Ottův slovník naučný/Jméno

Ottův slovník naučný
Jmění	Jméno	Jmenovatel

Údaje o textu
Titulek:	Jméno
Autor:	Josef Zubatý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 573–574. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jméno

Jméno (lat. nomen) ve smyslu mluvnickém jest označení jistých částí řeči, jichž povaha jest tak rozličná, že nelze ani pojmu »j-na« náležitě vymeziti: společné znaky j-na ve smyslu nejširším bývají spíše tvaroslovné než významové. J-na dělí se 1. v j-na podstatná (substantivum: pojmenování tvorů živých, věcí, dějů, stavů, vlastností a j.), 2. přídavná (adjectivum, v. t., j. označující vlastnost některého substantiva), 3. číslovky (numerale, označení rozličných číselných poměrů). Rozličným způsobem v jednotlivých jazycích rozlišují se na j-ně rozličné vztahy mluvnické: počet a povaha jejich, jakož i způsob rozlišování jsou velmi rozmanity. Jazyky indoevropské rozličnými příponami ozlišují v nejstarší době tři čísla (jednotné, množné, dvojné); tři rody (mužský, ženský, střední) jsou jen z části vyjádřeny i formálně různými znaky; časem některé z těchto rozdílů zanikají (skoro všechny jazyky indoevr. pozbyly čísla dvojného, některé, na př. jaz. románské, litevský, pozbyly středního rodu). Které pády původně jazyky indoevropské měly, nedá se určiti, protože v této příčině příliš se rozcházejí (řečtina má jen nominativ, akkusativ, genitiv, dativ-lokal, vokativ, jaz. árijské mimo 7 pádů našich ještě ablativ). Jiné jazyky rozličným způsobem se liší od indoevropských majíce pádů atd. brzy více brzy méně; rod v plném slova smyslu mají mimo jazyky indoevropské jen jazyky semitské a hámitské (muž. a ženský); za to velmi četné jazyky mohou na j-ně lišiti i vztahy osobné (na př. »můj otec, tvůj otec« a p.). — J-na podstatná časem platívají za j-na v užším slova smyslu. Tak zejména v pojmenováních rozličných druhů jmen podstatných, jako j-na srostitá a odtažitá (concreta, abstracta), j-na obecná a vlastní (appellativa, propria) a p. Ztý.