Ottův slovník naučný/Jirásek

Ottův slovník naučný
Jiránek	Jirásek	Jiráský

Údaje o textu
Titulek:	Jirásek
Autor:	František Bílý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 539. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alois Jirásek

Jirásek: 1) J. Jan, přírodopisec český {* 1754 v Libochovicích — f 1797 v Salcpurku), studoval vědy technické, stal se státním inženýrem a arcibiskupským vrchním kommissařem lesním v Salcpurku. Byl mimoř. členem Král. české spol. nauk. Zabýval se studiem přírodních poměrů krajin čes., o čemž svědčí práce o nerostných poměrech Krkonoš, krajiny zabrušanské (u Mostu), o hořké soli v Bílencích u Chomutova, o přírodních poměrech některých krajin kraje berounského a plzeňského, o kalendáři květném některých krajin kraje berounského. Práce o poměrech nerostných Krkonoš (s mapou petrografickou) uveřejněna ve společném díle, jež vydali J., Hacnke, Gruber a Gerstner podnětem a nákladem Král. české spol. nauk {Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge, Drážď., 1791). Ostatní práce jeho uveřejněny v pojednáních Král. české spol. nauk: Mineralogische Nachrichten von der Gegend von Sobrusan (s mapkou, ve sv. 1., I. odd.); Von dem natürlichen Bittersalz z" Bilenz (ve sv. 2., I. od.); Versuch über die Naturgeschichte einiger im Berauner Kreise gelegenen KameralHerrschaften, besonders Zbirow, Tocznjk und Königshof, und der anliegenden im Pilsner Kreise gelegenen Herrschaften Miröschau und Wosek (s mapkou, ve sv. 2., I. odd.); Blúthen‘kalcnder vom Jahre tj86 derer Gegenden um Zbirow, Tocznjk, Königshof und Beraun (ve sv. 3-, I. odd.).

2) J. Alois, spisovatel český (* 23. srpna 1851 v Hronově u Náchoda). Otec jeho, vyučený tkadlec, provozoval pekařství, a dům i obchod jeho těšil se přízni jak obyvatelů malého, poloselského městečka, tak i okolních vesničanův a obchodníků. Takto J poznával hned za mlada nejrozmanitější povahy, starosti a zvláštnosti lidu, jeho kroj i řeč. slýchal hojné vzpomínky na staré časy a učil se cititi s lidem. Stýkaje se pak denně s dělným lidem doma i na poli, obeznámil se důkladně s řemeslem i polním hospodářstvím. Mocně působil i krásný kraj rodný, na samých hranicích zemských položený, plný pověstí a tradic, ode dávna živé jeviště měnivých osudů vlasti. Odtud odevšad sytila se mladá duše nevyhladitelnými dojmy a poznatky, z nichž potom J. vydatně čerpati mohl pro své práce. Na gymnasium poslán byl napřed do Broumova к benediktinům, kde škola byla sice německá, ale učitelé Češi, pak na vyšší třídy do Hradce Králové. Tam našel duši sobě příbuznou krásnými snahami a vzněty v Bohdanu Jelínkovi a učitele, jenž ducha jejich zvláště mocně roznítil, v prof. Čeňku Vyhnisovi. Již tehdy vJ. přilnul к literatuře polské a ruské; Mickiewicz a Gogol stali se předními miláčky jeho, z českých pak spisovatelů podobně ti, kteří duši lidu stáli nejblíže, jako Erben, Čelakovský, Němcová a Světlá. Konečně studie universitní přivedly jej do Prahy. Tam podle náklonnosti již svého mládí vybral si obor historický za životní povolání své a ukojili mohl i ostatní tužby srdce. Navázaly se nové závažné styky přátelské, jimiž utvrzen byl též v chuti spisovatelské.

První povídka jeho, Dvorský, pochází již z těchto universitních let a vytištěna byla ve »Světozoru« r. 1873; veršovali počalo se již na gymnasiu. R. 1874 vydal už dvě práce: V sousedství v »Laciné knihovně« Ottově a Viktoru v téhož »Ženské bibliothéce«. Když pak se objevila první větší práce Skaláci r. 1875 v »Lac. knih.«, jméno J-skovo již mělo svůj jasný a milý zvuk, zvláště pak bylo zjevno, že historická povídka česká získala v něm zdatného pěstitele, který jí razil nové dráhy a propůjčoval barvy životnější a též dějinně věrnější, než bývaly voleny doposud. Studium a fantasie dávaly vystupovali novým bohatýrům vesnických chat i panských hradův a zcmanských tvrzí, v městech zahlučel opět ruch dávno vyhynulý, zvadlý květ řemesel ožil, a duše vězněné v utají čtyř stěn nebo takové, jichž dějnosti byl úzkým i rodný kraj, s radostmi a boly svými našly v něm tlumočníka nad jiné pečlivého. Stav se r. 1874 supplujícím učitelem na gymnasiu v Litomyšli (kdež pobyl až do r. 1888, načež se dostal do Prahy na gymnasium v Žitné ul.), J. zváben byl ihned к bedlivému probadání tohoto historicky tak památného města a jeho rázovitého okolí, čehož výsledky se záhy objevily, a to po rozměrné práci Na dvoře vévodském (»Svět.« 1876, o sobě v »Ottově Laciné knihovně národní« 1881) v roztomilé Filosofské historii (»Svět.« 1877), v hluboce jímavém kuse rodinné kroniky domu U rytířů (»Světozor« 1880) a v labutím zpěvu zapěném starým prostředkům dopravním Fa staré poště (t. 1881, o sobě v »Ottově Salonní bibl.« 1885). Tyto povídky mají veskrze látku čerpanou ze dnů, kdy Litomyšl měla ještě filosofický ústav a na něm směs nejrozmanitějších povah studentských a proíessórských, které starobylému životu města dodávaly čilého rázu a množily prosté zápletky společenské. Úsvit českého probuzení zpříjemňuje děj. »Na dvoře vévodském« měl příležitost rozvinouti pestrý obraz skvělých dob zámku náchodského za vévody Petra Kuronského a dcery jeho vévodkyně Zaháňské, kdy se ponuré síně jeho rozléhaly bujným veselím nejvznešenějši společnosti, tající však pod třpytným leskem zevnějším mnohdy pustotu vnitřní, a v účinnou protivu jej postaviti к tehdejšímu stavu českého měšťanstva a vesnického lidu, v němž počaly právě svítit! a hřáti první paprsky nového života českého. Do té doby se hlásí také prostý Poklad (»Svět.« 1881, o sobě 1885), v němž vykresleni: »poslední Čech šlechtic«, buditelská činnost českých emigrantů a protivy mezi jesuity a josefinismem. Ke Dvoru vévodskému J. napsal druhý díl Ráj světa zvaný (»Lumír« 1880, o sobě v »Ottově Laciné knihovně národní« 1884), jenž se odehrává ve Vídni za doby panovnického kongressu roku 1814, »který jen tančil, ale s místa se nehýbal« a pohltil na 35 millionů zl. Jak těžký byl tenkráte zápas životní, jak snadno ten šílený vír rozkošnictví pohlcoval povahy nedosti pevné, ukazuje se nám tu hlavně na dvou umělcích, českém hudebníku a francouzském malíři. Jejich mnohostranné styky umožnily spisovateli vykreslili v mohutném kontrastu oba ty dva světy: slávu a moc světa v její nicotě a pracovitou skromnost v jejím blahu. Povídkami { hor (1878 u Mourka) J. zase jednou přestoupil na půdu vesnické povídky. Psychologicky jemným a hluboce tklivým zobrazením získal těm několika originálním individualitám mužským a ženským ze svého rodného kraje velikou oblibu. Ale již v příští sbírce je opět opustil, obrátiv se řadou effektních povídek menších, z nichž palma přísluší Krvavému kameni, ke smutným dějům českým za války 30leté, za II. slezské války a za výpravy rakouské proti Turkům r. 1788 (Z bouřlivých dob I. sv. 1879, II. 1882 u Otty), kdežto ve Slavném dni (»Libuše« 1879) se poprvé zabral do počátků husitských válek a v Konci a počátku (»Svět.« 1879, o sobě 1883 u J. Otty) na základě bedlivých studií objasnil konec Tábora a počátek Jednoty českobratrské z onoho vypučelé, jich nepřátelství a osudy předních osob hynoucího táboritství. V Obětovaném (»Osvěta« 1880, »Moravská bíbliothéka« 1882) J. postoupil dále do minulosti a na porážce Kumánů r. 1260, na výchově zajatého knížecího synka jejich Alana v panských hradech a v klášteře opatovickém, jakož i na potomním řádění jeho v Čechách a zvláště na místech svého mládí vylíčil účinně slávu a pád Přemysla Otakara II., pak smutná léta vladaření Otty Braniborského a při tom celý kulturní stav země, kvetoucí klášternictví, vznikající němectví a starý život hradní. R. 1882 vydal v »Matici lidu« knihu Ze jatého věku. Název je vlastně ironický ; neboť dle povídky té nikdy snad nebylo v Čechách tolik sekt a tak málo víry, tolik zevního lesku a mravní nákazy v panstvu i měšťanstvu, tolik humanismu a tak málo humanity, jako za slavené doby Rudolfovy. Za takových okolností mohl pak ovšem snadno nastali onen osudný převrat, který následoval po bitvě bělohorské a tuto spisovatelem byl také napověděn. Milé zrcadlo čtyřicátých let předešlého století poskytl nám J. svými Sousedy (»Květy« 1882, o sobě 1884). Potržky náboženské mezi evangelíky a katolíky v samém lůně rodin, působnost emigrantů usnadňovaná vpády pruskými do našich zemí, tichá, ale vytrvalá práce knězi národu věrných, pustý život vojenský, chytání mladíků ná vojnu atd., a v protivě к tomu příjemný život maloměstský, osvěžovaný hojnými zvyky a slavnostmi starobylými — toť aspoň některé živly této ladné povídky, založené na sporu dvou rodin měšťanských v Polici a na lásce jejich dětí. Jakýmsi doplňkem jejím je Pandurek, vychovanec krejčího Honzíčka, sešlý se studií a na vojně šťastný, jenž nás uvádí opět do Police za vpádu pruského Bedřicha, kdy klášter se proměnil ve hlavní stan Laudonův (»Svět.« 1883, o sobě 1886). Za to v plném ryku válečném, u příprav jeho doma na hradech a tvrzích a v plné vřavě již za hranicemi ocitáme se v povídce V cizích službách (»Osv.« 1883, o sobě 1885 s illustr.). Tu se vzácnou plastikou vyobrazena smutná odměna hrdinné výpravy české, již proti zákazu krále Vladislava hlavně mezi dobrodružnou drobnou šlechtou českou, zvyklou již jen drsnému živobytí válečnému, zosnoval z milostných pohnutek p. Mikuláš z Uherska na pomoc falckraběti landshutskému Ruprechtovi proti vévodovi mnichovskému a císaři r. 1503. Poblíže tohoto dějiště při samých hranicích českobavorských odehrává se zase jiný, cennější boj, starými Chody podniknutý v druhé pol. XVII. stol. za starobylá práva svá, jež jim nový pán jejich kraje Laminger násilně odňal. К němu obrátil zřetel svůj J. na podnět prof. Ant. Truhláře a vypsal jej s veškerou vroucností duše na základě zevrubného badání místního a s použitím nářečí chodského v Psohlavcich (»Květy« 1884, o sobě 1886). Účin této tragédie prosou na čtenářstvo byl netušené mocný: chodský kmen posud zachovavší kroj i mluvu odtud se těší nové lásce národa a rekovskému vůdci boje, Kozinovi, postaven již i pomník. Povídka vydána již po šesté. К nejlibeznějším pracím J-skovým náleží Maryla (»Osv.« 1885, o sobě 1887, věnováno památce Šmilovského), idyllický obraz rytířstva českého za správcovství pana Jiříka Poděbradského, zářící jasem, klidem a laškovností a úchvatně zakončený volbou Jiříkovou za krále. Málo bylo tak krásných dob v dějinách českých! Už jinak vypadá Hejtmanskd sláva (»Květy« 1883, o sobě 1884) pana Talafúsa z Ostrova po návratu jeho z Uher, kdež plýtval válečnou slávou a bohatstvím, do Čech, kde na vlastní tvrzi byl vyhoštěncem a div žebrati nemusil, ale přece hrdinně skončil. Idylla s tragikou střídá se ve Starosvetských obráncích (»Svět.« 1884, 0 sobě 1889), kdež se proniká starý a nový svět za reform císaře Josefa II. v rodině kupce Doubravy a na obzoru vynořuje francouzská revoluce. Originální figurkou jest tu jesuita, české knížky na trhu prodávající. Dozvuky této revoluce přenesené na mor. půdu zachyceny jsou v Krajance (1884). R. 1886 v »Lumíru« podané Skály (o sobě r. 1888) zachmuřují opět mysl obrazem ukrývání se nekatolíků v pohraničných lesích a zámcích před úplným vypověděním r. 1627, stálým kvašením v lidu, jež tu živí zejmépa evangelík Voborský, a pozdvihováním jeho proti utiskovatelům, ovšem bezúspěšným. Protivy katolictví a evangelictví srážejí se tu opět v synu a otci, ale stýkají se v lásce к národu; bylt mladý Voborský odchovancem Balbínovým. Do téže smutné doby pronásledování nekatolíků (1625) náleží Rybnikár (1885). Mezi perly novell J-skových počítáme Johanku a Z malých cest (1886) ; prvá jest dojemný obraz národnostního utrpení sličného Johanky od let školských až do smrti na bojišti, druhá rozmarná selanka milostná z doby rokokové. Bědné poměry učitelské po stránce hmotné a společenské a někdy 1 mravní na konci minulého a počátku tohoto věku, kdy jen muzikantství zajišťovalo učiteli aspoň holý život, J. několikrát vetkal do svých prací; byliť učitelé přes to vždycky význačným činitelem v našem národě. Plné světlo na ně vrhl v Učitelském (»Svět.« 1888), kdež celý stav tento se skrovnými radostmi, velikým úkolem a ještě větším utrpením jeho vděčně oslavil. V povídce Na ostrove (»Matice lidu« 1888) zaměnil J. pole historické za sociální. Ostrými rysy naznačil zhoubný vliv matky a vůbec žen, zvyšovaný vlažností nebo netečností mužů zvláště v zámožných rodinách českých ve věcech národních a nejvíce při výchově dítek, tak že kolikráte záchrana těchto závisí jediné na domácím učiteli! Rovněž Sobota (»Osvěta« 1887), knihař mudrc, zasahuje svou působností v dobu nejnovější až do vydání král. reskriptu. Sem obratně jsou vetkány vzájemnost českopolská a rodinné rozpory z příčin národnostních přivoděné. Jediná povídka, ve které se J. zabral do dob pohanských, jest Nevolnice (»Libuše« 1888). Tam osvětluje všechny tehdejší poměry, jako spory ve kmenech a rodech, obchod, nevolnictví. Zora křesťanství cyrillomethodějského věstí nový den. Prostá komposice tu jako v Zemance (»Svět.« 1885, též »Libuše« 1887), zobrazující nezdravé výstřelky hnutí husitského, zvláště adamitství, umožňuje tím lépe vyzdvihnouti kulturní podklad. V těch létech J. již pracoval o veliké trilogii své Sfeý proudy (I. Dva dvory, II. Syn ohnivcův а III. Do tři hlasů), jež vycházela vl 1887—90 ve »Světozoru« a rok později vydána knižně (u J. Otty). V ní hlavně na základě Palackého aTomka spracoval dobu VáclavaIV. a arcibiskupa Jana z Jenštejna, jejich dvory, vznik vzájemného protivenství, rozpory českého měšťanstva a zemanstva, jež se chce vymanili z nadvlády německé a povznést! národnost českou, stav kněžstva tehdejšího, volající po opravě a vzbudivší ohnivé kazatele, první vystupování Husovo a Žižkovo, spory na universitě a ve studentstvě a vůbec veškerou tu rozviklanost všech řádův a stavů, přiostřování protiv náboženských, národnostních a společenských až do udělení tří hlasů čes. národu na universitě dekretem kutnohorským r. 1409. Zde si J. vytkl nejtěžší posud úkol, ale s velikostí látky rostl i spisovatel. Dovedl málem 30 let přesycených nejzávažnějšími událostmi ve světě i doma zachytili v hlavních momentech a vystihnouti při tom ráz doby, podstatu celého hnutí, zachovali sílu vášním, mohutnost dějům, klid idyllám srdce, svěžest přírodě; jen postavu arcibiskupa Jenštejna v prvních létech jeho hodnosti přáli si miti na některých stranách postavenu do jiného, jasnějšího světla. К trilogii této druží se nejblíže epopeje Proti všem (»Zlatá Praha« 1892—93, o sobě 1896, věnováno Sv. Čechovi), v níž Žižka jako válečník vstupuje do popředí. Jeviště zabírá hlavně jižní Čechy a Prahu. Jsme tu již v létech, kdy lví síla husitů počala plniti hrůzou svoje odpůrce, kdy se budoval a plnil nový Tábor a Žižka válečný důmysl svůj zvěčnil" vítězstvím na Vítkově hoře. Tábor a Praha, císař a Žižka, Rožmberský a Hvozdenský pán, Petr Kániš a probošt louňovského kláštera, posléze novicka Jana a husitka Zdena jsou hlavními ohnisky a protichůdci děje. Ale Žižkovi nebylo jen bojovali proti papeži, císaři, panstvu a městům německým, nýbrž i proti fanatikům ve vlastním táboře, zvláště Kánišovi, kteří zabřídali do kommunismu a adamitství. Retrospektivně děj navázán na smrt Husovu a její první účinky.

Jiný jasnější svět nás vítá v románu F. L. Věk (I. а II. díl v »Osvětě« 1888 a 92, o sobě 1890 a 95, IH. а IV. ve »Květech« 1897—98), největším posud díle spisovatelově. V něm se opět vrátil do oblíbené sobě doby našeho probuzení a vypisuje celý rozvoj jeho od prvních začátků českého divadla, písemnictva, novinárstva a vůbec všeho duševního života s předními činiteli jeho. Skoro všickni »buditelé« vystupují tu ve věrných podobách s nadějemi a trudy svými, s houževnatým úsilím tonoucí národ vrátili novému životu. Vedle nich pak šlechta, Mozart, universita, francouzské osvícenství, rakouský absolutismus, Francouzi a Rusové válkou utkaní, německé divadlo, česká expedice, baron Jeník z Bratříc a mnohé jiné osoby více nebo méně důležité v mistrném rozčlenění vyplňují široký rámec této práce. Hrdinou románu a jeho přáteli rozšiřuje se dějiště také na venkov. Co pak tu chybí, totiž pohled do tvrdého otrockého života, všestranného utrpení tehdejších vesničanů, tísněných skrovnými prameny výživy, nedostatkem podnikavosti, vzdělám a neméně bohatým panstvem a kupectvem, jakož i pohled do poměrů řemeslnických, školských, náboženských a národních, J. otevřel v knize U nás (»Lumír« 1895 až 1898, o sobě I. díl 1897); tomuto zevrubnému studiu podrobil tu rodný kraj svůj na začátku našeho století. Červánky národního obrodu znamenají také lepší vzdělání a šťastnější hmotnou budoucnost tohoto lidu.

Společným znakem uměleckého tvoření J-skova jest prostota a přirozenost koncepce, za to tím bohatěji vyzdobený podklad a rámec kulturní a historický, lehké ovládání techniky. Jsa plnokrevný epik, J. nepřeje příliš fantasijnímu zauzlování a rozplétání osnovy, ani hlubokým analysím psychologickým a nádherným popisům a líčením. Nehledá umělých effektů. Citová stránka u něho zřídka převládá nad epikou, ale každé dílo prodchnuto jest jakousi milou srdečností. Životní názor J-skův nedovedou zakalili žádné chmury; zůstává vždy nadějným a ideálním. Pro utrpení, bolest a bídu má vroucí soucit a umí oň sdíleli se i se čtenářem. Ale ani humor mu není cizí. Životní pravda jednajících osob, šťastná povahokresba a reálnost děje jest jiný význak J-skův; nebývá porušena, ani kde děj přibarven romanticky. Dějiny české a zvláště nejvíce zapomínaný činitel, lid a rodina, získaly v něm básnického tlumočníka skoro všech svých údobí a stránek, ať chmurných nebo jasných, skličujících nebo povznášejících, jenž dovedl z jejich starých strun vyloudili jímavé tóny nové. Nehledí pak na naši historii s výšin filosofických, nýbrž na skutečné události připíná básnickou fabuli a setkává je spolu, nikdy však jich nevysvětluje pouze smyšlenými ději příčinnými. Kde již prach zapomenutí pokryl historii, tam za ni hovoří J-skova povídka.

Doplňkem к J-skově belletrii jsou jeho Staré pověsti české z doby předhistorické a křesťanské, к nimž připojeno několik starobylých proroctví (1894, vyd. illustrované a věnované Fr. Bartošovi). Mládeži upravil znamenitý cestopis pana Šaška z Mezihoře, panoše pana Lva z Rožmitálu, podniknutý na rozkaz krále Jiřího, Z Čech af na konec světa (1890). Hodná hrst zajímavého studijního materiálu uložena jest v knize Rozmanitá prosa (1897). V díle »Čechy«, jež J rediguje, pochází od něho svazek Orlické hory (1887). R. 1890 překvapil veřejnost poprvé dramatickou skladbou Vojnarka zvanou a z litomyšlského venkova čerpanou, která i na jevišti Nár. divadla prokázala plnou životní sílu. Po ní následovaly Kolébka (1892), Otec (1894), Zkouška (»Lumír« 1894) a Emigrant (1898), z nichž poslední přiřčena ruská cena. Sebrané spisy J-skovy vydává J. Otto. Některé přeloženy také do cizích jazyků. O jeho pracích nejvíce posudků a referátů podaly skoro v každém ročníku svém »Osvěta« (od F. Schulze, Fr. Bílého, F. Vykoukala a L. Čecha), pak »Liter, listy«, »Hlídka liter.«, »Komenský«, »Lumír«, »Zlatá Praha«, »Světozor« a j. Zásluhy jeho uznány od České akademie tím, že r. 1890 jmenován byl řád. členem jejím ve třídě IV. a že některým pracím jeho uděleny ceny, od státu pak tím, že r. 1896 vyznamenán titulem c. k. školního rady. Bý.