Houby sladkovodní (Spongillidae) žijí kosmopoliticky v sladkých i brakických vodách v podobě korovitých povlaků nebo různě rozvětvených trsů. Velikosti bývají rozličné; jsou tvary jenom jako hrách veliké, ale také trsy až přes metr dlouhé a několik centů těžké. Barvy jsou obyčejně zelenavé nebo žlutavé, řídčeji hnědé až fialové; barva tato podmíněna jest jednak přítomností četných jednobuněčných řas (Zoochlorella parasitica Brandt), jež v buňkách těla jako malá, zelená zrnéčka se objevují, jednak různými (obyčejně žlutými nebo hnědými) zrny pigmentovými. Tělo hub sladkov. skládá se z kostry, zbudované z jednoosých, kanálkem prostoupených jehlic křemitých, a z částí měkkých, t. zv. parenchymu tělního. Jehlice jsou buď v pevné svazečky spojeny, tak že tvoří tělu jakousi kostru a jehlicemi kostrovými se nazývají, nebo beze všeho vzájemného spojení v těle houby leží a jehlicemi parenchymovými slují. Vlastní tělo hub sladkov. skládá se z hmoty vnitřní a vrstvy zevnější. Na povrchu houby jsou četné malé otvůrky (pory), vedoucí do dutin podkožných, na jejichž dně vznikají hojné, do vnitř těla směřující kanálky (t. zv. přiváděcí), jež se mnohonásobně rozvětvují a vedou do malých, kulovitých, vířivým epithelem vyložených komůrek. Na druhé, protiležící straně má každá komůrka větší otvor, který vede do nového kanálku (t. zv. odváděcího), jenž se s jinými spojuje ve větší větve, které buď v jedinou se sloučí a velikým otvorem vyvrhovacím (osculum) na venek ústí, nebo jednotlivě do zvláštní, obyčejně hvězdovité dutiny se otevírají. Kraj otvoru vyvrhovacího bývá často značně vyvýšen, tak že představuje rourku, jež se může zkrátiti nebo prodloužiti. Tato soustava kanálková slouží k tomu, aby voda tělem houby proudila a jí kyslíku a potřebných látek výživných přinášela. Voda vniká skrze pory do dutin podkožních, odtud do kanálků přiváděcích a těmi do vířivých komůrek, v nichž buňky pohybem svých brv vodu ve stálém proudění udržují; odtud pak do kanálku odváděcího, až konečně otvorem vyvrhovacím ven vytéká. H. s. rozmnožují se způsobem pohlavním a nepohlavním. Pohlaví jsou odděleného. Spermatozoa se objevují dříve než vajíčka. Vajíčka vznikají ve všech částech těla; buňka vaječná vyznačuje se velikostí i kulovitým tvarem a obdána jest měchýřkem povstalým z okolních buněk. Oplozením buňky vaječné nastává úplné, pravidelné ryhování, čímž vznikne trojvrstevná, na povrchu obrvená larva, která protržením obalujícího měchýřku dostane se do vody, kdež nějakou dobu volně se pohybuje, načež se na různé předměty upevňuje. Způsobem nepohlavním vznikají gemmule či pupeny zimní (statoblasty). Tyto objevují se koncem léta a na podzim někdy v takovém množství, že celý trs jimi je úplně proniknut. Barvu mívají žlutou až hnědou; v obrysu jsou kulovité a jako zrno makové veliké. Dospělá gemmule skládá se z vlastního zárodku, který jest uzavřen ve schránce, tvořené z vnitřní blány chitinové, vrstvy vzduchonosné, v níž zapuštěny jsou dvojterčky (amphidisky) nebo jehlice pupenové, a ze zevnější blány chitinové. Dvojterčky mají z pravidla podobu dvou stejně velikých, osou spojených terčů; zřídka bývá jeden terček větší, druhý menší (rod Tubella), nebo jeden úplně nevyvinut (rod Parmula). Okraje jednotlivých terčů jsou buď hladké (Trochospongilla, Uruquaya) nebo zubaté. Délkou svou jsou dvojterčky na téže gemmuli buď všechny stejny (Ephydatia) a zevnější blanou chitinovou pokryty, nebo mají dvojí délku, tak že nad povrch gemmule vynikají (Heteromeyenia). Na jedné straně jsou gemmule opatřeny pouze tenkou přepážkou, jejíž protržením zárodek ven se dostane; nad tímto místem jest u některých druhů delší nebo kratší rourka vzduchonosná, která někdy (u rodu Carterius) opatřena jest zvláštním terčem nebo dlouhými laloky. Dvojterčky mohou býti nahrazeny ve vrstvě vzduchonosné jehlicemi pupenovými (Euspongilla, Spongilla). Původem jsou i dvojterčky i jehlice pupenové pouze více méně modifikované jehlice parenchymové. Gemmule mají veliký význam pro život hub sladkov., neboť v nich uchován jest zárodek i po dobu, kdy tělo houby odumírá. V našich krajinách na podzim, po vytvoření se gemmulí, rozpadávají se a hynou jednotlivé trsy, jež přezimovati nemohou, tak že zimu toliko gemmule přetrvávají; z jara pak vyvinují se z nich opět nové trsy. Podobně odumírají h. s. i v krajinách tropických při nastalém suchu; gemmule však zůstávají po měsíce, ba i celé roky, v suchu neporušeny a později, když do vody se dostanou, v nové houby vzrůstají. Naproti tomu h. s., žijící stále v týchž poměrech, nevytvořují žádných gemmulí (rody Lubomirskia a Potamolepis v hlubinách jezerních žijící). Obaly obdávající vnitřní zárodek chrání jej před zhoubnými vlivy povětrnosti i před poškozením mechanickým. K lehkosti stavby přispívá pak vrstva vzduchonosná, složená z malých, vzduchem naplněných komůrek, čímž mohou se jednotlivé gemmule snáze z místa na místo proudem vody nebo větrem přenášeti. Z povrchu vyčnívající jehlice a u některých druhů přesahující dvojterčky, po případě i korunkovitý terč nebo laloky na vysoké rource vzduchonosné, představují přístroj zachycovací; úkol jeho jeví se zvláště při rozšiřování gemmulí pomocí živočichů, hlavně hmyzu a ptáků, kteří na svém těle zachycené gemmule z místa na místo přenášejí. Celkem známo jest 70 druhů, seskupených v 10 rodů. Z Evropy známe 9 druhů, v Čechách 7. Nejrozšířenější jest Ephydatia Mülleri, Euspongilla lacustris a Spongilla fragilit. Literatura: Potts Ed., Freshwater-Sponges (Philadelphia, 1887) s úvodem F. Vejdovského Freshwater-Sponges of Europe; W. Weltner; Die Süsswasserschwämme (Lipsko, 1891); Fr. Petr, Evropské houby sladkov. (Chrudim, 1894); Fr. Vejdovský, Die Süsswasserschwämme Böhmens (Praha, 1882). Petr.
PD old 70