Ottův slovník naučný/Hvězdokupa
| Ottův slovník naučný | ||
| Hvězdný čas | Hvězdokupa | Hvězdonice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hvězdokupa |
| Autor: | Václav Rosický |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 968. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Hvězdokupa |
|
Hvězdokupa (něm. Sternhaufen, Sternschwarm, fr. amas d’étoiles, angl. cluster of stars) je shluk hvězd stálic, tvořících zvláštní skupinu. Většina jich jeví se oku jako mlhoviny (v. t.); skoro všechny ve starověku známé mlhoviny jsou toho druhu. U mnohých h-up třeba je mocných dalekohledů, by se rozlišily ve hvězdy. Dříve se myslilo, že všechny mlhoviny jsou h-py, že nemáme dosti mocných dalekohledů, bychom jednotlivé hvězdy v nich rozeznali. Spektrální rozbor však ukázal, že vlastní mlhoviny mají vidmo plynů, skládající se z jednotlivých světlých čar, obyčejně tří, kdežto h-py rozlučitelné mají vidmo nepřetržité. H-py pouhým okem viditelné jsou Hyady a Plejady v Býku (v. t.); již Homér mluví o 6 Atlantidách (Plejadách), Hipparchos, Ptolemaios a Plinius uvádějí jich 7. Galilei napočetl jich 40, 5palcovým dalekohledem viděti jich asi 230. Podobnou skupinu tvoří kštice Bereniky. Za to viděti můžeme h-py známé již ve starověku v Perseu a jesle (Praesepe) v Raku dobrým okem, ale nerozeznáváme v nich jednotlivých hvězd. To též platí o velmi jasné a husté h-pě mezi ζ a η Herkula. Vynikající h-py jižního nebe jsou 47 v Tukanu a mlhovina u ω Centaura. Tato má průměr 15—20 minut a složena je z hvězdiček 14.—16. velikosti. H. v Centauru (č. 3504 seznamu J. Herschela) má 15 minut průměru a zdá se prostému oku býti kulatou skvrnou (jako vlasatice) jasnosti hvězdy asi 4.—5. velikosti. Popsána byla již Halleyem r. 1677 a skládá se z hvězdiček 13.—15. velikosti. Mnohé h-py jsou kulovité (Herschel je nazývá globular cluster). Četné hvězdičky, z nichž jsou složeny, jsou čím blíže ke středu tím hustější, že povstává bílá skvrna. Mnohé h-py jeví se při slabém zvětšení kulovitými, při silném nabývají jiného tvaru. H-py rozděleny jsou po nebi různě; vyskytují se buď po různu nebo pohromadě jako zvrstveny, zvláště v Mléčné dráze a ve Mračnech Magelhaensových (nubecula major a minor). Rozdělení h-up vzhledem ke dráze mléčné studovali Friedr. May a Sidney Waters. Jest nápadno, jak věrně sledují h-py hlavní obrysy dráhy mléčné a jednotlivé záhyby. Jsou také h-py podvojné a pomnožné, zvláště na jižním nebi ve Mračnech Magelhaenských. Kdežto v dobách dřívějších jen se h-py zaznamenávaly, podnikli později Lacaille a Messier katalogisování a přesné určení míst h-up; k nim přidružil se později Vil. Herschel, jenž je překonal, a když syn John v práci otcově pokračoval, povstal katalog čítající 5079 mlhovin a h-up (»Catalogue of Nebulae and Clusters of Stars«, Phil. Tr. 1864) Mnohé h-py byly již přesně vyměřeny, na př. h. ve Vozkovi (α = 5h 21m, δ = +35° 45′ pro 1890), Praesepe v Raku, h. χ Persea; jiné h-py vyměřili Lamont, Helmert, Schultz a j. Výtečné služby koná tu fotografie. Tak fotografovali h-pu v Herkulu (Messier 13), již objevil r. 1714 Halley, bratří Henry v Paříži a Scheiner v Postupimi, který ji pak i vyměřil. VRý.