Grotius [-óci-[ Hugo, Huig de Groot, jeden z největších myslitelů XVII. stol., zván Bataviae decus, aevi miraculum (* 1583 v Delftu, † 1645 v Roztokách). Pocházel ze staré šlechtické rodiny burgundské; otec jeho byl purkmistrem v Delftu a kurátorem univ. lejdské. Již jako hoch dvanáctiletý navštěvoval Hugo G. právnické přednášky na lejdské univ. a za. býval se vedle práv též starožitnostmi. Patnáctiletý provázel advokáta Oldenbarneveldta na jeho vyslanecké cestě do Francie a byl tu od krále Jindřicha IV. vyznamenán jako miracle de la Hollande. V Orléansu byl povýšen na doktora práv. Vrátiv se do vlasti, usadil se v Haagu jako advokát a byl r. 1607 jmenován gener. fiskálem (advokátem) Hollandska, Zeelandu a Záp. Fríz., r. 1613 pensionářem (syndikem) Rotterdamu. Zapleten jsa do sporů mezi gomaristy a arminiány čili remonstranty (viz Arminius 2), stál společně s Oldenbarneveldtem na straně arminiánů a hájil jí různými polemickými spisy, jako Pietas Ordinum Hollandiae et Westfrisiae (1613) a j. Při pronásledování arminiánů byl zajat a odsouzen k doživotnímu žaláři v Loevesteinu. Jen lstí choti své Marie z Reigersbergů vysvobodil se G. z vězení. Dala se totiž manželka jeho v bedně na knihy donésti do žaláře, vyměnila si s ním šaty a zůstala ve vězení, kdežto on ve skříni byl vynesen (1621). Přestrojen jsa za zedníka, odebral se nejdříve do Antverp a pak do Paříže, kde obdržel od Ludvíka XIII. roční pensi 3000 lirů. Za pobytu svého ve Francii vydal G. hlavní své dílo De jure belli ac pacis, jež věnoval Ludvíkovi XIII. (vyd. s poznámkami Gronovia v Amsterdamě r. 1700, 1701, 1702, 1712; s pozn. od H. Cocceji ve Vratislavi, 1744–52, 4 sv.; vyd. Barbeyracovo v Amsterdamu, 1720, 1735; vyd. franc. od Pradier-Fodéréa v Paříži, 1867; něm. od Kirchmanna v Berlíně, 1869; angl. od W. Whewella v Cambridgei, 1853). Spisem tím položil G. základ k vědě mezinárodního práva a dobyl si takového jména, že všude brán byl za autoritu. Kurfiršt falcký Karel Ludvík zřídil v Heidelberku docela stolici pro výklad dotčeného spisu G-iova. Ačkoli požíval výtečné pověsti, netěšil se přece G. ve Francii veliké přízni. Pro politické své přesvědčení přišel do rozporu se všemohoucím Richelieuem, jehož přičiněním mu nebyla pense řádně vyplácena. Zatím dostal se v Hollandsku v čelo státu princ Jindřich Oranský, který se pronásledování remonstrantův neúčastnil. Vrátil se tedy G. r. 1631 do Rotterdamu. Poněvadž však působením jeho nepřátel vypsána byla cena na jeho zatčení, vystěhoval se z nevděčné vlasti a odebral se nejprve do Hamburka. Tam získal jej r. 1634 kancléř Oxenstierna pro švédské služby. V l. 1635 – 45 zastával G. funkci švédského vyslance na franc. dvoře, kde mu působil mnohé obtíže dávný jeho nepřítel min. Richelieu. Nicméně udržel se G. v přízni švédské vlády po celých deset let. Konečně však vzbudily jeho snahy o náboženskou smířlivost jakési podezření, a jakýsi Duncan byl za ním do Paříže poslán, aby ho pozoroval. Zažádal tedy G. r. 1645 za propuštěnou a chtěl se ze Stokholma přes Lubek vrátiti do Hollandska. Na moři však zastihla jej bouře a vyvrhla jej na pobřeží nedaleko Gdanska. Na to brzy zemřel. Byla mu v Delftu roku 1886 postavena bronzová socha. – V historii literatury a osvěty vůbec náleží G-iovi vynikající místo. Proslavil se jako učenec v několika oborech. Vedle znamenitého právníka, filosofa a historika byl velikým theologem a slavným humanistou. Se zdarem obzvláštním pokusil se o překlad řeckých klassiků (na př. znamenitý překlad Anthologie řecké, Euripida a j.) a stal se svými formálně dokonalými a o velikém poetickém nadání svědčícími básněmi jedním z nejlepších moderních latinských básníků. Samostatné básně jeho dramatické, lyrické a didaktické, a to obsahu jak duchovního tak světského, vydal bratr jeho Vilém v Lejdě r. 1617. Ve právu proslavil se jmenovitě jako zakladatel vědy všeobecného státního práva, právní filosofie a práva mezinárodního. Také v theologii zaujímá přední místo. Dílo jeho De veritate religionis christianae (Lejda, 1622, 1627 a j.; nejlepší vydání od J. C. Köchera v Halle, 1740, něm. od Hohla v Kamenici, 1768) jest nejznamenitější novější apologie křesťanství a bylo přeloženo do všech téměř světových jazyků (i do čínštiny a arabštiny). V theologii vynikal G. velikou smířlivostí. Tato jeho povaha jeví se ve výkladech obou zákonů, Starého i Nového: Annotationes in Novum Testamentum (Amster., 1641–47, 2 sv., nové vydání Halle, 1769, Groninky, 1826–34, 9 svazků); Annotationes in Vetus Test. (Paříž, 1644, 3 sv., Döderleinovo v Halle 1775–76, 3 sv.). Mnohem dříve než obě poslední díla byl sepsán traktát De imperio summarum potestatum circa sacra (někdy r. 1614), avšak vydán teprve r. 1647 (v Paříži). Soubor G-iových spisů theologických (Opera theologica) vydán byl v Amst. r. 1679 o 4 sv. Z ostatních spisů jeho jmenujeme: Mare liberum (1609), kde hájí svobodu hollandského obchodu ve Vých. Indii; De antiquitate reipublicae batavicae (Lejda, 1610); Annales et historiae de rebus belgicis (Amst., 1657); Florum sparsio in jus Justinianeum (Paříž, 1642, Halle, 1729); De jure praedae comm. (vyd. Hamaker, Haag, 1808); Epistolae (Amst., 1687, Haarlem, 1866); Epistolae sex ineditae (vyd. Stolker, 1809) atd. Životopisem G-iovým se zabývali: Schudt, Vita (1722); J. de Vries, H. de Groot et Maria de Reigersberg (Amst., 1827); Luden, H. G. (Berlín, 1806); Butler, Life of H. G. (Londýn, 1827); Gaumont, Étude sur la vie et les travaux de G. (Paříž, 1862); Hély, Étude sur le droit de la guerre et de la paix de G. (t., 1875); Creuzer, Luther und G. (Heidelb., 1846); Hälschner v Allgem. Deutsch. Biogr. IX., 767–784; Hartenstein, Darstellung d. Rechtsphilosophie d. H. G. Lipsko, (1850); Neumann, Hugo G. (Berlín, 1884); Vorsterman van Oijen, Hugo de Groot en zijn geslacht (Amst., 1883); L. Müller, Gesch. der klass. Philologie in den Niederlanden, 195–211 a j. Důležitým pramenem pro životopis G-iův jsou zejména jeho listy. -dlc.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hugo Grotius