Ottův slovník naučný/Helium (dodatek)
| Ottův slovník naučný | ||
| Heliový olej | Helium (dodatek) | Helkeřice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Helium[red 1] |
| Autor: | Jiří Baborovský |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 554–555. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Helium |
|
Helium jest nejnižší známý člen ze řady t. zv. »vzácných plynů«. Náleží do nullté gruppy periodického systému Mendělějeva a do druhé řady horizontálné. H. objeveno bylo spektrálnou analysí ve chromosféře sluneční (Lockyer a Frankland 1868). Jest obsaženo (často vedle argonu) v některých minerálech (na př. cleveitu, monazitu, samarskitu, bröggeritu, fergusonitu, malakonu a j., které obsahují obyčejně uran vedle yttria, thoria a ostatních vzácných zemin), dále jest přítomno v některých minerálných vodách, v plynech unikajících ze země a v malém množství i ve vzduchu (1 objem h-ia v 245.300 objemech vzduchu). Rovněž plyny unikající z vodných roztoků solí radiových obsahuji h. vedle kyslíku a vodíku. H. jest plyn bezbarvý, bez chuti a zápachu, který se neslučuje s jinými prvky. Hustota jeho jest 0.139 (vzhledem ke vzduchu = 1) čili bezmála 2.0 (vzhledem k O = 16). Jest to vedle vodíku nejlehčí známý plyn. Poměr jeho specifických tepel za konstantního tlaku a objemu rovná se 1.652–1.67 (Ramsay, Langlet) a tvoří tudíž h. jednoatomové molekuly. Atomová a molekulárná váha jeho jest 3.96, čili okrouhle 4. Jeho tepelný koeficient roztaživosti jest . Ve vodě se rozpouští měrou nepatrnou (100 objemů vody pohlcuje při 15° toliko 1.4 objemu h-ia), v alkoholu a benzolu se vůbec nerozpouští. H. dlouho vzdorovalo veškerým pokusům o jeho zkapalnění. Teprve před krátkou dobou zkapalnil je Kamerlingh-Onnes (1908) tím, že je zchladil tekutým vzduchem a vodíkem na −259° a pak je nechal expandovati z tlaku 100 atmosfér. Bod varu kapalného h-ia jest 4.3° absolutní skály (měřené na teploměru heliovém), hustota jeho 0.15. Kritická teplota jest o málo vyšší 5° absol., kritický tlak 2–3 atmosféry. — H. jeví ze všech známých plynů nejmenší exponent lomu, totiž l.000034 (oproti vakuu). Má charakteristické spektrum, které obsahuje řadu čar, z nichž nejvíce vynikají dvě červené a jedna zářivě žlutá (dvojitá); slabší jsou čáry zelené, modré a violové. Jest to látka elementárná. Mnohonásobně provedenou frakciovanou diffusí pórovitými stěnami nedala se aspoň rozděliti v jednodušší součástky (Ramsay, Collie a Travers). Za nízkých teplot hodí se výborně za thermometrickou substanci pro teploměry určené k měření nízkých teplot. Za vyšších teplot proniká stěnami nádob křemenných. H. souvisí přímo s prvky radioaktivními. Rutherford a Geiger dokazují, že α-částice vysílané radiem jsou atomy h-a opatřené elektrickým nábojem. Také přítomnost jeho v minerálech souvisí prý s radioaktivními přeměnami (Strutt). Bb.
