Ottův slovník naučný/Honza
Ottův slovník naučný | ||
Hony | Honza | Honzob |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Honza |
Autor: | Jan Hanuš Máchal |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 546. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Honza |
Honza, něm. Hans (skrácené Johannes), vulgární výraz místo Jan, s příznakem žertovným a posměšným. V pohádkách českých jest Hloupý H. – tak jako głupiec Piecuch v polských, Ivanuško-Duračok v ruských, der thörichte Hans v něm., Jean-potage ve franc. a pod. – oblíbenou osobností. Základním rysem povahy jest prostota a obmezenost. pro kterou bývá jím opovrhováno: avšak pod rouškou této domnělé hlouposti rekovy, která se mu dle všedního a běžného mínění jeho okolí přiděluje, skrývá se dobré jádro, světem neznané, jímž rek právě nad své okolí vyniká a v případech povážlivých nad ním mravní převahy nabývá. Svědomité plnění povinností, sebezapírání a hluboký cit pro právo a spravedlnost jsou hlavní vlastnosti, jimiž rek této mravní převahy dosahuje. Větším dílem lid v této typické postavě zosobňuje sebe, svůj poměr k ostatním vrstvám společenským a svůj ideál mravního dobra. Avšak některé povídky o Hloupém H-zovi jsou prostě epickým znázorněním záhady, kterou člověk darmo se snažil rozřešiti, proč dosti často podaří se něco člověku hloupému, čeho člověk důmyslný a pracovitý nadarmo dosíci se snaží. Vypravování o Hloupém H-zovi překypuje obyčejně silným a zdravým humorem, z něhož vyznívá jednak vědomí mravní převahy, kterou lid přikládá svému oblíbenému reku, jednak pessimistický názor lidový o výsledcích lidské snahy a práce, vyslovený v četných příslovích, jako na př. v čes. »Čím větší hlupák, tím větší štěstí«. Srv. V. Tille, Liter. studie (Praha, 1892, I. 41-43); J. Karłowicz, »Athenaeum« (X. 145-146). Povídky o Hloupém H-zovi spracovali veršem Ladislav Quis (1880) a Adam Chlumecký (Epos o Hloupém Janu). Ml.