Ottův slovník naučný/Huysmans
| Ottův slovník naučný | ||
| Huysman | Huysmans | Huyssen |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Huysmans |
| Autor: | František Xaver Jiřík, František Xaver Šalda |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 946. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Ottův slovník naučný/Huysmans (doplněk) |
 Heslo ve Wikipedii: Joris Karl Huysmans |
|
Huysmans [hajs-]: 1) H. Cornelis, krajinář vlámský (* 1648 V Antverpách — † 1727 v Malíně. Učitel jeho byl Kašpar de Witte. Později navštěvoval H. také atelier d'Arthoisův v Brusselu a usadil se v Malině, kde strávil většinu svého života. Odtud zove se někdy také H. Malínský (van Mecheln). Vedle Siberechtsa jest H. jediným krajinářem ve 2. pol. XVII. st, jenž se svým bratrem Janem Bapt. upomíná na znamenitou školu starších krajinářů vlámských. Díla jeho podlehla však zhusta zkáze tím, že bolusová podloha barvou proráží. Díla jeho, velmi četná, vyznamenávají se ohnivou, sytou a plynulou barvou. Hlavní jeho práce nalézající se v Brusselu, v Malíně a v Louvru prozrazují energického kreslíře i koloristu. Koncepce jeho jest velkolepě romantická; maluje divoké propasti, houštiny a staré sukaté duby, mezi nimiž jen malé kusy oblohy lze spatřili. V kostele P. Marie v Malíně jest od něho Kristus s učenníky v Emauzích, jedna z nejsmělejších a nejvýznamnějších jeho krajin. Jiné jsou v museích berlínském, drážďanském, augšpurském, zvěřínském a vídeňském (Lesní krajina se sedláky) a v Nár. galerii v Londýně. J-k.
2) H. Jan Baptist, krajinář vlámský, bratr před. (* 1654 v Antverpách — † 1716 t.). Byl žákem svého bratra a napodobitelem jeho, ale jediné jeho správně určené dílo Krajina se zvěří (v brusselském museu) klade ho mezi nejlepší krajináře jeho doby v Brabantě, kteří v tradicích de Waddera a d'Arthoise pokračovali. Považuje se za posledního umělce doby rozkvětu vlámského krajinářství. V mnichov. Pinakotéce jest od něho krajina. J-k.
3) H. Joris Karl, romanopisec francouzský (* 1848 v Paříži) z rodiny vlámské, jejíž řada členů byli znamenití malíři, studoval práva a přijat do ministerstva vnitra. Vystoupil v Zolových »Soirées de Médan« jako krajní naturalista novellou Sac au dos. Následovala sbírka básní v próse Le drageoir à épices (1877), příbuzných temné, tajemné a zoufalé notě Edgara Poea a Ch. Baudelairea, a novelly a romány: Marthe, histoire d’une jeune fille (Brussel, 1878); Les soeurs Vatard (1879); Croquis parisiens (1880); En ménage (1881); A vau l’eau (1882); A rebours (1884); En rade (1887); Un dilemme (1888); Là bas (1890); En route (1895) a řada essayí o moderních malířích impressionistech a symbolistech L’art moderne (1883), Certains (1889) a j. H. byl lákán nejprve k malbě reality bizarrní, ohyzdné a bezútěšné, kterou pozoroval a zachycoval neobyčejně přesně a podrobně; v tom je cítiti dědictví jeho předků malířů. Realita tato zhnusila se mu však dosti brzy a odtud útěk jeho k nadsmyslnému, k středověku, mystice, symbolice, jež od A rebours, románu, jenž stojí na křižovatce obou linií, stále se stupňuje. H. je tak autor po výtce příznačný poslední periodě rozvoje franc. písemnictví, cesty vykonané od tvrdošíjného naturalismu k symbolice a mystice. Psychologické ponětí jeho reků zůstalo však v celém rozvoji dráhy té podstatně stejné; jsou to lidé bez vůle, bez rozhodnutí, chorobně citliví a rozrušení, oběti rozmarů a illusí svých, passivně zmítané rozkladem svých duší, utlačené tíhou svého bytí. Misanthropický pessimismus nedošel v literatuře posud sytějšího vyslovení než u H-e. Mysticismus H-ův je také podle toho materialistický, smyslný, primitivní; i v tom vidí někteří kritikové »původ plemenný, tučnou hrubou krev vlámskou« a nejmladší směr románsko-latinský, jenž chce slunnou a lehkou jasnost, bojuje proto programmově proti H-ovi. H. je nejvyslovenější, nejsytější umělec mladé Francie, největší náladový a dušemalebný básník po Baudelaireovi a Flaubertovi. Nikdo nevyslovil v tónech tak nenávistných únavu a pustotu života, nikdo hnus z moderní střízlivosti, nikdo děs tmy a křeč smyslů. V kritikách svých všude theoreticky podpíral a hájil dnešní principy malby a kresby impressionistické a symbolické. Do češtiny překládá se »A rebours« (Mod. Revue, 1897). — Srv. Lemaître v »Contemporains«; Gaston Deschamps ve »Vie et les livres«; Bernard,[red 1] Ceux d’aujourdhui, ceux de demain. Šld.[red 2]
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V závěru XI. dílu Ottova slovníku naučného se v kapitole „Doplňky a opravy“ nachází následující oprava: „Za Bernard vlož: Lazare. Figures Contemporaines.“
- ↑ Ve 28. dílu byl k heslu „Huysmans“ uveřejněn doplněk, viz Ottův slovník naučný/Huysmans (doplněk).