Ottův slovník naučný/Heres
Ottův slovník naučný | ||
Hererové | Heres | Herford |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Heres |
Autor: | neznámý |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. s. 167. Dostupné online. |
Licence: | PD anon 70 |
Heres (haeres, ze st.-lat. erus, hospodář, pán domu), latinský název dědice. Byl-li dědic k dědictví povolán na základě posledního pořízení, nazýval se h. institutus; nezanechal-li zůstavitel závěti, nazýval se dědic h. ab intestato. Jediný dědic celé pozůstalosti zval se h. ex asse. V řím. právu bylo možno ustanoviti dědice též jen vzhledem k určitému předmětu majetkovému nebo vzhledem k určité sumě (h. ex re certa). Dědic, kterému byl zůstavitelem uložen universální odkaz (odkaz dědictví), zval se fiduciarius h. (fiduciár) a odkazník, v jehož prospěch univ. odkaz se stal, h. fideicommissarius (universální fideikommissar). Sui heredes jsou v řím. právu osoby, které až do smrti zůstavitelovy nalézaly se v jeho moci, jakož i děti potom zrozené (pohrobci), které by téže moci otcovské byly bývaly podrobeny, kdyby se byly dříve narodily. Dědicové tito nabývají dědictví bez vůle a vědomí svého a nazývají se proto též heredes necessarii. Všichni ostatní povolaní dědicové (heredes extranei) nabývají dědictví, jen když projeví v tom směru svou vůli, a zvou se proto heredes voluntarii. – Ve starém slovanském právu znamená h. tolik jako vlastník (spoluvlastník), pán.