Ottův slovník naučný/Hanka

Ottův slovník naučný
Hank	Hanka	Hanke

Údaje o textu
Titulek:	Hanka
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 845–848. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Hanka
Heslo ve Wikipedii: Václav Hanka

Hanka Václav (psával se také rád podle obyčeje Rusů Váceslav Váceslavič), český slavista a první bibliotékář musejní (* 10. čna 1791 v Hořiněvsi — † 12. led. 1861 v Praze). Pocházeje z rodiny rolnické, byl otcem určen k hospodářství a proto přidržován více k polním i domácím pracím než ke škole, kam leda v zimě docházel. Odtud školní jeho vzdělání bylo až do 16. roku velmi skrovné; za to tím více spřátelil se s přírodou, k níž lnul až do pozdního věku, pak s poesií lidovou, s níž záhy seznamovala jej matka. Již tehdy poznal také některé počátky ruštiny, srbštiny a polštiny od obchodníků a vojínů přicházejících často do otcova hostince a čítával čes. knihy. Válečné nebezpečí tehdejších nepokojných dob změnilo tento klidný venkovský život H-kův a přivedlo jej na gymnasium královéhradecké. Ač k novému studiu připravován byl na nedaleké faře, bylo mu přece mnoho zápasiti, zvláště s němčinou. Avšak obtíže ty staly se novou vzpruhou k tím horlivější práci v jazyce českém, k níž i druhy své (Fr. Klicperu) pobízel, a ve slovanštině, jíž přiučiti se dosti bylo příležitosti mezi srbskou posádkou. R. 1809 odebral se H. za dalšími studiemi do Prahy. Po vůli otce, jenž nepřál valně jeho studiím, měl státi se knězem, ale vlastní záliba v češtině i probouzející se národní ruch pražský pudily jej neodolatelně jinam. Přidružil se k nečetnému universitnímu kroužku nadšených pěstitelů české řeči a literatury (Linda, V. A. Svoboda) a získal si tu záhy značné pověsti svými vědomostmi ve slovanštině i patrným nadáním básnickým, o němž pověst došla až k Jungmannovi, kterýž již r. 1811 zmiňuje se v listech o H-kovi, jenž „má býti výborný český básník; avšak censura prý jeho nejnovější práce nepřijala“. Známost slovanštiny sblížila jej r. 1813 s Jos. Dobrovským, jenž brzo měl nejrozhodnější vliv na všechen vnější i vnitřní život jeho i práce literární, počínající již r. 1813. Tehdy studoval H. ve Vídni práva (1813—14); pomáhaje J. Hromádkovi při redakci jeho „Novin“ a „Prvotin“, vytiskl v těchto své první básně. R. 1815 vyšly také o sobě pod názvem Dvanáctero písní, k nimž o rok později přibyl druhý svazeček. Oba obsahovaly vedle H-kových básní také cizí. R. 1819 vyšly po druhé v rozmnoženém vydání jako Hankovy písně — mezi nimi báseň Na sebe (Duchem staroczeským), na niž brzo složena parodie velmi ostrá —, r. 1831 opět v rozmnoženém vydání a potom ještě několikráte. A. Waldau a j. překládali je do něm., N. Berg do ruštiny atd. Jejich prostonárodní ráz, idyllická naivnost, erotický obsah a lehounká forma získaly jim této značné obliby a zvláště když ke slovům přidružila se ještě pěkná hudba Tomáškova, mnohé znárodněly. Epické básně H-kovy, jakož i několik příležitostných básní z doby pozdější (na př. z r. 1848) neměly již těch vlastností ani obliby. Ozývá-li se v písních záliba v literatuře prostonárodní, zračí se v druhém spisku z této doby, v Krátkém vypsání Rusie a jejího vojska, přidaném k Dobrovského ruské mluvnici, a v překladu Rühsovy Krátké historie slovan. národů (1818) sympatie H-kovy ke Slovanstvu a zvláště k Rusku, které časem vyrostly až v rusomanii, samému Čelakovskému a Šafaříkovi povážlivou a nemilou. Pokud jest pravda, že toto rusofilství zavedlo H-ku ke zlopověstné denunciaci Čelakovského, není zjištěno; ale ovšem bývalo příčinou strannické nevážnosti k menším větvím slovanským, české nevyjímaje („Osvěta“ 1895, 1063). Nejslavnějším, ale také nejosudnějším rokem života H-kova byl r. 1817. Tehdy vydal Prostonárodní srbskou Musu do Čech převedenou (částka I.), t. j. překlad 8 srbských písní ze sbírky Vukovy a 2 písní ruských, jenž měl býti časem doplněn na výbor prostonárodních písní všeslovanských; ale k tomu nedošlo, zajisté také proto, že v překladě, často nepodařeném, hemžily se srbismy a russismy, chyba, kterou později (1834) ostře odsoudil Čelakovský při H-kově vydání a přeložení národ. polských Krakowiaků. Lépe podařilo se H-kovi přeložení Gessnerových menších idyll (1819), charakteristické pro jeho poesii i dobu.

Téhož r. 1817 zahájil také H. dvě řady prací, jež získaly mu časem veliké pověsti a popularity, prací totiž mluvnických a literárně historických, k nimž látku namnoze sám sháněl po nedotčených posud knihovnách, archivech a j., v Praze i na venku. Dobrovský dal k oběma přední podnět. Podle základu jeho grammatiky vyučoval totiž H. již od r. 1815 nejprve v bytě, pak na universitě své spolužáky a druhy češtině, což mu přičiněním J. Nejedlého, odpůrce všelikých oprav, zakázáno. K zákazu tomu odpověděl H. vydáním Pravopisu českého (1817 a často), jímž zahájen dlouhý a trapný boj mezi analogisty a ypsilonisty, který skončil posléze vítězstvím reformy. Neméně souvisí s Dobrovským také Starobylá skládánie, památka XIII. a XIV. věku (I. sv. připsaný Dobrovskému vyšel r. 1817 s předmluvou Jungmannovou, II. a III. 1818, IV. 1820, V. 1823, VI. 1824). Jest to vydání důležitých památek staročeských, pocházejících z části ze sbírky Dobrovského, s připojenými poznámkami a slovníčky nevalné ceny a skrovné kritičnosti. Zvláště kuriosní přidělání ztracené části v legendě o sv. Prokopovi (sv. I.) a divný zmatek a proměny v Májovém snu (sv. V.) staly se později H-kovi osudnými.

Posléze do r. 1817 patří také H-kův nález Rukopisu Kralodvorského, jenž zjednal mu tolik slávy doma i za hranicemi, že ruská akademie poctila jej liberní stříbrnou medaillí, odjinud přicházely diplomy čestného členství, básně (na př. La Motte — Fouquéova) atd. Nálezy nejnovější kritiky ovšem poškodily tuto slávu u mnoha badatelů a přátel slavistiky (viz Kralodvorský rukopis) a posléze uvedly jej také v trapné podezření. Nalezený rukopis vydal H. r. 1819 (Rukopis kralodvorský. Zbírka staročes. spěvopravných národ. básní) a potom ještě mnohokrát, jednak s jinými památkami, jednak s připojenými překlady (Polyglotta Kralodvorského rukopisu 1852, jíž před smrtí chystal nové vydání). Originál věnoval Českému Museu, tehdy právě založenému, s nímž také osud H-kův záhy na vždy se spojil. Na konci března 1819 svěřeno totiž H-kovi popisování sbírek musejních, po dvou létech dáno mu k tomu i translatorství při Museu — tehdy byl již přísežným translatorem úředním — a r. 1822 jmenován provisorním bibliotekářem, kterýžto úřad téhož roku zaměněn v řádný, ježto nabízeno H-kovi knihovnictví v Olomouci. Od té doby zůstal H. do smrti nejen musejním bibliotekářem, ale zároveň účastnil se všech podniků a jednání musejních, dopisoval do jeho „Letopisů“ a později „Časopisu“ atd. Maje takto pro budoucnost pevné, ač ne skvělé zaopatření hmotné, zabral se H. tím horlivěji do zamilovaného studia, jež sbírky musejní ovšem značně podporovaly. Pokračuje po cestě nastoupené Starobylými skládáními, vydával vždy nové památky aneb aspoň literární zprávy o nich: Jiř. Volného Veselé písně (Kr. Hradec, 1822); Dcerka M. J. H[usi] (Praha, 1825); Žalmové v rytmy české uvedení od Jiřího Strejce Zábřežského (t., 1827); Stará pověst o Stojmírovi a Griseidě (t., 1827); Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých (t., 1833); Přehled pramenů právních v Čechách (Abhandl. d. k. böhm. Gesellsch. d. Wiss, 1841); Knihy devatery o práviech a súdiech i o deskách země České (Pr., 1841, nákl. České Matice, vydání tak chatrné, že Palacký musil zakročiti a opravovati je); Historia o císaři Karlu od M. Prokopa Lupáče (Pr., 1848) ku 500leté památce založení pražské university; Dalimilova Kronika česká v nejdávnější čteni navrácená (Lipsko a Praha, 1851), pokus celkem nepodařený; r. 1859 vyšel také redakcí H-kovou něm. text Dalimila péčí štutgartského spolku; Bibliografie čes. vydání aesopských bajek od XV.—XIX. st. (Abh. 1851); Přehled literatury české dle 2. vyd Historie Jungmannovy (s Douchou F., Praha 1852); Bibliografie prvotisků čes. od r. 1468 až 1526 (t., 1852); Prvé posud známé české hexametry (Abh. 1853 a v Čas. Mus. 1854); O obsahu Gloss Mater verborum, vyšlých v Petrohradě 1853 od K. Skvorcova (Abh. 1854); Evangelium Nikodémovo, vydané pohřebně r. 1861, a četné jiné rozpravy, zmínky a referáty v Čas. Mus., v pojednáních a zprávách Učené spol. atd. Při vší své povrchnosti a nekritičnosti patří práce tyto k záslužným a získaly H-kovi uznání. Za to opačného účinku dočkal se při objevu čes. gloss v Mater Verborum, učiněném v Čes. Museu r. 1827, a při objevu pověstného Evangelia sv.-Janského ve Zhořelci r. 1828. Dobrovský po prvém prohlednutí prohlásil je za padělek a H. netroufal si je proto vydati, až teprve po smrti Dobrovského, kdy vyšlo v Čas. Mus. r. 1829 a ve Sbírce nejdávnějších slovníků r. 1833 spolu s glossami. Avšak tu znova vzbudily obě památky odpor Kopitarův, jenž pouze na čas umlčen obranou Šafaříkovou a Palackého (1840).

Jiné nesnáze přišly tehdy na H-ku ze spisů jeho grammatických. Vydal totiž r. 1821 text a český i něm. překlad Igora Svatoslaviče s histor. filologickými poznámkami a užil při tom nového „všeslovanského“ písma, slátaného z latiny, cyrillštiny a nově smyšlených značek. Vedle Palackého postavil se sám Šafařík příkře proti této novotě, jež tím v zárodku potlačena. Lépe vedlo se H-kovi a jeho přátelům v létech čtyřicátých s tak zvaným pravopisem skladným (w:v, au:ou), jímž prorazili přes odpor Palackého (viz Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání čteného dne 17. září r. 1846 ve sboru pro řeč a literaturu českou, 1847 a Palackého „Radhošt“ I. str. 193). Ostatní liter. činnost H-kova v oboru tom souvisí opět patrně s Dobrovským. R. 1821 dodělal a vydal podle jeho zásob 2. díl Německo-čes. slovníku, r. 1822 vytiskl Mluvnici čili soustavu českého jazyka podle Dobrovského (potom 1831, 1849), r. 1833 otiskl jeho Etymologikon slovanského jazyka, Slavín a Glagolitica. Z vlastních jeho prací z tohoto oboru vyšly: Petrohradská legenda o sv. Václavu (překlad čes., Praha, 1830); Svjatoje evangelje po Ostromirovu spisku (tam., 1843); Výpisy Remešského a Ostromírského evangelium (Abhandl., 1843); Ueber den Charakter der cyrill. Orthographie (t., 1845); Analogie in der Bildung böhm. Zeitwörter (t., 1845 a v Čas. Mus. 1845); Ueber die Grundlage der slav. Kirchensprache (t., 1845); Sazavoemautinum Evangelium nunc Remense (Praha, 1846; H. přikládal jeho cyril. část sv. Prokopu, proti čemuž vystoupil rozhodně Kopitar); Počátky posvátného jazyka slovanského (také rusky, t., 1846 a 1859); Slovanská mluvověda (tam., 1850); Božьstvennaja služba — hlahol. literami (t., 1854) a jiných menších rozprav množství v Čas. Mus., ve spisech Učené Spol. a j.

Mnohem jednotvárnější byl soukromý i veřejný život H-kův do let padesátých. Žije ve skromné, bezdětné domácnosti se svou chotí (od r. 1822), její matkou a sestrou, pečoval jen o svou knihovnu, o národní ruch a šíření slovanské vzájemnosti. Zásluhy jeho o knihovnu musejní, již vzdor několikerému stěhování udržoval ve vzorném pořádku a podle možnosti doplňoval zvl. slovanskými a staročes. spisy, uznávali hosté domácí i cizí. Skvrnou však zůstane vždy na této záslužné činnosti, že H. rukopisy sobě svěřené hyzdil, tu občerstvuje písmo, tu měně grammat. formy, jinde opět celými přípisky, glossami, malbami a p. (viz Hattala, Přídavek ku I. dílu Zbytků rým. Alexandreid, 1881, str. 4.). V životě národním účastnil se všech podniků, ať týkaly se České Matice, či českých dram. představení, koncertů, plesů a pod. A jak horlivě zasazoval se o sblížení národů slovanských, svědčí vedle jeho slavistických prací — ovšem často pochybné ceny — vedle jeho praktických učebnic (ruštiny r. 1850 a polštiny r. 1839), vedle jeho přednášek o slovanských jazycích na universitě (od r. 1848) a v malostranském semináři množství jeho přátel zvláště v Polsku a na Rusi, s nimiž udržoval živou korrespondenci (nyní uložena v Čes. Museu; ukázky vyšly po různu v Čas. Mus.; viz také Abh. V., 1852), užívaje při tom jazyka těch, s nimiž si dopisoval, jež v Museu a v Praze nadšeně vítal, zprávami a knihami českými opatřoval, k zakládání biblioték a slovan. stolic vybízel atd. Jaké vážnosti H. se těšil zvláště na Rusi, o tom svědčí jeho povolání (s Čelakovským a Šafaříkem) do Petrohradu v létech třicátých a když je odmítl, četná vyznamenání, jež ho odtamtud stále docházela. V plném lesku zaskvěla se horlivost a sláva i popularita H-kova také r. 1848. Účastnil se v jednání Národního výboru, byl členem Slovanského sjezdu, zvolen za předsedu Slovanské Lípy, kterouž hodnost okázale plnil v pestré uniformě, vyvolen za poslance do sněmu zemského i říšského (poslední odmítl, nechtěje opustiti svých sbírek) atd. Avšak v téže době skoro počaly na obzoru jeho života vyvstávati hrozivé chmury. R. 1849 nejen chladně, ale přímo s podezřením padělku, zvl. od Šafaříka, přijat nový objev H-kův, Libušino proroctví, r. 1850 spor s Miklosićem (viz Čas. Mus. 1850 II. 297 a Miklosićovu Slov. Bibliothek 1851) otřásl povážlivě jeho vědeckou autoritou ve slavistice, r. 1852 prozradil Nebeský jeho podivné manipulace s R. K., r. 1856—1857 dokázáno padělání milostné písně krále Václava, již sám Šafařík přičítal H-kovi, a brzo potom, kdy mladší spisovatelé čeští návodem Nerudovým věnovali H-kovi album básní a skvělé pocty dostalo se mu na jubil. slavnosti kralodvorské (1857), ozval se proti H-kovi příkře J. I. Hanuš v Krit. Blätter r. 1858 a zároveň shrnuty domněnky i nálezy starších i novějších, domácích i cizích pochybovatelů v prudkém článku anonymním v „Tagesbote“ r. 1858, v němž H. přímo i nepřímo prohlášen za padělatele Písně krále Václava, Písně pod Vyšehradem, Libušina soudu a Libušina proroctví. Pod mravním nátlakem veřejnosti české musel H. žalovati vydavatele a redaktora D. Kuha pro urážku na cti, ale odsouzený vyšel posléze přece bez trestu, dostav zvláštní amnestii. Rána ta otřásla do základu H-kou. Muž posud klidný stával se dráždivým až do vášnivosti a chřadl i tělesně. Dne 1. led. 1861 musil již ulehnouti a brzy potom skonal s ruskými slovy na rtech. Vážnosti jeho však neubylo ani po útocích Tagesbotských, aspoň u přátel jeho a v lidu, jak ukázal nádherný pohřeb na Vyšehrad (kde hrob jeho označen pomníkem s heslem: „Národy nehynou, pokud jazyk žije“), všeobecný smutek, jímž národ želel jeho smrti, i provolání Sboru matičného ke sbírce příspěvků na pomník a na H-kovu nadaci. Teprve nové, nezvratné důkazy o padělcích Gloss v Mater verborum, Evangelia sv.-Janského, 2 žalmů v Žaltáři glossovaném, učiněné v samém Museu a přičítané H-kovi J. Jirečkem a j., i nejnovější diskusse o Kralodvorský a Zelenohorský rukopis změnily také v této věci názory o H-kovi téměř všeobecně a nahromadily zároveň množství zpráv, jimiž nechuť Čelakovského, Palackého, Nebeského, Šafaříkova, Hanušova a j. k H-kovi s dostatek jest vysvětlena a odůvodněna.

Ze spisů H-kových různého obsahu připojujeme ještě: Dějiny české v kamenopisných obracích (Pr., 1824, 1850); České předpisy, 2 seš. (t., 1832); Modlitby při službách božích (t., 1833); České mince korunovační (t., 1836, podnětem byla korunovace pražská r. 1836); Mince a medaille Albrechta vévody Frydlandského (t., 1840—41, něm.), rodiny hrabat Šliků (1838) a domu rožmberského (t., 1837; dílo o staročes. mincích, jímž se zabýval na konci svého života, zůstalo nedokončeno, vyšlo jen Popsání a vyobrazení českých mincí pohrobně); Listy mezi cís. Rudolfem, uher. králem Matyášem, arcivévodou Leopoldem a Albrechtem o vpádě passovském (t., 1845, něm.); O starobylé české malbě od A. Popova (t., 1850) a j. Z časopisů přispíval také do „Kroka“, „Čechoslava“, „Památek archaeol.“ (o mincích), „Lumíru“ a j.

Z přečetných vyznamenání H-kových zasluhuje zmínky rytíř. řád sv. Vladimíra III. tř. (z let třicátých), kommandérský kříž řádu sv. Anny (1846, „za horlivé spolupůsobení při učených podnicích ministerstva osvěty v oboru slovan. filologie“), zlatá medaille ruská, rakouská a j. pro vědu a umění, členství král. Čes. spol. nauk (řádné), university vilenské a charkovské, cís. ruské spol. pro dějepis a starožitnosti v Moskvě (čestné), družstva pro dějepis i starožitnosti jihoslov. v Záhřebě, cís. rus. akademie věd a rus. zeměpisné společ. v Petrohradě, tovaryšstva přátel nauk ve Varšavě, cís. akademie ve Vídni (dopisující) a mn. j. učených společností, universit a akademií slovanských i cizích, množství čestných prstenů, čestné podobizny atd. R. 1833 „dal H. na své zásluhy sám sobě shotoviti medalii“ (Osv. 1895, 1063). Pozůstalost a knihovnu H-kovu koupilo Museum za 500 zl.

Literatura: Vedle četných nekrologů (nejdelší v Nár. Listech) důležit jest chvalořečnický životopis H-kův od Dr. Legis-Glückseliga (v alman. Libussa r. 1852 a o sobě); Oslava Památky V. H-ky v Hořiněvsi (1862); Čas. Mus. 1871, 1879 (H-kovy původní básně od 1813—1819, od J. Jirečka); Učitel. listy 1886 (O básnické činnosti H-kově od Fr. Bačkovského); Slov. sborník 1883 (Dopisy V. H-ky W. A. Maciejowskému); Čas. Mus. 1881 (Dopisy Dom. Kinského H-kovi od r. 1817—39); J. I. Hanuše, Die gefälschten böhm. Gedichte (1868). Množství menších zpráv obsahují listy Jungmannovy, Šafaříkovy, Palackého, Čelakovského, Osvěta 1878 str. 512 sl., diskusse o R. K. v Athenaeum (1886 a n.), Archiv für slav. Philologie a j. Listy H-kovy a J. Rosciszewskiego z r. 1819—1844 vydal E. Jelínek v Poznani 1894 a několik listů k hrab. Dzialyńskiemu v „Lechu“ 1878. Hš.