Ottův slovník naučný/Jednání
| Ottův slovník naučný | ||
| Jednací řád | Jednání | Jednatel |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jednání |
| Autor: | Leopold Heyrovský |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 157–158. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Jednání |
|
Jednání (lat. actio) jest konání na pohnutkách založené; jen kde předpokládáme rozum, mluvíme o j. O pouhém myšlení a vnitřním sebeurčování slova toho neužíváme, nýbrž ten smysl s ním spojujeme, že jest nutno ze sebe v zevnějšek vykročiti a zde pozměnu dříve určenou provésti. J. jest tudíž celá řada dějův, na jichž počátku stojí motivy či pohnutky, středním členem jest shledávání prostředků, aby nastoupiti mohlo zakončení, t. j. aby záměr či předsevzetí mohlo se státi skutkem. Podstatným znakem j. jest volnost rozhodovati se pro ty neb ony pohnutky.
J. v dramatu, jinak dějství či akt, jest řada scén tvořících ve svém souhrnu jednu čásť ve vývoji dramatickém.
J. právní jest projev vůle soukromé, se kterým právo (objektivné) spojuje právní následky (vznik, změnu, zánik právních poměrů) podstatně za tou příčinou, by právně pojištěn byl účel, k němuž směřuje projevená vůle soukromá. V j. právním jest od positivného práva jako rozhodující činitel uznána soukromá vůle a dochází platnost t. zv. soukromá autonomie. Nebo j. právní má podle nařízení objektivného práva v zápětí právní následky, kterými se uskutečňuje podstatně úmysl jednajícího. Touto podstatnou závislostí svých účinků na vůli soukromé liší se j. právní jmenovitě od činu bezprávného. Krádež na př. není j. pr., i když ji kdo spáchal s tím úmyslem, aby byl odsouzen k trestu žaláře, nebo trest ten nastupuje nezáviseje na tom, chtěl-li jej, zloděj čili nic. J. pr. jest projev vůle soukromé, projev, kterýmž projevující hledí způsobiti právní účinky sloužící jeho soukromým zájmům. Proto jmenovitě výrok soudcovský není j. pr. Toto roztřiďujeme na j. pr. jednostranná a dvoustranná; jednostranné zakládá se v projevu vůle jedné osoby, dvoustranné j. pr. neboli smlouva předpokládá nezbytně projev shodné vůle dvou nebo více osob. Dále rozeznáváme j. pr. mezi živými (inter vivos) a j. pr. na případ smrti (mortis causa). Tato, též posledním pořízením zvaná (na př. testament, odkaz), směřují k spořádání právních poměrů pro dobu po smrti pořizovatelově. Účinky jejich nastupují pak teprve smrtí pořizovatelovou. Ostatní pr. j. jsou jednání mezi živými. Konečně jsou majetková právní j. buď úplatná (onerosa) nebo bezplatná (lucrativa). Úplatná nesou se k tomu, aby majetková hodnota byla druhému poskytnuta za vzájemné plnění majetkové hodnoty (jako smlouva trhová nebo nájemní), bezplatná pak směřují k poskytnutí majetkové hodnoty bez všeliké úplaty tohoto druhu (na př. darování).
J. právní jest projev soukromé vůle, který má v zápětí právní následky řídící se obsahem oné vůle. Ale právo neuznává projevů vůle všech osob, kdož vůli mají, nepřiznávátě všem osobám způsobilosti k činům. Dále nepropůjčuje právo vůli každého obsahu moc způsobiti zamýšlené právní účinky, nýbrž stanoví v té příčině jistá omezení. Podle toho jsou všeobecné náležitosti platného j. právního tyto: Předem se žádá, by osoby vůli projevující byly způsobilé předsebráti s právním účinkem j. pr. Dále se vyžaduje, by vůle projevena byla náležitým způsobem. Pro projev vůle jest druhdy od práva předepsána určitá forma, takže, nešetří-li se této formy, nemá projev vůle právních účinků. Druhdy nechává právo formu vyjádření stranám na vůli. Tu pak projev vůle může býti přímý, t. j. státi se takovými skutky, jejichž bezprostředním účelem jest právě onu vůli na jevo dáti, zejména slovy ústními nebo písemnými, ale i jinými k vyjádření vůle sloužícími, znameními (na př. kývnutím hlavy); nebo nepřímý, když čin předsevzatý není bezprostředně k tomu ustanoven, aby byl prostředkem projevu oné vůle, ale jest přece takový, že lze z něho bezpečně souditi na onu vůli. Činy takové zoveme facta concludentia.
Projev učiněný musí se srovnávati se skutečnou vůlí projevovatelovou. Když projevovatel nechce, co projevuje, nechať si jest vědom neshody vnitřní vůle a vnějšího projevu, anebo následkem omylu není si vědom této nesrovnalosti, projev v zásadě nemá právní platnosti. Ale ovšem platí, jmenovitě v moderních právech, rozmanité odchylky od této zásady ve prospěch bezpečnosti obchodu a k ochraně poctivosti. Naproti tomu vada v pohnutce vůle projevené j-m právním zpravidla není překážkou jeho právní účinnosti. Odchylky od toho platí jmenovitě v tom případě, když někdo byl k j. práv. pohnut donucením nebo podvodem. Hý.