Ottův slovník naučný/Hermés Trismegistos

Ottův slovník naučný
Hermesiáné	Hermés Trismegistos	Hermetická filosofie

Údaje o textu
Titulek:	Hermés Trismegistos
Autor:	František Čáda
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 190. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hermes Trismegistos

Hermés Trismegistos. Za císařské doby římské, kdy rozmohlo se splývání či synkretismus nauky náboženské a filosofické u Řeků, již záhy počali se seznamovati s kulturou a hlavně náboženstvím egyptským, provedeno stotožnění egyptského Theuta, jehož již Platón zná jako vynálezce písma, s řeckým Hermem. Při tom přidáno mu příjmí Τρισμέγιστος (= nejspíše asi jen »Nejvyšší«). O něm bájilo se, že žil (dle našeho letopočtu) 2000 let př. Kr., že vynašel písmo, řeč, náboženství, mathematické a přírodní vědy, lékařství, všecka umění a především »tajné« nauky, uložené v knihách jen zasvěcencům přístupných a srozumitelných (hermetické knihy). Knih těchto čítáno mezi novoplatónci až 20.000, kdežto Clemens Alex. zná 42. Z apokryfní této literatury máme leccos zachováno, jednak v originálu řeckém (souvislé kusy a příležitostné části zejména u Stobaia), jednak v latinském a arabském překladě. Z řeckého důležity jsou některé medicínské traktáty (Vydány v Idelerových »Physici et medici graeci« I., 430) a zvláště pak filosofická úvaha nadepsaná Ποιμάνδρης (kniha o dobrém pastýři), sbírka to 14 filosof. dialogů, v nichž H. poučuje duši lidskou, Asklépia a Thota o theosofických záhadách duchovního života. Dle tohoto spisu jest bůh nekonečný, nepochopitelný, bezejmenný, nade všecko jsoucno povýšený základ všeho jsoucna a rozumu, duši pak lidské jest třeba, aby, pamětliva jsouc svého prapůvodu, jenž ji z ničeho vyvolal v žití, nelpěla na ničem pomíjejícím, nýbrž jedině snažila se o spojení s Bohem. V nauce této jeví se pestrá směsice platónských a orientálních názorů s naukami židovsko-křesťanskými, spojených v theologicko-filosofický synkretismus. Podobného rázu jest i lat. překlad dialogu Apuleiovi chybně přičítaného: Asclepius sive dialogus Hermetis Trism. (o němž viz Bernays v Ges. W. I., 327, Bergk, Griech. Litteraturgesch. IV., 569). — Hermetické knihy měly vliv i na pozdější doby. Novoplatónskou filosofií dostaly se totiž jednak dále na východ, k Arabům, jako na př. spis »o zkrušení duše« (viz H. T. an die menschliche Seele, arabisch u. deutsch hrsg. v. H. L. Fleischer, Lip., 1870), o které soudí O. Bardenhever (H etis T-ti qui apud Arabes fertur de castigatione libellus, Berlín, 1873), že sepsána od muslima před r. 1270, jednak i na západ, kdež staly se evangeliem alchymistů (alchymie = hermetické umění), fantastických lékařů (srv. překlad pojednání medicinského, jejž vydal Boderius v Paříži 1555) a rozmanitých okkultistů. Umění přecházelo s počátku jen s učitelů na žáky (t. zv. hermetický řetěz). H-etovi připisována na př. moc uzamykati poklady čarovnou pečetí, neodstranitelnou, odkudž původ výrazu: »hermeticky uzavříti«. Vydání Poimandera první pořídil Turnebus (Paříž, 1554, s překl. Ficinovým z r. 1471); nejlepší dosud vydání jest kritické vyd. s poznámkami a lat. překl., jež upravil Gust. Parthey (Berlín, 1854); překlady jsou v němčině Tiedemannův (1781) a ve sbírce Štutgartské (1855), ve frančtině Ménardův (Pař., 1868), v angl. J. D. Chambersův (Edinburk, 1882). Z monografií, poměrně řídkých, uvádíme: Baumgarten-Crusius, De librorum Hermeticorum origine ac indole (Jena, 1827) a R. Pietschmann,^{[red 1]} H. T. nach ägyptischen, griech. und oriental. Überlieferungen (Lip., 1875), jakož i úvody k uvedeným překladům. Ča.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraven překlep (Pietschmannn).