Ottův slovník naučný/Historické právo
| Ottův slovník naučný | ||
| Historická malba | Historické právo | Historickopolitická individuálnost |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Historické právo |
| Autor: | Karel Kadlec |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 324. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Historické právo jest pojem, jemuž často bývá dáván výklad nestejný. Nejobyčejněji rozumí se tím právo, které historickým trváním jest posvěceno, právo, které má svou staletou minulost. O h. p. jako o silný základ opírají se zejména všichni národové, kteří sběhem jakýchkoli okolností octli se v situaci národů slabých, odstrkovaných, národů, jimž právo na jiné lokte se měří než národům mocným. H. p. jest národům, které kdysi měly svůj vlastní státní organismus, později však o něj přišly, mocnou vzpružinou všech národních snah a vítěznou zbraní veškeré jejich činnosti. Jeť boj s národem kulturním, který kdysi měl slavnou velkou minulost, mnohem nesnadnější než s národem bez historických tradicí. V žádném státě nemá h. p. tolik oprávněnosti jako ve státě mnohonárodovém, jakým jest na př. Rakousko-Uhersko, kde několik národů způsobem více méně umělým v jeden stát bylo spojeno. Zájmy všech těchto národů jsou tak různé a odchylné, že jen všestranným vzájemným dorozuměním a šetřením práv všech národních individualit možno se dodělati záruky, že společný stát bude míti trvání a bude mocný uvnitř i na venek. H. p. příčí se všem násilnostem, které dovedou sice národ oslabiti, avšak jen na čas. A byť i čas tento byl sebe delší, nemůže tím národ potlačovaný přijíti o svá veřejná nezadatelná práva. Policejní nátlak a násilí osvědčuje se jen tak dlouho, dokud síly národa jsou malé a dokud roztrpčenost nedosáhla svého vrcholu. Jakmile nadešel však vhodný okamžik, láme spoutaný národ své okovy a hlásí se buď revolucí nebo jiným neodolatelným způsobem o svá práva, jež neužíváním nemohou býti promlčena jako práva soukromá. Platíť ve právu veřejném zcela jiné zásady než v právu soukromém. Lišíť se právo veřejné od soukromého mezi jinými vlastnostmi též tím, že má delší trvání než právo soukromé. Kdyby tu nějaké promlčení, resp. vydržení práv bylo přípustno, muselo by se k tomu vyžadovati doby nepoměrně delší než ku promlčení a vydržení soukromému. Kromě toho sluší uvážiti, že potlačovaní národové nemohou často práv, o něž běží, ani užiti, poněvadž v očích nepřátelských vlád bylo by užití těchto práv trestným činem, ne-li dokonce revolucí. -dlc.