Jóél, syn Pethúelův, druhý v řadě menších proroku starozákonních. O osobě jeho nevíme ničeho. Jeho jménem značena jest prorocká kniha St. Zákona umístěná v bibli mezi Hoseou a Amosem, líčící živou mluvou záplavu země kobylkami a sucha, jež způsobila největší nouzi. Proto napomíná prorok k lítosti včas, by odvráceno bylo zlo ještě horší. Ve druhé části líčí se změna úmyslů Jahvových a jeho odpověď na modlitbu lidu, slibující na novo úrodu. V dalším mluví se sice o dni Jahvově, jenž dostaví se za strašidelných příznaků na nebi i na zemi, ale hrůzy jeho nezasáhnou židů, již budou zachráněni, ale jejich nepřátele, kteří rozptýlili Isráél mezi národy, zemi jeho rozkouskovali a i jinak lid vyvolený utlačovali. Pomsta stihne je v údolí Josafatském, kde dojde ke krvavé seči, jež živě se líčí. Na novo vzkvete země Júdská a i neúrodné údolí jordánské Sittím dojde vláhy; za to zpustnou Egypt a Edom. Kdy kniha ta sepsána, o tom soudí se jen z obsahu a jednotlivostí. Starší názor, zastoupený Crednerem, jehož následovala většina pozdějších, klade původ věštby do počátku vlády Joasovy (837—801 př. Kr.), po době vpádu Sisakova do Judy, po vládě Josafatově, po povstání Edomců za Jóráma a po vypleněni jeho královského pokladu Filištíny a Araby; na druhé straně však před dobou, kdy Syrové pod Chazaelem ohrožovali Jerusalem a Joas vykoupil jejich odchod pokladem chrámovým, hlavně však před dobou útisků assyrských. Joasovi bylo tenkráte 7 let, čímž by se vysvětlovalo, že neděje se zmínka o králi, za to váha, jaké požíval kněz Jójádá. Keil vztahuje útisky na zajetí babylónské, jež J-em zde předpověděno. Jiní přicházejí k poznáni, že jednotlivé údaje jiné připouštějí dobu po zajetí jako dobu povstání knihy. (Za nepřátele Júdy pokládají se všickni národové mimo hradby Jerusalema, nemluví se o králi, za to o náboženském společenstvu prostém náklonnosti k pohanství, severní Isráél zmizel a pojem Isráéle se obmezuje na Judu, váha se klade na denní obět a j.) Důležité jsou zde reminiscence na proroky starší (Jesaiáš, Zefanjá, Ezechiel, Nahum, Micheáš, Obadjá, Amos; i Žalmy). Někteří (na př. Orelli) soudí, že mluví jednotlivé parallely právě rozhodně pro původ před zajetím, jsouce samy starší než místa parallelní. Jiní (na př. Gray) soudí, že dotyčná místa J. si vypůjčil. Nejnovější názor (Rothstein) rozeznává v knize J-ově dvě části rozličné, jež teprve později v celek sloučeny. Za dílo slučovatele pokládá hlavně 2, 20, snad i 2, 10 a 11. Oddíl 3 a 4 náleží nade vši pochybnost době zajetí, 1 a 2 době před zajetím, snad uvedené době Joasově. Sloh J-ův jest plynný, průhledný a uhlazený; v poměru k ostatním prorokům pohřešuje se u něho širší rozhled a původnost. Z výkladů J-a uvádíme: Ed. Pocockův (angl., J., 1691), Crednerův (něm. překlad a výklad 1831), A. Wünsche (překlad a výklad 1872); A. Merx, Die Prophetie des J. und ihre Ausleger von den ältesten Zeiten bis zu den Reformatoren (1879); G. Kessner, Das Zeitalter des Proph. J. (1888); G. Preuss, Die Prophetie J-s (1889); H. Holzinger, Sprachcharakter u. Abfassungszeit des Buches J. (1889); G. B. Gray,The parallel passages in J. (1893). K tomu kommentáry k bibli vůbec a prorokům zvláště, konečně odborné časopisy (»Zeitschr. f. alttest. Wissensch.«, »Theol. Tijdschrift«, »Expositor« a j.) Dk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kniha Jóel