Ottův slovník naučný/Jihoslované/Právo jihoslovanské

Ottův slovník naučný/Jihoslované
Chorvaté a Srbové	Právo jihoslovanské	Jazyk — Úvod

Údaje o textu
Titulek:	Právo jihoslovanské
Autor:	Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 383–389. Dostupné online
Licence:	PD old 70

Právo jihoslovanské. Historie práva jihoslov. není dodnes tak prozkoumána, aby se mohlo mluviti o celé právní soustavě. Byloť studium jihoslov. práva pěstováno dosud jen v míře nepatrné. Jakousi literaturu v tom směru vykazuje písemnictví chorvatské i srbské, avšak u Bulharů psáno bylo o domácí právní historii dosud velmi málo. Některé příspěvky poskytla literatura ruská. O Slovincích nelze mnoho mluviti. Přerušilť se záhy samostatný právní život Slovinců a kromě t. zv. Isterského Razvodu není důležitějších právních památek.

Prvé počátky jihoslovanského práva jsou dle dosavadního badání v úzkém vztahu ku právu byzantskému. Přišloť z Byzancie k J-nům nejen křesťanství, nýbrž i kultura byzantská a s ní ovšem i právo byzantské, hlavně kanonické. Co se světského práva týče, jest mezi spisovateli mínění různé. Byzantinisté ruští Pavlov, Uspenskij a Vasiljevskij mají za to, že právo byzantské hrálo v historii práva všech pravoslavných národů slovanských (i Rusů) velkou úlohu. Dovozují to hlavně z okolnosti, že některé byzantské právní sbírky vyskytují se záhy ve slovanských překladech u všech pravoslavných národů slovanských. Příčinou této recepce bylo hlavně, že právo byzantské nebylo šířeno (tak jako římské právo mezi západními Slovany) jazykem cizím (řeckým), nýbrž ve formě lidu přístupné, v jazyku slovanském. Ze světských zákonů recipována byla nejdříve Ekloga císaře Lva Isaurského a Konstantina Kopronyma z let 726–741, dále Zákon zemědělský (Νόμος γεωργικός) a pak i Prochiron Basilia Makedonského. Ekloga zahrnuta byla v prvém bulharském sborníku církevních pravidel a poskytla též látku k prvé domácí kompilaci bulharské ze 2. pol. IX. stol., známé pode jménem Zakon sudnyj ljuděm (v pozdějších rukopisech Suděbnik carja Konstantina) a opírající se o 17. titul Eklogy, o císařské novelly a o zákon Mojžíšův. Pod vlivem Eklogy napsána byla také srbská právní památka Blagověrnago i christoljubivago carja Justiniana zakon o zapisaniji. O Zákoně zemědělském tvrdí se docela, že jest to řecká kodifikace se zřejmým vlivem slovanským. Ze Zemědělského zákona viděti, že existovaly tenkráte na Balkánském poloostrově rolnické obce se společnou (kollektivnou) držbou pozemkovou na způsob nynějšího rus. »miru«. Obce ty byly dvojí: jedněm z nich náležela půda jako vlastní, druhým náleželo pouze užívání cizí půdy. Toto kollektivní vlastnictví příčí se naprosto římským a byzantským právním řádům, které znaly pouze individuální vlastnictví, a také se asi ani mezi Řeky ani mezi balkánskými Slovany dlouho neudrželo. Pozdější právní památky aspoň ničeho o něm nevědí. Obsahuje slovanské řády, byl Zemědělský zákon záhy přeložen do slovanského jazyka. Z Bulharska dostal se do Srbska (a odtud pak do Ruska). Také Prochiron (vlastně učebnice, která však požívala moci zákona), sbírka Basilia I. z r. 870–878, přeložena byla brzo do slovanského jazyka a tvořila čásť sborníků církevního práva (Nomokanonů) a s těmi zanesena byla z Bulharska do Srbska. V zákoně Štěpána Dušana nalézáme odvolání na Prochiron jako na platné trestní právo. V Bulharsku umístěn byl Prochiron ve zkrácené formě v Soudním zákoně. Ačkoli však bylo právo byzantské záhy u J-nů recipováno, vyvíjeli se jižní Slované, co se právního života týče, přece jen svérázněji než národové západoslovanští, kteří velkou měrou podlehli vlivu římskému. Recepce byzantského práva týkala se totiž jen některých oborů práva. Poměry politické byly jižním Slovanům mnohem příznivější než Slovanům západním. O Slovany mnoho se starati Byzanc nikdy nemohla, jsouc jednak nucena zápasiti se vnějšími nepřáteli, jednak strádajíc neustále vnitřními nepořádky. Nejvíce ještě působil byzantský vliv na jižní Slovany prostřednictvím duchovenstva. Když pak panství řecké se skončilo a nastala vláda Turků, nezměnily se poměry, pokud běží o právní byt J-nů, nijak k horšímu. Turci sice obyvatelstvo vydírali, avšak do právních řádů slovanských se nemíchali, nechávajíce lid žíti, jak chtěl. Chorvatů se ovšem poměry uvedené netýkaly (netíhliť k Byzanci, nýbrž k Římu), avšak i o nich lze říci, že vyvinovali se rázovitěji než Češi (o Polácích nemluvíme), kteří byli neustále ve vleku říše římsko-německé.

Jen těmito příznivými poměry se vysvětluje, že přes několik století udržely se na slovanském jihu aspoň zbytky oněch právních řádů, které jinde již dávno vyhynuly. Jsou to formy kollektivní držby pozemkové na základě příbuzenství. Ještě dnes jest repraesentantem těchto forem jihoslovanská zádruha a částečně i bratrstvo, svazek širší než zádruha, který trvá již jen na Černé Hoře, v části Hercegoviny a v Boce Kotorské, i zde jsa v úpadku. Bratrstvo jest svazek několika zádruh (viz níže) neb i inokoštin (v. t.), které pocházejí od společného praotce a mají proto také jedno společné jméno. Jak viděti, není bratrstvo nic jiného nežli »rod« dle rodové theorie starého slovanského bytu, a tato theorie má skutečně velkou oporu v existenci bratrstev. Počet členů bratrstev čili »bratstveniků« jest velmi rozdílný. Jsouť bratrstva, která mají 30–50 duší, avšak také 700–800 duší. Na Černé Hoře se velikost jejich nepočítá dle duší, nýbrž dle pušek, dle počtu mužů schopných nositi zbraň. Čím více má bratrstvo pušek, tím se pokládá za silnější. Bratrstvo, které má 200 pušek, jest již velmi silné. Dle velikosti žije bratrstvo v jedné nebo ve více vesnicích. Někdy se skládá vesnice i z několika bratrstev. Bratstvenici pokládají se za příbuzné, i když stupeň příbuzenství jest tak vzdálen, že již se vlastním jménem ani neoznačuje. Proto neuzavírali ve dřívějších dobách členové bratrstva vzájemně manželství. Dnes se to již stává. Hlavním účelem svazku bratrstev jest poskytování vzájemné pomoci. Dokud existovala krevní msta, byl každý bratstvenik povinen mstíti zabitého bratstvenika, a naopak bratstvenici vrahovi měli povinnost platiti pokutu zvanou krvarina. Postihne-li bratstvenika nějaké neštěstí, zejména vyhoří-li, jsou ostatní bratstvenici povinni poskytnouti mu pomoc. Co se týče majetku, má bratrstvo společné pastvisko zvané zabrana nebo cjelina, společný les zv. dubrava, společné mlýny, hřbitovy a kostely. Politicky zastoupeno jest bratrstvo náčelníkem voleným společně ode všech bratstveniků: glavarem či starešinou (v Boce), knezem (na Černé Hoře).

Z několika bratrstev skládá se na Černé Hoře a částečně i v Hercegovině pleme, které má však dnes ráz jen territoriální a nikoli příbuzenský. Tou dobou vedou plemena na Černé Hoře život více jen zdánlivý. Jinak tomu bylo v dobách dřívějších, kdy každé pleme bylo státem ve státě. Vojvoda čili glavar plemenski byl tenkráte správcem, soudcem a vojevůdcem svého plemene. Teprve kníže Danilo I. zrušil patriarchální plemenskou autonomii a rozdělil Černou Horu na kapetanáty, jimž postavil v čelo kapetány. Ještě dnes spočívá rozdělení Černé Hory na plemenech. Černá Hora čítá jich celkem 80, a sice v 10 nahiích, jež jsou rozděleny na 4 okruhy (okružje). V čele plemene stojí plemenski kapetan. Větší plemena mají po dvou kapetánech, menší stojí společně pod jedním kapetánem. Ještě dnes má plemenski kapetan (býv. vojvoda) správní i soudní moc. Jeť v každém plemeni zřízen jeden kapetánský úřad (soud). Příslušníci plemene, plemenici, pokud nenáležejí k jednomu a témuž bratrstvu, mohou mezi sebou uzavírati manželství. Každé plemeno má své vlastní pastvisko zvané muša a svůj vlastní les dubrava. Všechna bratrstva téhož plemene mohou užívati společného plemenského pastviska i lesa.

Zdá se, že rozdíl mezi bratrstvem a plemenem vyvinul se teprve v dobách pozdějších. Před několika sty léty, zdá se, nebylo rozdílu mezi bratrstvem a plemenem. Četné staré památky nasvědčují tomu, že výrazy pleme, bractvo (bratstvo), bratja bližni i daoni, bližiki, bližičtvo plemensko byla vesměs synonyma pro svazek rodový. To jest aspoň výklad prof. Jagiće (v překladě a výkladě Vinodolského zákona), a my jej beze všeho přijímáme, přihlížejíce jednak k různým dobám a k různým místům, ve kterých se výrazů těchto užívá, dále vůbec ke kolísavosti terminů. V Lice na př. říká se vůbec místo »bratstvo« »pleme« a přede 200 léty říkalo se tak také na Černé Hoře a v Hercegovině, kdež pleme se nazývalo »nahija«.

Také slovo bližika nabylo dnes významu jiného, než mělo dříve. Dle černohorského zákonníka z r. 1888 (čl. 48. a násl.) zahrnují se slovem tím především členové téhož bratrstva, pak i sousedé nemovitostí, dále obyvatelé téže vesnice a konečně i plemenici. Osobám tuto vyznačeným náleží při prodeji nemovitostí právo předkupní, a sice dle pořadí, jak tuto za sebou byly vyjmenovány. Také toto právo předkupní jest zbytek starých řádů, jež arci nebyly známy jen Slovanům, nýbrž i jiným národům. Právo předkupní zná na př. staré právo české, právo polské, chorvatské, ruské, práva germanská, právo turecké atd. Slovo »bližika« ve významu »příbuzný«, »bližičtvo« ve významu »rod« (příbuzenstvo) zná již zák. Vinodolský, Vrbanský, Polický a j.

Tou dobou pokládáme za předčasné chtíti se rozhodnouti ať pro rodovou nebo rodinnou, pokud se týče zádružnou theorii o starém bytě slovanském a mysliti při tom, že otázka jest již rozřešena. Co na př. napsal Radosavljević (Evolucija srpske zadruge, Bělehrad, 1886), který rozeznává ve vývoji srbského národa fasi plemennou, pak krvnou a konečně zádružnou, jsou pouhé hypothesy. Theorii rodového bytu Slovanů zasadil největší ránu Konstantin Aksakov výtečnou prací O drevnem bytě u Slavjan voobšče i u Russkich v osobennosti (Moskva, 1852), ačkoliv ani on nepopírá možnost existence rodového bytu u Slovanů. Aksakov tvrdí pouze, že, pokud sáhají historické zprávy, nemůže se mluviti o žádném rodovém bytě, nýbrž pouze o bytě rodinném. Že Slované v dobách předhistorických mohli žíti v bytě rodovém, Aksakov arci připouští. Nicméně myslíme, že, kdyby Aksakov byl znal lépe právo J-nů, že by theorie své s takovou přesvědčivostí byl nehájil. Historické zprávy, týkající se jihoslovanského bytu, mluví silně pro to, že i Slované jako Římané, Germani a jiní národové žili v bytě rodovém. Ovšem běželo by jen o stanovení doby, kdy v tomto stadiu právního vývoje Slované žili, pokud se týče, kdy v tomto stadiu žil ten který slovanský národ. Nejen z uvedených dat právních památek, nýbrž i z vyvinuté příbuzenské terminologie J-nů troufali bychom si souditi, že J. dosti dlouho – aspoň mnohem déle než ostatní Slované – žili v širokých svazcích, jež zvykli jsme nazývati svazky rodovými. O bližičtvu (bratrstvech) starého práva srbského jsme již promluvili. Co se týče terminologie příbuzenské, třeba uvésti, že u J-nů aspoň na některých místech udržely se názvy pro příbuzenstvo až do 9. kolena linie vzestupné a rovněž tak do 9. kolena linie sestupné, a to jak pro příbuzenstvo se strany mužské, tak i se strany ženské. Z toho, že se vůbec cítila potřeba míti pevné názvy i pro nejvzdálenější příbuzenstvo, lze zajisté vším právem souditi, že příbuzní tito byli v neustálém styku, že tedy společně neb aspoň v sousedství bydleli a měli četné životní poměry společné. Ve starých dobách bylo arci soužití takové nejen spíše možné než nyní, nýbrž bylo přímo takořka nezbytnou podmínkou celého soukromého i veřejného bytu. Dokud nebyla vyvinuta dělba práce, byli jednotlivci nuceni vykonávati četné práce řemeslnické, jež nyní vykonává mnoho jednotlivců dohromady. Rozumí se, že všechněm pracem jednotlivci dobře se naučiti ani nemohli, že tedy různá řemesla musila býti rozdělena aspoň na jistou skupinu lidí spojených nějakým svazkem. Nejpřirozenějším svazkem takovým mohlo býti ovšem příbuzenstvo. Čím bylo příbuzenstvo četnější, tím větší byla záruka, že nejen celku, nýbrž i jednotlivcům povede se dobře. Co pak se týče bytu veřejného, spočívaly na bedrách nižších svazků, jakými byly svazky příbuzenské, četné úkoly, které později převzaly vyšší správní jednotky, zejména stát.

Všeobecněji než bratrstvo rozšířena jest na jihu slovanském zádruha, t. j. združení několika prostých rodin, pocházejících od společného předka, a sice združení nejen osobní, nýbrž i majetkové. Ani zádruha není výhradným majetkem práva jihoslovanského. Dokázánoť jest novým badáním, že zádruha žila nejen vůbec mezi všemi starými Slovany, nýbrž i mezi jinými národy, ba zádruha žije ještě dnes na Rusi, a to jak mezi Rusy – byť i sporadicky – tak i mezi t. zv. jinorodci. Nicméně v té vyvinuté formě, jak se zachovala u J-nů podnes, není známa zádruha z dějin ostatních národů, a proto vším právem vyhlašuje se stará tato instituce dnešního dne za zvláštnost jihoslovanskou. Jsouc majetkovým společenstvím několika prostých rodin pojených k sobě svazkem příbuzenství, existuje dnes zádruha v Chorvatsku a Slavonii, v Dalmacii, v Bosně, Hercegovině, Srbsku i Bulharsku a žila dojista do dob nepříliš dávných i mezi Slovinci. Dokazuje to především sám slovinský název rodiny, totiž »družina«; v některých místech Chorvatska zove se tak i zádruha. Že zádruha kvetla i mezi Slovinci, svědčí i to, že ještě dnes vlivem starých tradicí slovinský sedlák hospodaří až do smrti, byť měl i několik synů dávno odrostlých a daleko schopnějších k vedení hospodářství, než jest sám. Synové jsou u něho takořka ve službě. Že zůstávají svobodni, vysvětluje se hlavně nuznými hmotnými poměry slovinského sedláka. To pak jest ovšem příčinou tak ohromného počtu nemanželských porodů, jenž zejména v Korutanech až zaráží.

Název »zádruha« není v lidu všeobecně rozšířen. Jest to spíše jen termin lokální, přijatý později do zákonodárství. Nejprve se vyskytuje ve slovníku Vukově. Ze zákonníků byl to prvý občanský zákon srbský z r. 1844, který název ten zavedl. Ze zákonníka srbského přešel pak do všech zákonů chorvatských. Mezi lidem nejrozšířenější jest název kuća (dům, rodina), též zadružna kuća, vedle něhož se vyskytují ještě názvy kućna družina, društvo, bratstvo, skupčina, selo, skladna braća, neodiljena kuća (srv. starý český název »nedílní bratří«) atd. Nejstarší jest termin kuća. Zná jej již Zákonník krále Dušana i jiné právní památky jihoslovanské. Vedle této rodiny složené vyskytuje se ovšem také rodina prostá (skládající se jen z rodičů a dětí), která se nazývá inokoština (v. t.), inokosna kuća, sebunjak, osebenjak, osebunjak, osebunjek, mala kuća, jedinščina, jedinstvo, del, delitba atd. V zákonech zaveden jest jen termin inokoština.

V čem spočivá zádruha? Pod vedením nejstaršího, vlastně nejschopnějšího člena (hospodáře) pracují všichni členové zádruhy (někdy až několik rodin pocházejících od jednoho předka) o společném nedílném majetku a také společně o výtěžek této práce se dělí. Průměrem čítá zádruha 10–20 hlav, někdy také až 50, ba i 60 hlav. Případy tyto jsou arci řidké, avšak přece jen se vyskytují. Hospodář nazývá se rovněž různým způsobem. V některých krajích se říká domaćin (nebo domakin), jinde starješina, gospodar, gazda, glava, glavatar kuće, stopan, sajbija, čorbadžija, djado atd. Vedle hospodáře má obdobnou funkci, avšak jen co se týče ženských členů zádruhy, hospodyně, nazývaná domaćica, gospodarica, gazdarica atd. Členové zádruhy nazývají se zadrugari, kućna družina, družba, kućna čeljad, kućani, ukućani atd. a jsou všichni zpravidla příbuzní, čili jak se lid vyjadřuje, jsou svoji po krvi, sviurodu, rogjaci, srodni, svi su jednoga roda, svi su svojta, svi u krvnom rodstvu, avšak vedle toho přijímají se do zádruhy i lidé cizí, a to buď ti, kteří se do zádruhy přiženili (domazeti) nebo byli přijati za syny (usinovljeni) anebo jiným způsobem – byli přijati za členy zádruhy, na př. sluhové nebo služky atd. (priselice, doselice, naselice, pridošlice). Jmění zádružné nenáleží jednotlivým členům zádruhy, nýbrž jest majetkem celého združení. Jinými slovy: zádruha sama (souhrn všech členů zádruhy) jest subjektem zádružného jmění. Základní jmění zádruhy nazývá se stožer, stežer, stežerina, domaćija, domaćnost, korenika, kućno imanje (imuće, dobro), kućni imetak atd., vedle čehož vyskytují se v tom případě, je-li jmění toto zděděno po starší generaci, výrazy očevina, očinstvo, djedovina, starina, baština atd. (Srv. čes. dědina, pol. dziedzina, dziedzictwo, ojcowizna, ojczyzna, rus. votčina, lat. patrimonium.) Kromě nemovitostí náležejí k základnímu jmění zádružnému některé movitosti, a to hlavně hospodářský fundus instructus: dobytek (stoka, marva, životinja), hospodářské a domácí nářadí (ratarsko orudje, ratarske sprave, alat, posudje, pokućtvo atd.). O tomto základním jmění platí zásada, že vše, co od předků bylo zděděno, má přejiti neztenčeno také na potomky. (Výjimka z toho pravidla nastává jem ve případech zcela zvláštních.) Pouze některé věci smějí býti spotřebovány a tvoří tedy jmění prodejné nebo spotřební. Patří sem vše, co má ráz ročních plodů a požitků. Jsou to tudíž plody půdy i zvířat (zemaljski i životinjski plodovi): obilí, víno, ovoce, rakija, sýr, mladý neb starý nepotřebný dobytek atd. Od zádružného jmění sluší rozeznávati osobní jmění jednotlivých členů zádruhy. Jmění soukromé nesměl míti původně žádný člen zádruhy; všechno, čeho kdo nabyl, nenabýval pro sebe, nýbrž pro celé združení, pro zádruhu. Později však vyvinul se obyčej, že jednotliví členové mohli míti svůj soukromý majetek, který se nazývá osobina, osebina, osobnost, osopština, osebunjak, osebna imovina, osebno dobro, prćija (z řec. προικίον; srv. lat. peculium). Dnes tvoří tento soukromý majetek, čeho kdo nabyl výdělkem v době, kdy si odbyl povinné práce v zádruze, nebo kdy v zádruze pro něho nebylo žádné práce, dále to, čeho kdo nabyl darem, nálezem nebo dědictvím. Jinak nabývá každý člen zádruhy všeho jen pro zádruhu. Platíť zásada, že každý jest povinen pracovati dle sil svých pro zádruhu, od níž navzájem dostává všecko, čeho potřebuje: přístřeší, stravu, šatstvo. Svým soukromým jměním může každý člen zádruhy nakládati úplně volně, a to nejen mezi živými, ale i pro případ smrti. Naproti tomu nemá, vlastně neměl původně zadrugar práva, aby jakýmkoli způsobem pořizoval o podílu svém na zádružném jmění. Neboť jmění toto nenáleží mu vlastně ani ideálním dílem. On má právo pouze na díl plodů jmění zádružného. Tam, kde se zádruha udržela ještě v prvotní ryzosti, nemůže býti ani řeči o nějakém ideálním podílu členů zádruhy na společném zádružném jmění. Nenáležíť jmění pouze těm kterým dočasným členům zádruhy, nýbrž i všem členům potomním, kteří teprve pozdějším narozením stanou se členy zádruhy. Ba na tom není dosti, vliv na stanovení ideálních podílů členů zádruhy měli by i bývalí předkové členů zádruhy, kteří dávno již nežijí, a sice v osobách svých potomků, kteří je repraesentují. Neboť při rozdělení zádruhy dělí se společné zádružné jmění tam, kde se zádruha udržela v původní ryzosti, nikoli dle hlav, nýbrž dle kolen, takže přihlížeti sluší i k předkům členů se dělících. Arci obyčej i zákon se namnoze uchýlily od tohoto prvotního stavu a poskytují členům zádruhy právo pořizovati o svém ideálním dílu ve společném jmění. Činí to na př. chorvatský zákon o zádruhách ze 12. září 1870 (§ 20.), avšak ustanovení podobná jsou vlastně na odpor původnímu duchu zádruhy a měla také za následek její úpadek. Pořizovati o ideálním dílu příčí se samému základu zádruhy jakožto společenství statků spočívajícímu na svazcích příbuzenských. Kdyby právo podobné mělo náležeti všem členům zádruhy, pak by všichni mohli podíly své postoupiti a zádruha skládala by se najednou ze samých živlů cizích, které nepojí žádný svazek příbuzenský. Ovšem i tento způsob zádruhy někdy se také vyskytuje, avšak všechny zprávy toho se týkající souhlasí v tom, že se děje jen zcela výjimečně, aby dva nebo více cizích nepříbuzných lidí se spojilo v jednu zádruhu, a stane-li se to, nastává brzo rozdělení. Něco podobného bylo i v právu českém (hromada, spolek, sstupek) a, jak vypravuje Alexandra Jefimenko, i v právu ruském (skladstvo, skladničestvo). Dotčená okolnost, že jednotlivci nemohou o podílu svém v zádruze pořizovati, nasvědčovala by tomu, že zádruha jest podobná právnická osoba jako spolky, avšak tomu tak není. V osobě posledního člena zádruhy (když zádruha vymře až na jednu osobu) objevuje se opět disposiční právo jednotlivcovo, o němž dříve nebylo ani potuchy. Dokud má zádruha více členů, nemůže nikdo z nich jednati sám o sobě, nýbrž všichni vespolek. Vůle jejich má býti jednohlasná, a nemůže-li se jí docíliti, má býti většina tak velká, aby odpor jednotlivcův úplně zanikal. Arci padají tu na váhu jen hlasy osob dospělých, a tu opět především mužských, zejm. starších. K platnosti přichází v zádruze teprve ten, kdo může konati těžší polní práce (dle jednotlivých krajů ve věku 18–20 let). Ze starší členové mají ve společných poradách závažnější hlas, toho příčinou jest zajisté nejen vyšší stáří a následkem toho i větší zkušenost, nýbrž i ta okolnost, že za delší dobu svého členství mají větší zásluhy o zádruhu. Podřízenější postavení ženy vysvětluje se asi tím, že ženy, dokud jsou mladé, tvoří v zádruze element jen nezralý, a pokud pak jsou starší (vdané), element cizí, který není stejné krve s ostatními členy zádruhy. Zena zaujímá vynikající postavení v zádruze teprve tenkráte, když není schopného muže, který by vedl hospodářství. Můžeť býti žena i hlavou celé zádruhy, není-li schopného muže, který by hodnost tuto zastával.

Domaćinem bývá zpravidla starší člověk, obyčejně otec (nebo děd) a po něm nejstarší jeho bratr, a není-li bratra, nejstarší syn. Zpravidla jest to ovšem též muž ženatý; není-li však takového, může domaćinem býti i muž svobodný nebo vdovec právě tak jako vůbec muž mladší, který jest moudřejší a schopnější než člen starší. Muž starší volí se proto, že má větší autoritu než muž mladší a jest zkušenější. Musí to býti muž skrz na skrz osvědčený, řádný, obratný v řeči, aby zádruhu zastupovati mohl v jednáních soukromých i před úřady, také písma znalý, spravedlivý a nestranný, nesmí býti opilec, marnotratník, sobec, který by sám sebe chtěl obohatiti, ani člověk zlostný a prchlivý, který by v zádruze působil nesvár. Rozumí se také, že to musí býti člověk zdravý a silný. Proto lidé více než 60letí dobrovolně se vzdávají domaćinstva (starešinstva) a postupují je za souhlasu zádruhy členům mladším. Zpravidla se totiž starešina volí a jen zřídka se stává, že dosavadní domaćin sám odevzdá svou moc svému nástupci, nebo že někdo sám se zmocní starešinství. Výjimka jest také, že v některých krajích volí kućané každý rok nového domaćina (dle jedné zprávy děje se tak v Lupoglavě v Chorvatsku, dle jiné ve ljubovickém a azbukovackém okresu v Srbsku). Úřad domaćinský není snadný. Máť domaćin dosti velké závazky a zodpovědnost, naproti čemuž práva jeho jsou více jen čestná. Čestné jest právo starešinství, jež spočívá v tom, že se domaćinovi jakožto člověku (zpravidla) staršímu prokazuje větší úcta než ostatním členům zádruhy, a vedle toho i právo kázeňské. Děti a ženské smí starešina kárati, děti i bíti, ačkoli stran dětí zůstavuje tuto moc rodičům; odrostlé členy smí jen napomínati a jim domlouvati, a to ještě jen po straně, nejsou-li přítomny ženy nebo děti. Nechce-li napomínaný člen uposlechnouti, nebo je-li lenivý, mohou jej ostatní členové zádruhy na podnět starešiny vyloučiti ze společenství, totiž odděliti ho. Na venek zastupuje zádruhu zpravidla jen domaćin a to v jednáních soukromých i veřejných (před úřady), a domaćin vede také správu hospodářství. Rozvrhuje a jednotlivým členům přiděluje práci, uschovává a vydává peníze zádruhy a klade o tom počet, bdí nad pořádkem, má právo a povinnost vykonávati usnesení domácí rady atd. Běží-li o jakoukoli důležitější záležitost, nemůže starešina nikdy sám rozhodovati, nýbrž musí svolati členy zádruhy ke společné úřadě (kućni savjet). Věci menší ceny může domaćin koupiti nebo prodati, aniž se ptá členů zádruhy, avšak musí jim dáti o tom aspoň zprávu. O nemovitostech nesmí nikdy sám rozhodovati. Tu vždycky svolati musí domácí radu. Náležejíť nemovitosti jakožto základní jmění zádruhy nejen nynějším členům zádruhy, nýbrž i členům budoucím. Proto se mohou nemovitosti prodati jen ve případě největší nouze nebo v jiném případě stanoveném v zákoně. Z téhož důvodu nedovolovaly vůbec starší zákony o zádruze prodávati nemovitosti. Na př. zákon pro Vojenskou Hranici z roku 1807 zakazoval to výslovně v § 17., ba nedovoloval ani, by kmenové jmění zádruhy bylo pouze propachtováno, zastaveno nebo kaucí stiženo. Týž zákon a podle něho i některé pozdější předpisovaly za stejným účelem, že základní jmění zádruhy (nemovitosti) nesmí klesnouti pod jistou minimální výměru. Takový jest také lidový usus, který nedovoluje prodávati zádružné nemovitosti na újmu potomků. Lid pokládá to za hřích, mají-li potomci trpěti nouzi vinou svých předků. Proto se smějí nemovitosti zciziti jen v případě velké nouze, zejména hladu, když není jiné pomoci, nebo když jest třeba peněz na placení daní, na stavby, na výplatu některého člena atd., a není ani plodin ani dobytka, který by se mohl prodati. A i v těchto případech jest třeba, aby všichni členové zádruhy svolili ku prodeji a vůbec ke zcizení. Členové zádruhy mají dosti velký vliv na celé hospodářství a může se říci, že zádruha ovládána jest demokraticky. Každý z nich má stejné právo na užitek zádružného jmění, avšak každý má také dle svých sil pracovati k rozmnožení tohoto majetku. Pouze tenkráte, je-li se svou prací v zádruze hotov, nebo není-li žádné práce, může zadrugar vyžádati si svolení domaćina, aby směl jíti někam na výdělek. Čeho takovým způsobem zadrugar nabude, jest jeho soukromé jmění. Někdy však se stává, že domaćin sám někoho pošle mimo zádruhu na výdělek. V tomto případě musí člen zádruhy dáti čásť výdělku zádruze. V některých krajích jest obyčej, že každý rok má jiný člen zádruhy právo jíti na výdělek. Říká se, že »má své léto«. Často povstávají mezi členy zádruhy spory jen následkem toho, že člen, který šel na výdělek, nechce odvésti zádruze náležející jí podíl. Velmi zhusta bývá tato okolnost i příčinou, že se zádruhy dělí na prosté rodiny, které dosud tvořily zádruhu. Povstávají tak inokoštiny, které během času mohou znova vzrůsti v zádruhu, avšak začasté proměňují se v obyčejnou rodinu známou pode jménem rodiny dle římského práva.

Moderní vývoj individualismu přispěl k tomu značně, že zádruhy mezi J-ny ubývá. Zajímavý jest příklad ze stubické farnosti v Chorvatsku, jejž uvádí Bogišić ve svém »Zborniku sadašnjih pravnih običaja u južnih Slovena« (Záhřeb, 1874) dle zpráv prof. Kućaka. Před r. 1848 byla v Chorvatsku dle těchto zpráv prostá rodina vzácností, nyní jest pravidlem. Po r. 1848 dělily se zádruhy tak rychle a četně, že dnes jest jich jen málo. Před r. 1848 měla farnost hornostubická asi 360 domácností, z nichž sotva 3 nebo 4 byly rozděleny. Dvě léta na to byla již každá pátá domácnost rozdělena a po dalších čtyřech létech (1854) z každých pěti domácností tři. O šest let později přišla jen jedna zádruha na více než 50 domácností; netvořily tedy zádruhy ani 2% všech domácností a to za pouhých 12 let! Podobným způsobem dělí se zádruhy od r. 1848 i v jiných krajích jihoslovanských. Dnes jest již málo zádruh v Chorvatsku i ve Slavonii a ještě méně v Srbsku i Bulharsku. Také v Dalmacii jest více rozšířena obyčejná rodina dle římského práva než zádruha. Nejvíce kvete ještě zádruha v Posáví, v Bosně a Hercegovině. Někdy stává se, že se zádruha rozdělí úplně až na nepatrnou výjimku, co se týče některého předmětu, na př. jmění se rozdělí až na tažný dobytek, který zůstává i na dále společným. Jsou také případy, že zádruha se rozdělila jen potají, nikoli však před veřejností. Soukromě totiž pokládá se zádruha za rozdělenou, běží-li však o repraesentaci před úřady, tvoří všechny prosté rodiny dohromady jedinou rodinu složenou. Zákonem se tyto tajné dělby nedovolovaly. Celkem možno rozlišovati tři způsoby dělby: 1. úplné rozdělení, kde každá nová rodina založí si vlastní krb i hospodářství, 2. obmezené rozdělení, kde každá rodina má pouze zvláštní domek, avšak pozemky jsou ve společném užívání, 3. vyloučeni čili oddělení jednoho člena. Tu vlastně neběží o rozdělení zádruhy, nýbrž o zmenšení o jednu nebo více osob. Příčinou úplného rozdělení zádruh bývají velmi zhusta ženské jednotlivých rodin, jež se nemohou vespolek snésti, jindy to bývá soukromé jmění některých členů, na něž závistivě pohlížejí členové ostatní, jindy zase přílišná četnost členů zádruhy nebo nedostatek obytných stavení. Mají totiž členové zádruhy své vlastní světnice, stavěné zhusta do podkovy. Říká se jim někde kleti, klijeti, jinde kilijeri (z řec. κελλαρίον), jinde komore, jinde pojatke nebo vajate atd. Za rozdělení zádruhy žádati mohou synové zpravidla jen po smrti otcově, ačkoli na jednotlivých místech jsou z pravidla toho též výjimky. Jmění dělí se zpravidla dle kolen, nikoli dle hlav. Nedocílí-li se stran velikosti podílu shody, metají se často losy, komu má ten který díl připadnouti. Někdy volni jsou k vykonání dělby rozhodčí t. zv. dobri ljudi. Více o jihoslovanské zádruze a jiných zvláštnostech jihoslovanského práva, na př. o poměrech příbuzenských a o ideálním příbuzenství t. zv. pobratimstvu a posestrimstvu (jež existuje také v některých krajích ruských), jakož i o jednotlivých pramenech jihoslovanského práva viz pod příslušnými hesly.

Co se týče zákonodárství o zádruze, sluší rozeznávati: 1. zákony Vojenské Hranice, 2. zákony chorvatské, 3. zákonodárství srbské. Černá Hora nepadá na váhu. Všeobecný majetkový zákonník z r. 1888 zmiňuje se o zádruze jen velmi stručně a odkazuje na právo obyčejové, které ponechává v úplné platnosti. 1. Pokud běží o zákonodárství Vojenské Hranice, děje se zmínka o zádruze již ve starých základních zákonech, zejména v zák. z r. 1737, pak 1754 a hlavně v zákonech tohoto století, z nichž prvé dva vydány byly německy: jest to zákon z r. 1807 a zákon ze 7. kv. 1850. Zádruha nazývá se tam Gränzhaus a Hauscommunion. Oba uvedené zákony chrání starou národní instituci a snaží se udržeti ji v plné síle i pro časy budoucí. Zcizování a dělení zádružného jmění jest zabráněno; také pořizování o zádružném jmění na případ smrti není dovoleno. Nový směr v zákonodárství zahájen jest cís. nařízením z 8. čna 1871, které poskytuje zádruze dosti velkou svobodu v pořizování o zádružném jmění a to v pořizování mezi živými i pro případ smrti. Také dělení zádruh nekladou se v cestu takové překážky jako v zákonech dřívějších. Zákon tento byl jen ohlasem nového proudu v chorvatském zákonodárství, v němž od r. 1870 (co se týče upravení zádruh) zavládl duch až příliš liberální. Tato druhá perioda zákonodárství Vojenské Hranice, jež způsobila značný úpadek zádružného života, vystřídána byla třetí periodou, zahájenou zákonem ze 14. dub. 1880, který se vrátil částečně k zásadám německy vydaných zákonů z r. 1807 a 1850, zádružnému životu dosti příznivých. Zakládání nových zádruh není však dle nového zákona možno jinak než rozdělením zádruh dosavadních. Arci dělení připuštěno jest jen tenkráte, dokáže-li se, že každá nová zádruha má nejmenší zákonem stanovenou výměru pozemků a že jest postaráno o příbytek nové zádruhy. Členové zádruhy nemohou o svém ideálním podílu na jmění zádruhy pořizovati ani mezi živými ani na případ smrti. – 2. Zákonodárství v království Chorvatském a Slavonském. Zákon ze 12. září 1870 »o uredjenju zadrugah« (slovo »zadruga« vzato tu bylo ze staršího zákonníka srbského) spočívá na zásadách dosti velké svobody a možno říci, že podkopal do značné míry zádružný život, otřesený beztoho již od r. 1848, kdy nastala velká snaha po individualisaci. Nestanovilť zákon ten na jedné straně žádnou minimální výměru nemovitostí, pod kterou by zádružné jmění nesmělo klesnouti, a na druhé straně poskytl členům zádruhy úplné disposiční právo nad jejich podíly v zádružném jmění. Tím arci rozdrobeny a zadluženy byly selské usedlosti a obyvatelstvo zchudlo. Aby se těmto neblahým následkům odpomohlo, zastaveno bylo zákonem ze 6. října 1872 dělení zádruh a odňato členům zádruhy disposiční právo nad ideálními podíly na zádružném jmění. Avšak již zákon ze 3. března 1874 nastupuje opět dřívější směr, dle něhož rozdělení zádruh má se co nejvíce urychliti, aby vznikati mohlo vlastnictví individuální. Zakládání nových zádruh není tímto zákonem dovoleno. Reakce ve prospěch udržení zádruh nastává zákonem chorvatsko-slavonským z 9. kv. 1889. Zádruha staví se tu pod ochranu zákona, avšak – myslíme – již pozdě. Pořizování o ideálních podílech na jmění zádružném jest zakázáno. Stanovena jest minimální výměra nemovitého jmění zádruhy, pod niž se nemovitosti nesmějí rozkouskovati atd. V provincialisované uherské Vojenské Hranici jsou zádruhy XXIV. čl. zák. z roku 1885 zrušeny. – 3. V Srbsku upraveny byly poměry zádruhy ob. zákonem občanským z r. 1844 (§§ 42, 57, 58, 111, 507–529, 534). Dle zákona srbského má každý člen zádruhy právo zadlužiti svůj podíl na jmění zádružném i poříditi o něm na případ smrti. Dělení zádruh jest bez obmezení přípustno. Zákonem z r. 1873 stanovena byla minimální výměra pozemků, která nesmí býti ani zastavena ani zcizena ani exekucí stížena.

Literatura. Hube, O znaczeniu prawa rzymskiego i rzymsko-byzantyńskiego u narodów Słowiańskich (1868, též chorv. a franc.); Bogišić, Zbornik sadašnjih pravnih običaja u južnih Slovena (Záhřeb, 1874); týž, Inokoština (1884); Demelić, Le droit coutumier des Slaves Meridionaux (Paříž, 1876); Spevec, Pravo bliže rodbine glede odsvoja nekretnina (Záhřeb, 1883); Radosavljević, Evolucija srpske zadruge (Bělehrad, 1886); Jovanović, Istorijski razvitak srpske zadruge (t., 1896); Novaković, Selo (t., 1891); Gešov, Zadruga-ta v zapadna Bъlgarija (Period. Spis. 1888 sv. 21. a 22.); Shek, Allgem. Gesetzbuch über Vermögen für das Fürstenthum Montenegro (Berlín, 1893). II. –dlc.