Ottův slovník naučný/Hardenberg
| Ottův slovník naučný | ||
| Harden | Hardenberg | Hardenpont |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hardenberg |
| Autor: | František Xaver Šalda, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 882–883. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 PD old 70 |
| Související: | Autor:Novalis |
 Související články ve Wikipedii:1) Karl August von Hardenberg (německy), 2) Novalis |
|
Hardenberg: 1) H. Karl August, kníže a státník prus. (* 1750 v Essenrodě — † 1822 v Janově). Byl nejprve ve státní službě hannoverské, pak brunšvické a stal se r. 1790 ministrem markraběte Ansbašského; a když ten r. 1791 postoupil markrabství Prusku, jmenován H. pruským ministrem pro tyto země. Zorganisovav je ve smyslu vládv pruské, zavřel r. 1795 s Francií mír v Basileji, načež v l. 1804—05 zastával v Berlíně úřad ministra věcí zahraničních; úřad ten svěřen byl mu r. 1807 podruhé, ale na přání Napoleona I. musil odstoupiti. Teprve r. 1810 otevřeno mu bylo nové pole činnosti, nebo stal se místo Steina kancléřem a tu, zachovávaje na oko politiku mírnou, pracoval o obnovení Pruska. Po porážce Napoleonově v Rusku naléhal na zavření spolku s Ruskem a podepsal za Prusko mír v Paříži. Byv povýšen do stavu knížecího, zastupoval Prusko na kongressu vídeňském, na kterém vymohl rozmnožení území pruského, dále na konferencích v Cáchách (1818), Karlových Varech a ve Vídni (1819—1820), v Opavě (1820), Lublani (1821) a Veroně (1822). Ve vnitřním zřízení pruském provedl mnoho oprav, ale zavedení slíbené ústavy se nedočkal. Paměti jeho vydal L. von Ranke: Denkwürdigkeiten des Staatskanzlers Fürsten v. H. (Lipsko, 1877, 5 sv.).
2) von H. Friedrich, básník něm., známý pod jménem Novalis (* 1772 ve Wiederstedtu na Mansfeldsku — † 1801 ve Weissenfelsu), pocházel z hluboce zbožné rodiny bratří ochranovských, jejíž ovzduší jej trvale proniklo, studoval od r. 1790 v Jeně, kde poznal Schillera a Reinholda, od r. 1791 v Lipsku, kde se spřátelil s Friedr. Schleglem, od r. 1792 ve Vitemberce práva. R. 1794 poznal v Tennstädtu u Langensalzy Sofii von Kühn, s níž se zasnoubil, jež však brzy skonala. R. 1796 stal se auditorem u soliváren ve Weissenfelsu a r. 1800 zasnoubil se sl. v. Charpentier, brzy potom však zemřel plicní chorobou. H. je přední představitel starší romantické školy, odvrácený od skutečnosti a ponořený do hlubin své visionářské, přecitlivělé duše. Přispělo k tomu vedle osudů životních i studium theosofie a hlavně filosofie Fichteovy, dále styky s předními zakladateli romantického směru, Schleglem, Tieckem a j. H. psal lyriku, jež je z nejlepších plodů romantické školy: Hymnen an die Nacht, jež pěl nad hrobem své nevěsty, plné tajemných a úchvatných tuch záhrobních, formy volné, neplastické, hudební teskné rhapsodie, a Geistliche Lieder, výlevy vroucí zbožnosti citové, jež mysticky rozplývá se v kontemplaci boha a v nichž vliv novoplatonický stýká se s působením Schleiermacherovým. Hlavním dílem jeho je však neukončený román Heinrich von Ofterdingen, román spiritualistický, jenž co do formy sleduje Goethova „Wilhelma Meistra“ a chtěl podati allegorickou synthesu celého života lidského, ukázati poesii jako ústřední sílu, jíž žije svět; básnik chce projíti celým okrskem lidské činnosti, všemi věky a jich snahami, aby je vyložil a sjednotil ve svém filosofickém (spiritualistickém) ohnisku. Nezáživná allegoričnost na jedné straně, soumračná neurčitost na druhé jsou vadami této práce, která má nicméně mnohý passus vzácné opravdové něhy. Souborné spisy H-ovy vydali L. Tieck a Fr. Schlegel (Berlín, 1802, 2 sv., 5. vyd. 1838); nové vydání „Básní“ opatřil Beyschlag (3. vyd. Lips., 1885); kritický výběr J. Dohmke (t., 1892). Srv. F. v. H., gen. Novalis, Eine Nachlese aus den Quellen des Familienarchivs (2. vyd. Gotha, 1883); Novalis’ Briefwechsel mit Fr. u. A. W., Charl. u. Kar. von Schlegel, vyd. Raich (Mohuč, 1880); Schubart, Novalis’ Leben, Dichten u. Denken (1887); J. Bing, Novalis (Hamb., 1893); Maeterlinck, v Nouvelle Revue, 1895. Šld.