Jednoděložné rostliny (Monocotyledones). Rostliny krytosemenné (Angiospermae) dělí se na dvě třídy, J. a dvouděložné. Hlavní znak J-ných, dle něhož tak zvány jsou, spočívá v jejich klíčku neb embryu, jenž v semeně toliko jedním prvotním listem čili dělohou jest opatřen. Tato jest vždy pošvatá, poměrně velká a ke klíčku konečná. Jenom u vstavačovitých (Orchideae) nemá embryo žádnou dělohu vyvinutou, poněvadž na nižším stupni vývoje se zastavuje, jest tedy vlastně bezděložný, což ostatně také se přiházívá u některých, zvláště parasitických, rostlin dvouděložných. Primární kořen, jenž u dvouděložných obyčejně dlouho roste jako kořen hlavní nebo kůlový, u J-ných záhy přestává růsti a bývá nahrazen kořeny vedlejšími, ze stonku vyhánějícími. Stonek často zůstává pod zemí a tvoří nezřídka hlízy nebo cibule, čásť jeho a větve nad zem vystupující jsou namnoze jednoleté, zřídka (u palem, některých liliovitých, bambusovitých) nadzemní stonek vytrvá a více méně zdřevnatí jakožto kmen. Rozvětvení děje se hlavně z oddenku; na lodyze nadzemní nebo na kmeni bývá velmi skrovné nebo vůbec není žádné. Ježto má stonek J-ných svazky cevní uzavřené, bezkambiální a roztroušené, není schopen tloustnutí kruhem kambiálním, jaké ukazují stonky, zvláště kmeny rostlin dvouděložných. Jestliže kmen jistých liliovitých, na př. Dracaeny, přece ukazuje značný vzrůst do tlouštky, pochází to od zvláštní vrstvy meristemové v kůře mimo původní svazky cevní ležící, která trvale roste, zakládajíc nový parenchym a nové svazky cevní blíž periferie kmene. Listy J-ných mají obyčejně pošvu, ale nikdy nemají palistů postranních, jejich čepel bývá nedělená, často úzká, čárkovitá nebo kopinatá, zřídka objevují se tvary rozšířené, vejčité, srdčité, střelovité a p. Nervatura listů jest ponejvíce parallelní, z nervů rovných neb obloukovitých, zřídka (u palem) zpeřená nebo dlanitá, a zřídka též mezi hlavními nervy se vyskytují nervy hojněji síťovitě anastomující. Jen u některých aronovitých (Araceae) nalézáme skutečně rozdělované čili rozvětvované listy, u palem jsou listy původně (v pupenu) celé, teprve když pozdějším vzrůstem mezi hlavními nervy stané se roztržení čepele v cípy nebo lístky, nabudou tvaru listů zpeřených nebo dlanitě zastříhovaných. Květ J-ných skládá se pravidlem z kruhů trojčetných (zřídka dvou-nebo čtyřčetných) a sice ze dvou kruhů okvětních, dvou kruhů tyčinek a jednoho kruhu plodolistů, obyčejně do jednotného semenníku srostlých. Ale jsou také rozličné odchylky, dílem ve větším počtu okvětních lístků, zvl. tyčinek (Alismaceae, Patmae), též semenníků, dílem zase v částečném potlačení a vůbec v redukci částí květních se jevící. Hojnější počet svědčí o vyšším stáří; na malý počet květních částí a na zákrsky některých redukované květy povstaly pozdějším ochuzením, které zvláště u Najadeí, Araceí, Lemnaceí, Centrolepideí, u trav a šáchorových se shledává. Okvětí jest obyčejně stejnotvárné, zřídka (u Alismaceí, Hydrocharideí, Comelinaceí, Zingiberaceí) v kalich a korunu zrůzněné, často bývá celé pěkně zbarvené, korunovité (u liliovitých, vstavačovitých a j.) J., u nichž se takové květy nacházejí, patří mezi naše nejkrásnější a nejoblíbenější kulturní rostliny (tulipány, hyacinty, lilie, orchidey a p.). Co se týče symmetrie květu, nalézají se vedle květů radiárních (pravidelných) také zygomorfické, zvláště u Orchideí a Scitamineí. Semena jsou namnoze endospermem opatřená (bílečnatá), pouze v řádech Gynandrae a Helobiae bez endospermu. Hlavní řády a čeledi monokotylní jsou tyto: 1. Helobiae (Alismaceae, Najadeae, Hydrocharideae); 2. Glumiflorae (Juncaceae, Cyperaceae, Gramineae); 3. Spadiciflorae (Palmae, Pandanaceae, Typhaceae, Araceae, Lemnaceae); 4. Enantioblastae (Commelinaceae. Eriocaulaceae, Restiaceae, Centrolepideae); 5. Liliiflorae (Liliaceae, Amarytlideae, Bromeliaceae, Irideae, Dioscoreaceae); 6. Scitamineae (Musaceae, Zingiberaceae, Marantaceae); 7. Gynandrae (Orchideae, Apostasieae).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Jednoděložné