Ottův slovník naučný/Inkolát
| Ottův slovník naučný | ||
| Inkoercibilní | Inkolát | Inkommensurabilní |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Inkolát |
| Autor: | Karel Kadlec |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. s. 656–657. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Inkolát |
|
Inkolát (z lat.), t. j. státní příslušnost čili právo státního občanství, měl až do pol. XIX. stol. veliký význam v právních dějinách Českého státu. Jen ten, kdo nabyl v zemích koruny České práva obyvatelského, mohl tu držeti svobodné zemské statky, měl přístup k veřejným úřadům a směl vykonávati práva politická. I. ten byl pro všecky země koruny České společný a byl takto nejlepším důkazem, že všecky její země tvoří jeden společný a nerozdílný stát. Cizinci, kteří nebyli přijati za české obyvatele, čili, jak se později říkalo, kteří se nehabilitovali k zemi, nepožívali v zemích koruny České práv shora naznačených. Výsadu tuto vymohli si čeští stavové již na Janu Lucemburském v korunovačním diplomě z r. 1310, a také pozdější čeští králové musili ji potvrzovati. Královská potvrzení přejata pak byla do všech zemských zřízení. I. nesluší úplně stotožňovati s moderním právem státního občanství. Bylť právem státního občanství s hlediska starého státu stavovského, v němž vykonávání politických práv záviselo na držení nemovitých statků v zemi. Kdo chtěl v některé zemi státu Českého nabyti veřejného úřadu, tomu nestačilo pouhé právo obyvatelské. Další podmínkou nabytí úřadu bylo, aby v oné zemi, ve které měl spravovati úřad, měl také nemovitý statek. Čech mohl býti úředníkem zemským na Moravě nebo ve Slezsku jen tenkráte, měl-li tam statek, a podobně musil Moravan nebo Slezák míti statek v Čechách, chtěl-li se tu státi úředníkem. Až do obnoveného zem. zřízení udělovali v českém státu i. jen zemští sněmové společně s králem, a sice sněm moravský právě tak jako sněm český. V obn. zem. zřízení vyhradil si však Ferdinand II. právo udělovati i. sám beze sněmu. Od té doby používali čeští panovníci při povolování i-u pouze služeb české dvorské kanceláře. Stavové čeští domáhali se později sice, jmenovitě v desideriích z r. 1790, aby král udělovati směl i. pouze s jejich svolením, avšak usilování jejich mělo pouze ten výsledek, že jenom případy pochybné předkládány jim byly od zemského výboru k rozhodnutí. Kde nebylo závady, tam zemský výbor sám na místě stavů až do r. 1845 radil dvorské kanceláři. R. 1845 usilovali stavové na novo, aby nabyli vlivu na udílení i-u, avšak v krátké době učiněn byl konec celé stavovské ústavě a s ní zanikl i někdejší český i. – Viz. Kalousek, České státní právo (2. vyd. Praha, 1892). Srv. též Čechy str. 521 a 546. -dlc.