Ottův slovník naučný/Hortensius
| Ottův slovník naučný | ||
| Hortensia (botanika) | Hortensius | Hortikultura |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hortensius |
| Autor: | autor neuveden, Robert Novák a Antonín Truhlář |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 642. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Jan Zahrádka |
|
Hortensius: 1) H. Quintus, pohnul jako diktátor r. 286 př. Kr. lid, když po třetí z Říma se vystěhoval, k návratu tím, že vydal zákon (lex H-ia), kterým potvrzen jest zákon Publiliův z r. 338 př. Kr., že plebiscita mají platnost zákonů i pro patricie.
2) H. Q. Hortalus, slavný řečník římský doby Ciceronovy (* 114 — † 50 př. Kr.), konal službu vojenskou r. 90 a násl. ve válce proti spojencům, došel tu hodnosti tribunské, načež spravoval úřady obecné jeden po druhém, Byl quaestorem asi r. 80, aedilem r. 75, praetorem r. 72, konsulem r. 69. Stoupencem byl strany optimatské, jejíž zájmy hlavně na soudě zastupoval. Později stranil se života politického, oddávaje se jako muž zámožný pohodlí. Nedožil se ztráty svobody vlasti. H. záhy obrátil pozornost na sebe řečnickým druhem, jejž prvý na půdu římskou z Řecka převedl, slohem asijským (Asianum dicendi genus), vyznačujícím se nádhernou a přesycenou mluvou, jakož i koncinnitou a hojností myšlének. Zejména poutal jím mladší generaci; neboť starším druh ten líbil se namnoze méně. Řeči jeho vyznamenávaly se dále přesnou disposicí látky a souhrnným sestavováním toho, co sám řekl a co proti němu od protivníkův bylo namítnuto. V obém podporován byl neobyčejnou pamětí. O věcech jednal rád se stanoviska všeobecného, ne speciálního, vkládal častěji všeobecné úvahy (loci communes). jež také ve zvláštní spis sebral. Dojem řeči jeho dovršovala přednáška: mluvili zvučně a melodicky, gestikuloval živě, ba theatrálně, snad uměleji, než řečníku přísluší. Tím záhy povznesl se za prvního řečníka své doby. Než nevytrval v horlivosti řečnické po celý život: oddal se rozkošem života po konsulátě svém, čímž výmluvnost jeho den ode dne lesku pozbývala, zvláště když bujný sloh asijský více mladíku slušel než muži staršímu. Než řeči H-iovy nevynikaly, čteny jsouce, takou měrou, jako když přednášeny byly. O tom svědčí Cic. or. 132; Quintilian II, 3, 8. Tím také od pozdějších bylo jich méně dbáno, tak že zanikly vesměs. RNk.
3) H. (Zahrádka) Jan, vynikající professor vysokého učení pražského (* 18. listopadu 1501 v Praze — † 2. dubna 1557 t.). Oblíbiv si učitelské povolání, stal se r. 1522 v Praze bakalářem a 1530 mistrem, oprávněným vykládati na universitě o předmětech filosofických. V brzku potom odebral se do Itálie, řídě se v té věci vzorem staršího svého kollegy Tomáše z Javořice, a delší dobu meškal v Padově a v Benátkách. V říjnu 1532 domů se navrátiv, ujal se děkanského úřadu, kněmuž fakulta mezitím byla jej nepřítomného zvolila, a již od té doby velmi horlivě, avšak i s rozvahou vyhledával prostředky, jak by vysoké školy Karlovy, z někdejší slávy v žalostný úpadek kleslé, opět mohly býti k rozkvětu přivedeny. Podobně počínal si při svém druhém děkanátu r. 1534 a zejména v úřadě rektorském, kterýž od r. 1537 do 1556 desetkrát na něho byl připadl; usiloval především o zavedení dobré kázně, o četnější návštěvu university, o svědomitost a pokrok ve studování, o rozmnožení sboru professorského a rázně se zasazoval o nezkrácené udržení universitní pravomoci ve školském oboru, když se v té příčině s některých stran odpor jeviti počal. Důležitý krok ku zvelebení vyššího školství vůbec podnikl r. 1537, podav jménem university Janu z Pernšteina a panu z Vartenberka pro sněm král. Českého pamětní spis ve formě pěti artikulů, kterýmiž jednak vyhledáváno potvrzení dosavadních výsad universitních i upravení platu a hmotných zájmů učitelstva, jak na universitě, tak na školách partikulárních, jednak vymáháno odstranění pokoutních učitelů a žádáno za vynětí příslušníkův universitních z moci každé jiné světské vrchnosti; bohužel celá věc byla nepřízní panstva hned v zárodku zmařena. Nedošed veřejné pomoci, H. neochabnul, nýbrž hleděl aspoň dosahem svého postavení docíliti nápravy; r. 1539, podruhé jsa rektorem, učitelstvu škol partikulárních ustanovil řád a způsob vyučovací, a rovněž za pozdějších let, kdykoli se vhodná příležitost naskytla, i mládež i správce její k svědomité péči o vědecký prospěch a bezúhonnou pověst vyhláškami napomínal. Také v záležitostech církevních H. měl čilé účastenství; r. 1539 povolán byl z university zároveň s Jindřichem Dvorským a Janem Kolínským za přísedícího konsistoře podobojí a r. 1541, když dosavadní administrátor Martin Klatovský byl odstoupil, stal se na nějakou dobu spolu s Janem Mystopolem prozatímním správcem téhož sboru. Nejvíce však proslul r. 1549, když universita byla vyzvána, by po příkladu konsistoře přistoupila k 12 artikulům náboženským, jež administrátor Mystopol byl navrhl s tím úmyslem, aby stranu podobojí římské zcela podřídil; tehdáž H. zasadil se o úplné jich zamítnutí a, byv potom s kollegy na hrad před krále Ferdinanda povolán, neohroženě své stanovisko ospravedlnil. Připomíná se také, že míval na universitě čtení theologická a zvláště epištolu sv. Pavla k Římanům s neobyčejnou chválou vykládal; avšak posléze prý pro veliké protivenství se strany hradní kapitoly od pokračování upustil. Mezi učenými H. slynul jako přední český mathematik své doby; od r. 1534 universitou byl oprávněn k vydávání obvyklých minucí neboli astronomických kalendářů, ale neobešel se při tom bez mrzutostí a pomluv od nepovolaných konkurrentův a sočivých protivníků. R 1547 obdržel od krále Ferdinanda dovolení, by toho léta beze vší překážky království České spatřiti a potom mapu neboli tabuli tisknouti směl; avšak neznámo, jak dalece při tomto podniknutí pokročil. O veliké vážnosti, které požíval mezi všemi vrstvami, podal důkaz jeho slavný pohřeb, konaný v Betlémské kapli s přehojným účastenstvím nejen mládeže školní a všeho učitelstva, ale i konšelů a veškerých rad král, měst Pražských. Latinskými básněmi uctili jeho památku Pavel Kristián z Koldína, Prok. Lupáč a Šim. Proxenus. — Srv. Palacký v »ČČM.«, 1829; Smolík v »Živě«, 1864; Jireček. Rukov. k děj. lit. č. II, 343; Winter, Život církevní str. 435. Thř.