale ovšem jsou zprávy o provozování lat. her u nás a na Moravě ve stol. XVI. (jedna skladba z r. 1555 od Matěje Kollina). Posléze v ruské literatuře máme vedle lidových stichů původu apokryfního také školské drama, přišlé (XVII. st.) prostřednictvím polským ze západu. Poslední fase příběhu o J-ovi v záp. Evropě jsou různé operní skladby, oratoria, dramata pod vlivem franc. klassicismu a pod. (i Goethe sem patří; u nás Chmelenský překladem opery »J. a bratří jeho«) a posléze vykořistěna hlavně po stránce komické v umění slovesném, hudebním i výtvarném (Rembrandtem, Offenbachem a j.). Srv. Alex. von Weilen, Der ägypt. Joseph im Drama des XVI. Jhrs. (Vídeň, 1887); Galachov, Istorija rus. slov. a Č. Č. Mus. r. 1862 (článek Vrtátkův). Hš.
2) Svatý J., pěstoun Ježíšův, manžel P. Marie, provázel Marii do Béthlehéma, utekl s ní a Ježíšem do Egypta a vrátiv se do Nazareta, zabýval se svým řemeslem, tesařstvím. Zemřel asi záhy, nebof po 12. roce Ježíšově není o něm v Písmě sv. zmínky (viz Ježíš Kristus). Památka jeho světí se dne 19. března.
3) J. z Arimathie, bohatý Žid a tajný přívrženec Kristův, jehož tělo pochoval do hrobu skalního; viz Ježíš Kristus str. 332.
4) J. Barsabáš viz Barsabáš 1).
5) J. Sanin, svatý rus. církve, viz Josif 1).
6) Svatý J. z Calasanzy [kal-], José de C., kněz a paedagog špan., zakladatel řádu piaristů (* 1556 v Peraltě v Katalonii — † 1648). Na cestě do Říma r. 1592 shledal, že hmotná i mravní bída lidu pochází z nedostatečného vychováni. I zřekl se nároků na církevní hodnosti, zůstal v Římě a sbíral malé tuláky, by je vyvedl z bídy, nevědomosti a nepravosti. Nenašed podpory u autorit světských ani duchovních podnikl dílo na svůj vrub z příspěvků soukromých. Brzy skupila se kolem něho řada dobrovolných pracovníků, s nimiž po příkladě Césara de Bus založil kongregaci. Jeho školy v Římě měly až 1200 žáků a rozšířily se záhy po Itálii, Německu a Polsku; chudým žákům dostávalo se mimo vyučování i pokrmu a oděvu. Umíraje viděl zdárné ovoce svých snah. Kanonisován r. 1767.
Panovnici a knížata: 1) J. Klemens, vévoda bavorský, kurfiršt kolínský (* 1671 — † 1723), zvolen r. 1684 za biskupa frisinského, r. 1685 řezenského a r. 1688 za arcibiskupa kolínského. Ve špan. válce o posloupnost stál s bratrem svým Maxem Emanuelem, kurfirštem bavorským, při Ludvíku XIV., začež dán byv od cís. Josefa do říšské klatby musil r. 1703 utéci do Francie, odkudž se vrátil teprve po míru Badenském r. 1714. Od svých poddaných nebyl milován, poněvadž jsa marnotratný stále potřeboval peněz.
2) J., král neapolský a španělský, viz Bonaparte J. str. 327.
3) J. Emanuel, král portugalský (* 1715 — † 1777), následoval po otci svém Janu V., ale chodě raději po svých radovánkách přenechal vládu svému ministru Pombalovi. Spiknuti zosnované r. 1758 proti jeho životu zavdalo příčinu k vypověděni jesuitů (viz Aveiro).
4) J. I., císař německý, král český a uherský, arcikníže rakouských dědičných zemi (* 26. čce. 1678 — † 1711), nejstarši syn cís. Leopolda I. a Eleonory Magd. Terezie Falcké, nastoupil po smrti otcově dne 5. kv. 1705 beze všeho odporu v Německé říši, v zemích České koruny a v dědičných zemích Habsburských, kdežto v Uhrách v čele nepřátelské protirakouské strany stál již od r. 1703 oblíbený a Francií podporovaný Fr. Rákóczy II.; dále zanechal mu Leopold I. údělem válku o španělské dědictví. J. uchopil se pevnou rukou vlády a odstraniv ode dvora svého všecken vliv jesuitů obklopil se výtečnými rádci, mezi nimiž byl český kancléř Jan Václav hrabě Vratislav na místě nejprvnějším. Též v Německu vystoupil rázně proti spojencům . Ludvíka XIV. a vyřkl nad kolínským kurfirštem Klementem Augustem a nad kurfirštem bavor. Maxmiliánem Emanuelem říšský acht; Horní Falc navrátil kurfirštovi falckému Janu Vilémovi. Bavory měly býti roztrhány v menši úděly, a větší čásť země měla býti připojena k Hor. Rakousům; starší princové bavorští byli odvezeni do Celovce a byli tam vychováváni jako hrabata z Wittelsbachu. V zemi zavedena byla vojenská správa, jež vymáhala na obyvatelstvu mnohé daně a dohnala utiskované sedláky ku povstání, které bylo stěží potlačeno.
Na bojišti proti Ludvíkovi XIV. a jeho vnukovi Filipu z Anjou ve Španělsku, v Itálii a v nynější Belgii bojováno bylo se zdarem, neboť Marlborough porazil v kv. 1706 Francouze u Ramillies a tím LudvÍk Badenský měl uvolněnu cestu k Rýnu; v Itálii Eugen Savoyský obratným pochodem po pravém břehu řeky Pádu překvapil Francouze před Turinem i a porazil je tak rozhodně, že nejen zanechali obléháni, ale ustoupili z Lombardie dle evakuačni smlouvy ze dne 13. bř. 1707, kterou musil Ludvík XIV. s cís. J-em I. uzavříti. Eugen t. r. odeslal obhájce Turina, generála Dauna, do Neapolska, a ten ve třech měsících opanoval království Neapolské, Ferraru a Bolognu pro Karla III. Vítězství to podnítilo spor s papežem Klimentem XI., který všecka tato území pokládal za léna stolice Svatopetrské a vyhlásil na vítěze, kteří ukládali daně také duchovním hodnostářům, papežskou klatbu. Nyní vniklo vojsko císařské do papežského státu a obsadilo Comacchio; na zvláštní breve Klimentovo odpověděl J. velice ostře, a když papež počal mu hroziti klatbou, pohrozil mu J. vojskem; to zastrašilo papeže tak, že rozpustil své najaté vojsko a žádal za mír. Ne tak rozhodně vystoupil J. I. proti švéd. králi Karlu XII., když ten 1. září 1706 bez svolení císaře vtrhl do Slezska a odtud do kurfirštství Saského, které krutě pustošil. Kurfiršt August II. měl právo, by se dovolával pomoci říše Německé a císaře J-a I., který tím uveden byl u veliké nesnáze, neboť kdyby se Karel II. spojil s Francií, a nabídky Ludvíkovy byly lákavy, byla by vznikla válka evropská. Proto J. prostřednictvím Marlboroughovým po dlouhém vyjednávání zavřel s Karlem XII. dne 30. srp. 1707 v Altranstaedtu smlouvu, kterou J. I. prohlásil, že državy švédské v Německu nepodléhají žádným říšským daním a poplatkům; dále udělil všem evangelíkům ve Slezsku obývajícím svobodu náboženskou, zároveň byly evangelíkům ve slezských knížectvích Březském, Lehnickém, Olavském, Olešenském a Vratislavském navráceny církevní statky, které až do r. 1648 byli drželi. Tím odvráceno bylo nebezpečí od dědičných zemí císařových, neboť Karel XII. měl úmysl země ty opanovati; nyní mohlo se vojska císařského volně užiti ve válce o dědictví španělské i ku potlačeni odporu Rákóczyho v Uhrách. Ve válce prvé zvítězili r. 1708 Marlborough a Eugen Savoyský nad Francouzi u Oudenarde a r. 1709 porazili oba vůdcové dne 11. záři u Malplaquetu 90.000 Francouzů pod Villarem.
V Uhrách mínil J. I. nejprve mírně vystupovati; odvolal neoblíbeného generála Heistera a jmenoval místo něho generála Herbervillea, vydal Rákóczymu jeho manželku a konečně vyjednával s nim v Trnavě (1705), ale marně; na požadavky stoupenců Rákóczyových: 1. Nástupnictví dle řádu prvorozenstva se neuznává; 2. Sedmihradsko stane se samostatnou zemí; 3. všickni ustanovení úředníci vzdají se svých úřadů, a provedou se nové volby, nemohl J. I. přistoupiti, zvláště když zvěděl, že Rákóczy zároveň vyjednával s Portou, jsa podporován francouzským vyslancem. Válka začala znovu a to vpády vojska Rákóczyho do Štýrska a do Dolních Rakous; proto nový velitel vojska císařského, Quido hrabě ze Starhemberka, povolal ze Sedmihradska generála Rabutina, by scsilil jeho sbory. Toho použil Rákóczy, obsadil Sedmihradsko a svolal k Onodu v župě borsodské sněm, známý pod jménem »krvavý sněm onodský«, proto že poslanci Pavel Okoliczany a Menhart Rákóczy, kteří radili, by se vyjednávalo s dvorem vídeňským, a naléhali, by válka byla ukončena, byli na sněmě tom zavražděni; sněm usnesl se na tom, by J. I. a s ním celý rod Habsburský byl prohlášen za zbavena trůnu. Hned na to r. 1708 byl Rákóczy od generála Heistera u Trenčína na hlavu poražen, tak že musil ustoupiti až na severní hranice uherské. Zatím množství jeho přátel ho opustilo a přešlo k J-ovi I., který prohlásil obecnou amnestii pro Uhry a Sedmihradsko; vyslal též k Rákóczymu důvěrného jeho přítele, Alexandra Karolyia, který měl jménem císařovým Rákóczymu slibiti amnestii a navráceni všech jeho statků, vydá-li do tří neděl pohraničná města, která dosud měl obsazena; ale Rákóczy odebral se do Polska hledat pomoci, načež Al. Karolyi ve jménu spojenců Rákóczyho zavřel s Pálilym, kterému J. I. nařídil, aby postaral se o utišení země Uherské, mír v Szatmaru (mír Karolyiský). Za vyjednávání toho zemřel 17. dub. 1711 J. I. na neštovice; Jan Pálffy a Karolyi zatajili jeho smrt, Rákóczské vojsko složilo císaři přísahu věrnosti a bylo propuštěno. Poněvadž J. I. nezanechal syna, byl mír podepsán jeho matkou Eleonorou dne 26. kv. 1711. O jeho vládě v Čechách viz Čechy str. 236.
J. I. byl panovník moudrý, a všecky země skládaly v něho veliké naděje. Již jako princ pojal za manželku Vilemínu Amálii, dceru brunšv. vév. Jana Bedřicha; r. 1700 povila syna, který však r. 1701 zemřel; na živu zůstaly dvě dcery: Marie Josefa byla r. 1719 provdána za Augusta, pozdějšího krále polského a kurfiršta saského, druhá, Maria Amalia, r. 1722 za Karla (VII.), kurf. bavorského. Bka.
5) J. II., císař německý, král český a uhersko-chorvatský, arcikníže rakouský (* 13. bř. 1741 ve Vídni — † 20. ún. 1790 t.), prvorozený syn Františka I. Lotrinského a Marie Terezie Habsburské, byl ještě za života otcova dle usnesení míru Hubertsburského (1763) od kurfirštů něm. dne 27. břez. 1764 zvolen za krále římského a 3. dub. t. r. slavně korunován; po smrti otcově dne 18. srp. 1765 stal se císařem říše Německé, načež Maria Terezia zvláštním výnosem z 19. září t. r. jmenovala jej spoluvladařem nade všemi dědičnými zeměmi; později dostal správu vojska ze zemí korunních vybíraného; ale na vlastní vládě, dokud M. Terezie žila, neměl skoro žádného podílu, jakkoliv si toho velmi přál. Proto, by osobně seznal poměry dědičných zemí, konal po nich cesty; tak r. 1766 procestoval celé Uhry až na turecké hranice a poznal trudné poměry lidu poddaného šlechtě libovolně vládnoucí. R. 1768 navštívil poprvé Čechy a Moravu a všímal si také stavu selského; po druhé navštívil Čechy r. 1771, když v království tom nastala neúroda a z ní vznikly nouze, hlad a nakažlivý mor; tenkráte sám u úřadů zakročil za pomoc; r. 1769 odebral se do Itálie, navštívil Řím, vystoupil na Vesuv a pak přes Florencii, Turin a Milán vrátil se do Vidně.
Při tom neztratil s očí svých prus. krále Bedřicha II., který mařil všecky jeho snahy o zlepšení poměrů v Německé říši; zároveň zajímaly ho události v Polsku, kde r. 1768 zakročila Kateřina proti konfederaci barské a konfederaté byli ruským vojskem poraženi, ano pronásledováni až na území turecké. Porta, povzbuzována od konfederatů a od Francie, vypověděla r. 1768 Rusku válku, a sbory turecké vpadly na jižní Rus, kterou strašně zpustošily; ale r. 1769 zvítězil kníže Alexandr Golicin u Chotina, a válečné štěsti obrátilo se k Rusku. J. II., chtěje seznati smýšlení Bedřicha II. a sblížiti dvůr berlínský s vídeňským, navštívil r. 1769 Bedřicha v Nise, ale nezvěděl ničeho; proto navrátil se do Vídně a vydal tu jako nejvyšší správce vojenský rozkaz, aby zastavená města spišská obsazena byla vojskem. V srpnu r. 1770 oplatil Bedřich II. návštěvu J-ovi v moravském městě Unčově a tu vytasil se s plánem, vyzvati Rusko, by navrátilo své výboje Turkům na újmu království Polského, při čemž měly dvůr vídeňský a Prusko zmocniti se přiměřených části Polska, aby rovnováha moci mezi nimi a Ruskem byla zachována. Marie Terezie odmítla důrazně tento »nepoctivý návrh« a za souhlasu Kaunicova poslala hr. Thuguta do Cařihradu, by s Portou uzavřel spolek proti Rusku. J. II. nedbal však na nelibost Marie Terezie a r. 1770 dal svým vojskem obsaditi důležité doly věličské, bocheňské a krajinu krakovskou; pro tyto zabrané země a pro města spišská byl zřízen zvláštní úřad, který užíval na svém pečetidle nápisu: Sigillum administrationis terrarum recuperatarum (Pečeť správy zemí opět zabraných); v list. 1770 bylo území to spojeno s Uhrami. Zatím Bedřich II. kul plány své dále a v nastávající válce odepřel Marii Terezii slíbiti svou neutralitu, Kateřinu II. pak strašil, že se spojí se dvorem vídeňským a s Turky. Kateřina II. přistoupila k návrhu Pruska, a tu i hr. Kaunic, který chtěl původně zabrati Slezsko s Kladskem a spojiti francká vévodství, Ansbašské a Bayreuthské, se zeměmi dědičnými, když r. 1772 od spojenců Pruska a Ruska došla dvoru vídeňského pohrůžka, že tyto mocnosti samy se rozdělí, vzdal se svého záměru a pohnul, k veliké radosti J-a II., svou panovnici, že smířila se s myšlénkou spojití se s Pruskem a Ruskem k roztržení Polska. Smlouva zavřena 5. srp. 1772, a zemím Rakouským postoupena kromě 13 měst spišských větší část nyněj. král. Haličského a Vladiměřského, vyjmouc Krakov, s 2½ mill. obyv. Země ty dostaly patentem cís. ze dne 13. čna 1773 zvláštní »stavovské zřízení«, které vypracováno bylo dle vzoru zřízení pro Alpské země a pro země koruny České. Zřízeny dva stavy: status magnatum čili »stav panský«, ke kterému patřili arcibiskupové, biskupové a infulovaní praeláti obojího ritu, latinského i řeckého; druhý stav byl st. equestris, rytířů čili zemanů; města měla dva poslance, původně však mělo jen město Lvov jednoho poslance; ostatní důležitější města mohla podati pokornou a uctivou suppliku, které však nemusilo býti vyhověno. Zemský výbor měl míti 6 členů, po 3 z obou stavů. O zasedání a rokování v zemském sněme ustanovuje 12. artikul tohoto patentu doslovně: »Pokud týká se rokováni sněmovního, nebudou se stavové při sdělováni jim nejvyššího rozkazu nikdy zabývati otázkou »zdali?«, ale musí se raditi na otázku: »jakým způsobem?« má býti nejvyššímu rozkazu vyhověno; ovšem se jim dovoluje, by ve formě prosby sepsané námitky a nejponíženější návrhy přednesli, které však, jako vše ostatní, co stavové od císařského dvoru poníženě žádají, dodány byly zemskému úřadu, který s dobrozdánim svým je zašle haličské dvorské kanceláři do Vidně.« J. II. r. 1773 navštívil nově zabrané země, by se přesvědčil, zdali reformy ve zřízení zemském se osvědčují.
R. 1771 po vymření rodu Baden-Badenského dostalo se rodu Habsburskému hrabství Ortenavské, které císař Leopold I. dal r. 1701 svému generálu markraběti Ludvíku Badenskému lénem.
První rusko-turecká vojna (1768—1774) skončila se vítězstvím ruským a mírem v Kučuk-Kainardži r. 1774; tu upozornil hr. Kaunic. že nastala příznivá doba, zaokrouhliti hranici východní a nabýti tak spojení království Haličsko-Vladiměrského se Sedmihradskem. Po ujednání s Rumjancevem, který s vojskem ruským opanoval Multansko, ustoupil generál ten ze severních části Multanska; zatím vyslanec Thugut vypracoval v Cařihradě pojednání, ve kterém dokazoval, že Bukovina náležela kdysi k Haliči. O připojení země té viz: Bukovina str. 885. J. II. zatím r. 1777 navštívil Francii, prodlel nějakou dobu v Paříži, pak odjel do Brestu, Toulonu a Lyonu, procestoval Předními zeměmi rakouskými, by se přesvědčil o jejich správě; ve Švýcarsku navštívil v Genevě učence Saussurea a v Berně básníka Albrechta Hallera. Po návratu do Vídně počal pracovati o novém plánu, jak by i na západě rozšířil své dědičné země Alpské a to o jižní Bavorsko.
Kurfiršt bavorský Maxmilián Josef, syn cís. Karla VII., neměl potomstva, podobně jeho ustanovený nástupce, kurfiršt falcký Karel Theodor, byl bez legitimních potomků, tak že po smrti obou byl by nastoupil v Bavorsku Karel Zweibrückenský z poboční větve falcké. Se všemi těmito němec. knížaty počal J. II. r. 1777 jednati o postoupeni souvislé části bavorského území na jižní straně Dunaje při Hor. Rakousích v náhradu za léna koruny České v Hor. Falci a uprázdněná léna říše Německé, hrabství Mindelheimského a říšského hrabství Leuchtenberského, která chtěl J. II. ujati jako císař Něm. říše a postoupiti je za jižní Bavory. Skutečně podařilo se J-ovi II. po smrti kurfiršta Max. Josefa zavřití s Karlem Theodorem smlouvu dne 3. led. r. 1778, ve které Karel Th. uznal práva rodu Habsbursko-Lotrinskčho na jižní Bavory; podobně byl i Karel Zweibrückenský ochoten k smlouvě té přistoupiti. Vídeňský dvůr vydal ke všem evropským státům zvláštní oznámeni o uzavřené smlouvě té, a J. II. poručil, by cís. vojsko obsadilo získané území. Ale zlý duch korunních zemi Rakouských, Bedřich II., stál na stráži a 28. bř. 1778 zavázal se slavnostně, že bude hájiti práva rodu Falckého na celé Bavorsko, zač mu Karel Zweibr. slíbil, že bez vědomí jeho neučiní žádné smlouvy se dvorem vídeňským. Když vyjednáváni císařského vyslance naráželo na odpor Bedřichův, počal J. II. stahovati do Čech vojsko a podporován výtečným vojevůdcem Laudonem a Lascym zaujal 20. dub. 1778 výhodné postavení od Králové Hradce až po Hostinné v síle 200.000 mužů; také hranice moravské a slezské kázal obsaditi. Bedřich II. vypověděv válku vtrhl dvěma proudy do Čech, v čele jednoho sboru byl král sám, druhému velel princ Jindřich, ale nepořídili tenkráte v Čechách ničeho, neboť opatrný Laudon měl o všech pohybech vojska pruského dobré zprávy a zřídil jezdecké čety, které drancující Prušáky přepadaly, tak že Bedřich a Jindřich musili ustoupiti na hranice zemské. Marie Terezie nepřála této »bramborové válce«, jak ji lid nazýval, a poslala tajně hraběte Frant. Thuguta k Bedřichu II., by vyjednával o mír. Když J. II. o tom zvěděl, byl velmi pobouřen, avšak Bedřich radostně chopil se podávané příležitosti k vyjednávání o mír; k tomu Kateřina II. vystoupila jako prostředkovatelka mezi válčícími stranami hrozíc, že vojskem zakročí. Proto vedena byla válka vlažně, vedly se jen menší boje na hranicích mezi Čechy, Moravou a Slezskem. Konečně v břez. 1779 sešli se v Těšíně za dvůr vídeňský hrabě Filip Cobenzl, za Prusko svobodný pán Riedesel, za Francii její vídeňský vyslanec baron Breteuil a za Rusko kníže Repnin; s těmito zástupci umluvil Fil. Cobenzl 13. kv. 1779 pověstný mír Těšínský, kterým: 1. K Hor. Rakousům připadla »Innská čtvrt«, t. j. bavorské území mezi Dunajem, Innem a Salicí s 60.000 obyv.; 2. vláda císařská svolila ku příštímu spojení markr. Ausbašského a Bayreutského s Pruskem; 3. Sasko obdrželo t. zv. »Schönburská léna« při řece Muldě, příslušná koruně České, a 6 mill. tollarů, že Bedřich August Saský se vzdal nároků, které činil na jistý podíl v dědictví jménem své manželky, sestry zemř. Maximiliana Josefa; 4. Německá říše potvrdila mír 28. ún. 1780 a Rusko s Francií převzaly právo dozoru nad splněním všech uvedených podmínek. Tak skončila se válka o dědictví bavorské (1778 až 1779) na újmu lénních práv koruny České.
Když 23. bř. 1780 vymřela poslední větev hraběcí a panující rodiny Montfortské, zabral J. II. její ve Švábsku ležící panství Tettnang a Argen a připojil je ku Předním zemím habsburským.
Dosud stálo Rusko ve spolku s Pruskem. J. II. poznal, že dokud nezíská důvěry Kateřiny II., dotud že bude stále ohrožován ve svých plánech; proto vydal se v dub. 1780 na Rus a setkal se s Kateřinou v Mohylevě nad Dněprem, odtud jeli společně do Smolenska a do Moskvy; tu pozdržel se J. II. delší dobu, by poznal všecky znamenitosti města a seznámil se s ruskými poměry. Pak přijel císař navštívit carevnu do Petrohradu (20. čce) a přesvědčil ji svými důvody, že Bedřich II. jest nespolehlivým spojencem a velikým sobcem, tak že Kateřina hned zrušila svou smlouvu s Pruskem a vstoupila v důvěrnou smlouvu s dvorem vídeňským; oba dvory zavázaly se ke vzájemné pomoci v případě války. Koncem srpna 1780 navrátil se J. II. do Vídně a setrval tu až do smrti Marie Terezie (29. list. 1780). Dnem tím nastoupil J. II. jako samostatný panovník v zemích koruny České a Uherské, v dědičných zemích Alpských, Haliči a Bukovině, v Předních zemích habsburských, ke kterým od míru Utrechtského (1713) počítalo se také Španělské Nizozemí (Belgie). Belgie velmi trpěla smlouvou o barriéru, kterou Hollanďané nabyli práva vkládati posádky do pohraničných pevností belgických na ochranu proti možným útokům; tehdejší císař něm. Karel VI., posl. potomek rodu Habsburského, vymínil si při jednání o mír v Rastattě (1714) právo, společně s Hollandany také své posádky vkládati do pevností belgických; kromě toho uzavřeli Hollanďané ústí Šeldy všem státům i sousední Belgii, která tudíž nemohla větší části belgické Šeldy použiti pro svůj obchod s jinými státy. J. II. chtěje poznati poměry belgické, odebral se tam r. 1781 a přesvědčiv se o útiscích od Hollandska zrušil smlouvu o barriéru v listopadu 1781, vyhlásil svobodnou plavbu po Šeldě, zrušil všecky pevnosti, propustil hol. posádky a srovnal rozepře o severní hranice belgické proti Hollandsku. Hollanďané však opevnili ústi Šeldy a stříleli z děl na dvě lodi J-em II. vypravené, z nichž jednu zajali a odvezli do Vlissing. J. II. počal zbrojiti a Hollanďané také, jen že obávali se Angličanů, by jim nevpadli vzad; ale tu vystoupil Bedřich II. a Francie, a prostřednictvím jejich ujednána smlouva o mír mezi J-em II. a Hollandskem ve Fontainebleau 11. září 1785. J-u II. byla od Hollandska zaplacena summa 9½ mill. zlatých, za to ustoupil od svého posledního požadavku.
Za vyjednáváni s Hollandskem vycítil J. II., že Belgie pro svou zeměpisnou polohu nehodí se do rámce dědičných zemí rakouských a že nepřináší těmto zemím žádného prospěchu, ale že jest jim spíše škodlivá; proto chtěl se Belgie zbaviti a zaměniti ji za jinou, blíže ležící zemi. I vyjednával s bavor. kurfirštem Karlem Theodorem o zaměnění Bavor za Belgii; tento svolil, podobně souhlasila Kateřina II. s plánem tím, ale přece se nezdařil, neboť Bedřich II. opřel se mu a vyzval Karla Zweibrückenského jakožto dědice Bavor, by vydal proti záměně té protest; sám učinil 23. čce 1785 s jedenácti něm. knížaty »spolek knížat německých«, ke kterému přistoupil také angl. Jiří III. jako kurf. hannoverský. Spolek ten zavázal se pracovati o to, by záměny zemí dědičných se netrpěly, a hrozil, že společně se vší mocí zakročí proti tomu, kdo by se odvážil některého spojence nebo jiného něm. knížete v jeho panství »libovolným a vnuceným zaměněním starých a dědických území, proti říšským a rodinným smlouvám, znovu znepokojovati«. Tím byl J. II. donucen propustiti Karla Theodora ze smlouvy a vzdáti se všech svých záměrů na některé něm. území.
R. 1785 zahájil J. II. svou reformátorskou činnost i v Belgii, vydav mnoho nařízení, tak že ve správě zemské, při řádech soudních a finančních nastalo úplné rozrušení; zrušil starodávné rozdělení země a rozdělil ji na 9 krajů, čímž odstranil samosprávu zemskou. R. 1786 obmezil práva katolické university v Lejdě, tak že studentstvo se vzbouřilo; J. kázal odpor ten vojskem potlačiti; zavedl náboženské reformy jako v Čechách, zrušil semináře při sídlech biskupských a zřídil pro nastávající kněze generální státní seminář; tím a zakazováním katol. průvodů a rušením klášterů, upravením štoly a bohoslužebných řádů a hlavně tím, že protestantům dal svobodu náboženskou a připustil je k úřadům státním a zemským, popudil proti sobě veškeré duchovenstvo, které podporováno bylo od papeže, by odporovalo všem ustanovením císařským a lid povzbuzovalo k odporu proti císaři, který nehleděl na to, že ve Francii připravuje se revoluce, že náhledy a snahy revoluční čilými agitátory rozšiřují se v zemi. Ano r. 1787 bylo rozhlašováno mezi lidem, že J. II. svými reformami porušil privilegia, na která staří brabantšti vévodové při svém nastoupeni přísahali; následkem toho v Brabantě, Limburku a v Antverpách počalo se tvrditi, porušil-li císař svou přísahu při svém nastoupení vykonanou, že ztrácí veškerá svá práva na tyto provincie. Ve všech provinciích počínal se lid rotiti a bouřiti, tak že místodržitel Albrecht Sasko-Těšínský, který neměl dostatečných prostředků k utišení lidu, sám o své vůli odložil císařské edikty a přislíbil, že požádá císaře, by v příštích dobách žádných novot nevydával. J. II., který 30. čna 1787 vrátil se ze své druhé ruské cesty do Vídně, sesadil místodržitele a dosadil na důležitý ten úřad hrab. Josefa Murraye, který od r. 1781 byl vrchním velitelem císařských vojsk; byl zodpovědným jen císaři a mohl užívati všelikých, i násilných, prostředků ku potlačeni všeho odporu. Ale Murray šel cestou střední, ano když 20. záři 1787 uspořádána byla demonstrace v Brusselu, vydal k lidu proklamaci, ve které »ve jméně císařově« ručil, že dostane se zemi staré správy a privilegií. J. II., který guvernérovi několikráte nařizoval, by užíval přísných prostředků, nebyl spokojen a proto na jeho místo dosadil gubernátory dva: hrab. Ferdinanda Trauttmansdorffa a hrubého, bezohledného vojáka d'Altona. Proti této nové vládě utvořila se silná opposice v Henegavsku a Brabantu; pročež z rozkazu obou guvernérů byla privilej obou provincií zrušena. Tím nalili guvernérové oleje do ohně, který zachvátil záhy všecky provincie, kde duchovenstvo konalo svou povinnost a probouzelo lid k vlastenectví. Veliký vliv na celé hnutí měli kromě duchovenstva dva advokáti, van der Noot a Vonck; vláda pronásledovala prvého neustále a proto odešel do Londýna, kdežto Vonck založil tajný spolek, který v říjnu 1789 čítal na 70.000 členů. Také do Hollandska přišlo do tisíců uprchlíků a ti cvičili se zacházeti se zbraněmi; van der Mersch zřídil z nich vlasteneckou armádu, s kterou 24. října vpadl do Belgie a porazil císařské a říšské vojsko u Turnhutu, a pak rozmnožil svou armádu tou měrou, že 20. listop. ohrožoval Brussel. Tu Trauttmansdorff císařské edikty odvolal, ale nezískal tím ničeho. Dne 25. list. 1789 stavové flanderští, v Gentu shromáždění, prohlásili císaře za zbavena vlády nad hrabstvím Flanderským; 12. pros. musili císařští opustiti Brussel a 19. pros. vyhlásili stavové brabantšti celou Belgii za samostatnou a pozvali ostatní provincie, by poslaly do Brusselu své zástupce; 31. pros. přísahaly všecky provincie na novou ústavu, a generál, shromážděni stavů provinciálních usneslo se o zvláštní smlouvě (Bundesacte), že všecky provincie jsou svobodny; vyhláška smlouvy té stala se 20. led. 1790.
Od první návštěvy J-a II. u Kateřiny II. podporovala jmenovaná panovnice stále dvůr vídeňský; by spolek ten byl ještě více upevněn a pojištěn, sjeli se oba panovnici na jaře r. 1787 v Chersoně, a tu učiněna byla tajná smlouva proti Portě, tak že se zdálo, jakoby t. zv. řecký projekt (vyhnáni Turků z Evropy) se přibližoval ku provedení. Proti pracovalo Prusko (1786 Bedřich Vilém II.) a Anglie (Jiří III.); oběma mocnostem byl spolek J-a II. s Kateřinou trnem v oku, a proto musila býti Porta upozorněna, by nepřátelský spolek byl náhle přepaden; a tak koncem r. 1787 vypověděla Porta Kateřině II. válku, kdežto J. II. jako spojenec ruský učinil to teprve 2. ún. 1788. Opíraje se o Laudona a Lascyho dal jako vrchní velitel rozkaz, aby vojsko císařské, které přičiněním Lascyho bylo dobře ozbrojeno, rozestaveno bylo v šesti sborech po hranici od Jaderského moře až k Dněstru, kde mělo se spojití s vojskem ruským. Na pravém křídle velel Laudon, který 26. srp. 1788 dobyl v Bosně pevnosti Dubice a v říj. t. r. Novi; na levém křídle Josias Koburský zmocnil se pevnosti Chotina. Ne tak dobře dařilo se středu armády, který byl rozložen po bažinatých březích dunajských a temešských; tu velel sám J. II., maje hlavni stan svůj nejprve ve Futaku, odkud ho přeložil do Zemunu, neboť velký vezír Jusuf paša překročil u Staré Ršavy Dunaj a zaměřil k Banátu. Ze Zemunu vytáhl J. II. proti Jusufovi až ke Karanšebiši, ale byl tu od velkovezíra poražen, tak že ve zmateném útěku nočním, při kterém některé čety císařského vojska střílely na jiná oddělení v domnění, že jsou to Turci, ustoupil až k Lugoši. Současně vypovědělo Švédsko a Dánsko válku Kateřině II., která musila z jižního bojiště značné síly vojenské poslati proti Švédsku a Dánsku, tak že veškerá tíha války spočívala na vojsku císařském, které kromě stálých potyček s Turky trpělo nakažlivými nemocemi. V Uhrách vzniklo povstání šlechty uherské, které podporováno Pruskem hrozilo zachvátiti všecky vrstvy obyvatelstva. Příčinu uher. povstání hledati jest v přísném a krutém rozšiřování reform J-ových, z nichž některé byly dobré, zvláště toleranční patent a zrušeni poddanství osobního; ale odstraňováni starých zvyklostí, zrušení zřízení župního a rozdělení Uher na 10 krajů, při čemž král. Chorvatské připojeno k Uhrám jako jeden kraj, nesvolávání sněmů zemských, neobsazeni místa palatinova, opovrhování historii národní, násilné řadění mladých lidí do cís. vojska, zřízení krajských úřadů místo stoličních úřadů, nové úřady s řečí německou, zreorganisování universit s vyučovací řečí něm. atd. dráždily lid a vybízely k odvetě. J. II. počal uznávati, že u vedení války se neosvědčil a že ho bude ve Vídni více potřebí, povolal k sobě Laudona a jmenoval ho vrchním velitelem cís. armády, sám navrátil se do Vídně, kam stihl 5. pros. 1788 se zárodkem zlého neduhu plicniho.
R. 1789 obrátilo se štěstí válečné opět ke spojencům, neboť princ Josias z Koburku a rus. gen. Suvarov porazili Turky na hlavu u Fokšan (1. srp.) a u Martiněšti (22. září), kdežto na Dunaji stařičký Laudon skvělým útokem dobyl Bělehradu Srbského (8. říj.) a opanoval východní část Srbska a Malou Valachii. Pokroky spojenců na Dunaji proti Turkům přiměly prus. kr. Bedřicha Viléma II., že jednak podporoval a rozněcoval povstání v Uhrách a v Belgii, jednak stahoval své vojsko do Slezska a ohrožoval tak země koruny České. J. II. musil na ochranu proti prus. králi povolat i od Dunaje několik sborů a obsaditi jimi všecky průsmyky a důležité cesty ze Slezska do Čech a Moravy vedoucí. Nemoc jeho postupovala rychle, cítil v srdci, že nezdar stihne onu snahu, které celý život zasvětil; viděl, že budova, kterou chtěl zbudovati, by mohla pojmouti všecky národy a sloučiti je jednou řečí německou v národ jeden, má špatné základy a že s ním zároveň se shroutí. Toto vědomí, že marně pracoval, uspíšilo postup nemoci; proto zavolal z Toskány bratra svého Leopolda, svého nástupce, žádal ve svém listě, by nemeškal přijeti, neb »blíží se březen a ten měsíc jest zrádcem nemocných«. Proto také zrušil listinou 28. led. 1790 podepsanou všecky své reformy v Uhrách až na toleranční patent a zrušeni osobního poddanství. Zemřel 20. ún. 1790.
V mládí svém byl chloubou matčinou, která ho s počátku sama vychovávala; potom svěřila útlé dítě pratetě své Marii Magdaleně a potom hraběnce Belruptové. Jako 11letého pacholíčka dostal ho do učení v dějepisu, zeměpisu a řečem kněz řádu sv. Augustina, František Josef Weger, který svou až do krutosti přecházející přísností zprotivil mladému princi tyto vědy; zároveň měl tento učitel zhoubný vliv na vývoj povahy princovy, který ho nenáviděl a hrubě mu odpovídal, tak že se stal tvrdošíjným a neústupným; zachoval tuto vlastnost, jak Marie Terezie si často naříkala, po celý svůj věk. Podobně jesuita P. Ignác Weikard zprotivil mu učení se latinskému jazyku; v mathematiku a technické vědy uváděl prince ženijni podplukovník Jan Brequin s velikým zdarem, tak že získal si úctu a lásku princovu. Také byl J. II. vyučován v hudbě, v tělocviku, v jízdě na koni a tanci; později dozor nad vším vyučováním byl svěřen hrab. Bathyányovi, který bedlivě seznamoval ho s taktikou, kdežto dvorní rada Bartenstein uváděl jej na pole politiky a právnictvi. J. II. byl prostřední postavy, dobře vzrostlý, měl vysoké čelo, modré oči, orlí nos a světlehnědé vlasy; v práci byl neúnavný a věnoval málo času na zábavy, ke kterým patřily na prvním místě hudba, na druhém lov; přepychu nemiloval. Srdce jeho bylo dobré; podporoval chudinu, zvláště vídeňskou, o čemž jest mnoho příkladů. Ženat byl dvakráte, po prvé s Marií Isabellou, dcerou Filipa vév. Parmského; sňatek vykonán byl v říjnu r. 1760. J. II. zamiloval se do malované podobizny princezniny, a manželství jejich bylo velmi šťastné, jen že netrvalo dlouho, neb 29. list. 1763 zemřela Isabella na neštovice; povila J-ovi dvě dcerušky, Marii Terezii (* 1762 — † 1770) a Marii Kristinu († 1763). Touž smrtí zemřela druhá jeho manželka, Marie Josefa Bavorská 28. kv. 1767. Bka.
Veliké převraty společenské a právní způsobil císař J. ve všech svých zemích. »Panovník tento povahy nad míru ohnivé, vzdělaný dle ducha času svého, který hrdě zavrhoval všecko staré a směle se zasazoval o povzneseni člověčenstva cestami dotud nezkušenými, vymyšlenými pouhým pátravým rozumem, mínil národy své oblažiti a moc říše své zvelebiti novými zákony, zřízeními, ústavy všelikého druhu, které se k tomu hodily dle jeho náhledu nebo zdáni, při čemž domníval se jako panovník míti právo ku provedení všeho, co uznal za prospěšné státu, a nechtěl se ohlížeti nic po právích národů, zemí, stavů, obci, sborů, pokudž byly na překážku jeho zámyslům. Všecko pak konal spěšně a bez mnohého rozmýšlení, chtěje sám na své oči spatřiti ještě ovoce své činnosti.« (V. V. Tomek.) Ideálem panovníkovým byla »monarchie, která by tvořila jedinou, ve všech zřízeních a břemenech stejnou provincii«, »jednu jedinou massu, řízenou týmž způsobem«. Ve svém pastýřském listu z r. 1783 vyložil J. toto své politické credo obšírněji tímto způsobem: »Jelikož dobro může býti jenom jedno, totiž to, jež dotýká se všeobecna a největšího počtu, a rovněž tak všecky provincie mocnářství tvoří jeden celek a tedy mohou míti pouze jediný cíl, protož nutně přestatí musí každá žárlivost, každý předsudek, který dosud mezi provinciemi a národy, pak mezi správními odvětvími tolik zbytečných pranic způsobil….: národnost, náboženství nesmí v tom všem činiti žádného rozdílu a všichni mají jako bratří v jedné monarchii stejně působiti, aby navzájem sobě prospěli.« Všecko mělo tedy býti zuniformováno a vyrovnáno. Reformy císaře J-a týkaly se náboženství, poměrů poddanství, správy národohospodářské i politické a bývají zahrnovány zhusta názvem josefinismus (v. t.). Pro nás Čechy měly reformy ty škodné následky, pokud se týče správy politické, při níž cís. J-ovi byla hlavni zásadou centralisace a germanisace. Obě šly ruku v ruce, obě usilovaly o úplné vykořeněni českého živlu. Stará česká ústavní práva byla J-ovi jen »zlořádem a předsudky«, a proto kde jen mohl dával to na jevo. Stejně jako Marie Terezie měnil i on organisaci nejvyšších ústředních úřadů ve Vídni i organisaci zemských úřadů v království Českém. Roku 1782 utvořil pro politickou a finanční správu všech svých zemí jednotný úřad dvorský (po způsobu někdejšího directoria in publicis et cameralibus) a nazval jej »spojená českorakouská dvorská kancelář, dvorská komora a bankovní deputace«. Podobným způsobem změněna i dosavadní správa zemská (gubernium). Velká rána zasazena byla stavovské ústavě též novým zřízením zemského soudu. Stalo se to reskriptem ze dne 14. dubna 1781 a pak úplněji jurisdikčni normou z 11. února 1784. Starému stavovskému zemskému soudu, nejvyššímu soudu českému, jemuž stáli v čele nejvyšší zemští úředníci, učiněn byl konec a zaveden byl nový zemský soud, byrokratický, obsazený zkoušenými právníky jakožto rady, za něž dosazovala vláda namnoze i cizozemce, což bylo vlastně porušením staré ústavy, dle níž pouze ten mohl býti úředníkem, kdo měl český inkolát. Desky zemské staly se nyní jen pozemkovými knihami při novém zemském soudu. Nový zemský soud klesl zároveň na stolici podřízenou obecnému soudu appellačnímu, ve který byla (dle dekretu z 12. dub. 1782) proměněna dosavadní rada nebo komora nad appellacemi na hradě Pražském. Dekr. dv. ze dne 14. dub. 1783 upravil cís. J. vůbec jednotně veškero soudnictví v království Českém a zrušil dosavadní soudy. Úplný převrat způsobil také ve zřízení městském, odňav v městech královských městskou správu měšťanům a zřídiv císařské magistráty z učených právníků. V roce 1784 reorganisovány úřady krajské a obor jejich působnosti značně rozšířen. Tak položen byl všestranně pevný základ k byrokratickému zřízení. — Aby nemusil přísahati, že bude zachovávati práva koruny České, nedal se J. na království České korunovati a podobně se zachoval i k Uhersku. Vládna despoticky, neuznával také práv českého sněmu a ani sněmu nesvolával. Sněm neměl dle jeho názorů míti jiného práva, než jen povolovati zemské berně a spravovati zemské hospodářství, avšak ani tu neměli stavové vésti si samostatně. Správa domestikálního fondu poručníkována byla již za Marie Terezie a za císaře J-a ustanoveno pak dvor. dekr. ze 7. května 1782, že bez předchozího opovězení u dvorské kanceláře a bez povoleni účetní komory dvorské nemá se z domestikálního fondu vypláceti žádných peněz. Ve svém centralismu provedl J. též myšlénku, chovanou již od Marie Terezie, aby země české i rakouské spravovány byly společným zákonodárstvím. Za tím účelem vydáno bylo pro obě uvedené skupiny zemi několik zákonníků. Srv. Čechy str. 471 a 529—538.
Zvláštní kapitolu v činnosti císaře J-a II. zaujímá germanisace. Panovník tento namnoze pokládán bývá za zakladatele soustavného poněmčováni ve všech zemích rakouských, avšak neprávem. Přednost náleží již matce jeho Marii Terezii, která svými centralistickými reformami a zaváděním pevného byrokratického organismu položila silné základy germanisace. J. II. dokonal jen, v čem před ním bylo započato. Největší opory docházela germanisace ve školství, které za císaře J-a již veskrze bylo německé. Obrat ve školství způsoben byl, jak známo, již za Marie Terezie. Patentem ze 6. pros. 1774 zavedeny byly německé školy trojí: normální, hlavní a triviální, vesměs až na školy triviální vzorná semeniště němčiny. Vším právem přičítá Jungmann vydání dotčeného patentu z r. 1774 tak veliký význam, že je vzal za dělítko pro poslední období své historie české literatury. Znalost jazyka německého byla dle cís. J. II. základní podmínkou připuštění nejen k vyšším studiím, nýbrž i k řemeslům. Sotva panoval jeden měsíc, již nařídil 31. prosince 1780, že žádný bez dostatečné znalosti jazyka německého nemůže býti přijat do latinských škol, a ustanovení to potvrdil i r. 1786, ve kterém, jakož i znova r. 1787, zakazoval přijímati do řemesel učedníka, který by vysvědčením neprokázal, že chodil aspoň dva roky do normálních škol. Dv. dekr. pro král. České z 5. ún. 1787 bylo pak nařízeno, že žádný student nemůže obdržeti nadace, kdo se nenaučil dostatečně němčině. Německé školy měly dle dv. dekr. ze 4. června 1782 vésti ke »zjemnění ducha národního« (zur Verfeinerung des Geistes der Nation). A z toho důvodu nařízeno klášterům, pokud vůbec byly trpěny, aby zaváděly a vydržovaly školy jen německé. Malý obrázek toho, jak germanisace za císaře J-a mohla rychle postupovati, poskytuji nám číslice. R. 1775 bylo v Čechách jen 14.000 děti, které navštěvovaly školu, r. 1785 bylo jich však již 117.733 a r. 1787 docela 239.442 ve 2219 školách — ovšem že většinou německých. Malým útočištěm zůstala českému jazyku jen venkovská škola triviální, a to jen proto, že dílem nebylo potřebných učitelů znalých němčiny, dílem pak narážela němčina na houževnatý odpor českého sedláka, vnucované kultuře tak málo přístupného. Z gymnasií vypuzena byla čeština již r. 1780 a latina trpěna jen do r. 1784. Do té doby totiž užívalo se jí ze starého zvyku ještě vedle němčiny, které pak úplně musila ustoupiti. Gymnasijni instrukce z měs. říj. 1781 zná již jen latinu a němčinu a němčinu nazývá dokonce linguam vernaculam. jazyk český zaujímal za cis. J-a na gymnasiích totéž místo jako francouzský. Ve zprávách, jež každoročně byly podávány o gymnasijních učitelích, nemělo se dle dv. dekr. z 31. srpna 1786 přiště ani podotýkati, zná-li ten který učitel také francouzsky nebo česky. To prý sluší považovati za »lhostejné«, poněvadž nemá se v jazycích těch nic vyučovati. Odstraněním pouhých Čechů od studií zmenšil se za cis. J-a počet studujících. Po jeho smrti r. 1790 bylo jich o 691 méně než r. 1784, ačkoli bylo zřízeno mnoho stipendií. Sám cís. J. použil jmění ze zrušených konviktů na založeni peněžních fundaci. — Také studium universitní poněmčil úplně císař J., pokračuje opět na základech své matky. Dosavadní latina až na malé výjimky úplně byla vytlačena a nahrazena němčinou, jakožto prý pravým jazykem »zemským a mateřským« i »národním« (rozhodnutí ze 14. pros. 1782 při jednání o universitě vídeňské). Nařízením ze 12. čce 1784 prohlášena němčina za jediný studijní jazyk na rakouských universitách. Pouze krátký čas od r. 1777 do 1785 přednášeno pastýřské bohosloví v Praze jazykem českým. Český jazyk a česká literatura nebyly za J-a vůbec ani předmětem universitních přednášek v Praze. Pouze na universitě vídeňské konány o tomto předměte (již od roku 1775) přednášky, poněvadž to byla »vědomost užitečná a ve mnohém ohledu nutná«. Češtině vyučováno také na Teifenbachském moravském ústavu pro šlechtice, na Tereziánské akademii rytířské a již dříve předtím na Novoměstské vojenské akademii za Vídní.
Ubohý byl za J-a II. stav češtiny v životě veřejném. Na papíře trvala sice pořade ještě zákonná rovnost jazyka českého s jazykem německým, avšak ve skutečnosti nebylo již ani znalců českého jazyka. Byrokratismus a centralismus Marie Terezie udusil za dobu svého třicetiletého trvání již poslední zbytky samostatného českého života. Česky neuměl již skoro nikdo než jen sedlák, a ten neměl právní existence. Šlechta pochopitelným způsobem mluvila jen německy, města se též poněmčila, a tak není divu, že z Vídně nechtělo se již ani jinak mluviti než německy. Ve spojené českorakouské dvorní kanceláři nebylo již ani za Marie Terezie úředníků znalých češtiny. R. 1770 znali u dvorské kanceláře česky pouze tři kaneclisté, z konceptních úředníků ani jediný, a když pak Josef Zlobický žádal za translátorství, byl zamítnut. Za takovéhoto stavu jest ovšem pochopitelno, že státní zákony posílány byly do Čech až na nepatrné výjimky jen v jazyku německém. Důležitější patenty, kterým měl rozuměti též venkovský lid, byly teprve v Praze u gubernia překládány, avšak zhusta takovou češtinou, že jim skoro o nic lépe nebylo rozuměno než textu německému. R. 1782 žádalo české gubernium, aby k překládání všech zákonů a nařízeni do českého jazyka byl ustanoven zvláštní translátor, avšak císař J. rozhodl, že překlady má pořizovati za malou odměnu úředník guberniální kanceláře nebo registratury nebo jiného úřadu. Z několika předpisů zdá se sice vyzírati ještě jakási špetka šetrnosti k jazyku českému, avšak v případech těch neběží o nějaký respekt k češtině, nýbrž o praktickou potřebu. Bylť »jazyk český ve většině krajů v zemi pořáde ještě nevyhnutelný«, jak se pravilo ve dv. rozhodnutí ze 14. září 1786, v němž se požadovalo, aby krajští školní kommissaři v Čechách znali též český jazyk. Dv. dekretem ze 29. ledna 1784, který nově upravil formu cís. patentů, přikázáno bylo guberniu dávati tisknouti patenty vždy v obou zemských jazycích zároveň, a sice ve dvou sloupcích, v prvním německy a ve druhém česky, kdežto dříve bývalo zvykem tisknouti je v každém jazyku zvláště. Podobně dv. dekretem ze 22. ún. 1787 předepsáno ve všech dědičných zemích, aby nařízení appellačních soudů vyhlašovala se na jedné straně v řeči »národní« a na druhé straně v německé. Český text byl ovšem jen překladem. Zřejmě to bylo vyhlášeno již ve dv. dekr. z 1. ún. 1782, dle něhož jen německý text soudního řádu z 1. května 1781 uznán za authentický, ačkoli v § 13. téhož soudního řádu dovolováno užívati u soudů »jazyka v zemi obvyklého«. Ustanovení tohoto § 13. bylo však již tenkráte právě tak chytrácky vykládáno, jako v době nynější. Nejlepším toho dokladem jest nařízeni appellacního soudu král. Čes. ze 25. října 1785, vydané podřízeným soudům a právním zástupcům, že rubrum správ nebo soudních spisů opatřováno býti má stručným argumentem v jazyku německém. Němčina takovýmto abusem stávala se již za cís. J-a vnitřním úředním jazykem i u soudů podřízených. A kde vlivem staleté praxe čeština ještě měla své staré právo, tam zakazováno ji užívati. Zajímavé jest v té příčině nařízení z 9. led. 1786 vydané pro Slezsko. Appellační rada Michal Schnitzer vyšetřoval tam 4 soudy (v Johannisberku, v Těšíně, v Bělici a v Opavě) a seznal, že užívá se tam jazyka polského a českého. Výsledek vyšetřování byl ten, že slezským soudům nařízeno jednati jen německy. Podobným způsobem germanisovalo se za cís. J-a i v ostatních neněmeckých zemích Rakouska, ovšem s účinkem mnohem menším než v Čechách; zejména v Uhrách narazily snahy J-ovy na tuhý odpor Maďarů. A i v Čechách způsoben byl tlakem protitlak. Počátky, českého obrozeni hledati sluší právě v době Josefínské. Domněle velké dílo panovníkovo nebylo pochopeno, tvůrce jeho sám se o tom přesvědčil na sklonku svého života. Bohužel bylo však ve směru jednou započatém pokračováno, a po půl druhém stu let germanisace národ český jen vzrostl. Viz též Germanisace. — Literatura: Jungmann, Historie čes. literatury; Kalousek, České státní právo; Rieger, Zřízení krajské v Čechách, díl II., 1892 a 1893; týž, Z germanisačního úsilí XVIII. věku (»Osvěta«, 1887); týž, Dílo centralismu v XVIII. stol. (t., 1888). -dlc.
6) J. Antonín Jan, arcikníže rakouský (* 1776 ve Florencii — † 1847), syn císaře Leopolda II., stal se r. 1795 palatinem uherským, kteréžto místo pak 51 roků blahodárně zastával. Jeho přičiněním zvelebena literatura maďarská, vzkvetly ústavy vědecké v Buda-Pešti, uherská akademie věd i museum, zakládány nové silnice zejména v severních, hornatých komitátech a v Bačce, kdež vysušením močálů a zřízením průplavů získáno mnoho půdy kultuře. J. pečoval též o paroplavbu po Dunaji, podporoval zemědělství udíleje ceny za plodiny, zakládal rolnické osady s čistými domky i poskytoval začátečníkům zálohy do hospodářství; rovněž dbal o zušlechtěni domácího plemene koňského, přivedl do země špan. ovce merinos a pěstoval na svých statcích hedvábnictví. Pešťské museum obohatil starožitnostmi, které z jeho popudu a jeho nákladem byly vykopány na různých místech Sedmihradska i Uher. V Pešti postaven mu nákladem městské obce r. 1860 pomník.
7) J. Karel Ludvík, arcikníže rakouský (* 1833 v Prešpurku), syn před., vychován byl v Uhrách a vstoupiv do vojska, stal se r. 1859 generálmajorem, sloužil v l. 1860—64 v Itálii, bojoval r. 1866 u Hradce Králové, kdež byl raněn, r. 1867 jmenován vrchním velitelem uherských honvedů a r. 1874 generálem jezdectva. Jest čestným doktorem filosofie a členem uherské akademie věd, jejíž nákladem vydal objemné dílo o jazyku cikánském: A czigány nyelvtan. Romano czibákero sziklaribe (Budap., 1888).
8) J., vévoda sasko-altenburský (* 1789— † 1868), nastoupil r. 1834, ale hově. snahám ultracírkevním a veda příliš nákladný dvůr, stal se neoblíbeným a přinucen jest postoupiti vládu r. 1848 svému bratru Jiřímu.
9) J. Bedřich Vilém, princ sasko-hildburghauský, polní maršálek rakouský (* 1702, † 1787), vstoupil r. 1719 do rakouské armády. Aby rychleji postupoval, přestoupil ke katolicismu, bojoval proti Francouzům r. 1733—34 jako generálmajor u Parmy a Guastally a vypudil Španěly z Mantovy. Jako polní zbrojmistr bojoval r. 1737 v Bosně proti Turkům, ale s malým zdarem. Z důvodů strategických snažil se zorganisovati Vojenskou Hranici. Při vypuknutí války o posloupnost rakouskou vedl nejvyšší správu vojenskou uvnitř říše, r. 1757 svěřeno mu vedeni vojska říšského, jež s francouzským vojskem pod Soubisem mělo společně operovati, utrpěl však porážku u Rossbachu (5. list. 1757) a žil od té doby v soukromí ve Vídni. Zemřel bezdětek. Choť jeho byla neť Eugena Savojského.