Ottův slovník naučný/Grigorovič

Ottův slovník naučný
Grigorjev	Grigorovič	Grijalva

Údaje o textu
Titulek:	Grigorovič
Autor:	Konstantin Jireček, Karel Štěpánek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. s. 485. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Viktor Grigorovič

Grigorovič: 1) G. Ivan Ivanovič, církevní spisovatel a archaeolog ruský (* 1792, † 1852), vzdělal se v duchovní akademii petrohradské a byl knězem při carském dvoře. Hlavní jeho spisy jsou: Bělorusskij archiv drevnich gramot (Moskva, 1824); Istoričeskija svěděnija o žizni sv. Mitrofana (Petrohrad, 1832); Perepiska pap s ros. gosudarjami v XVI. věkě (t., 1834); Sobranija sočiněnij Georgija Konisskago (t., 1835); Sočiněnija duchovnago soděržanija (tam., 1862). Mimo to redigoval »Akty istoričeskije« (4 díly) a »Akty otnosjaščijesja do istoriji zap. Rossiji« (4 d.).

2) G. Viktor Ivanovič, filolog a cestovatel slovanský, jeden ze zakladatelův slavistiky na Rusi (* 30. dub. 1815 ve vsi Antonovce v jelisavetgradském újezdě chersonské gubernie — † 19. pros. 1876 v Jelisavetgradu). Matka jeho, rodilá Šelechovská, byla Polka: otec, Rus z černigovské gubernie, byl ispravnikem (administrativním úředníkem). G. studoval u mnichů basilianů v Umani a na universitě v Charkově. Dle přání otcova měl pak v Petrohradě vstoupiti do státní služby, než on dle vlastního přání studoval klassickou filologii v Derptě r. 1834 — 38 a již 1839 poslán na universitu do Kazaně s úkolem přednášet řeckou filologii, ale připravit se ku kathedře slavistiky, jejíž zřízení tehdá projektováno. První práce jeho nalezly příznivého posouzení u Vostokova a jiných. V l. 1844—47 vykonal cestu po zemích slovanských. První ze slavistů se odvážil do vnitra Turecka. Za velikých překážek se strany nevědomých mnichův prohlédl archivy a knihovny klášterův Athonských, bez povolení turecké vlády projel Makedonii ze Solunu přes Bitol do Ochridu a odtud přes Veles do Sěru, shledávaje hlavně památky po slovanských apoštolích a jejich učedlnících, navštívil Rylský klášter a přes Sofii, Plovdiv a Trnovo po celoročním pobytu v Turecku přijel do Valachie. Na té cestě shromáždil i velikou sbírku rukopisů. Popis jeho cesty (Očerk putěšestvija po Evropejskoj Turcii), vydaný v Kazani r. 1848, podruhé v Moskvě r. 1877, při veškeré stručnosti obsahuje přebohatý materiál literárněhistorický, archaeologický a národopisný. Dále procestoval Valachii, Chorvátsko, Dalmácii, delší čas pobyl v Praze (české články jeho: Svědectví o slovanských apoštolích v Ochridě, ČČM., 1848, o bulh. školách ve »Květech«) a přes Prusko se navrátil do vlasti. Byl pak professorem slavistiky na universitě v Kazani r. 1847— 1864 (kromě doby r. 1849—50, kde Bodjanský z politických příčin přesazen do Kazaně a G. na jeho místo do Moskvy) a na nově založené universitě v Oděsse r. 1864 — 76; na pensi se uchýlil do Jelisavetgradu, ale tam brzo zemřel. Velikých prací, jaké se od něho očekávaly, nepodnikl pod vlivem nepříznivých okolností let padesátých, ba i vydáván sebraných rukopisných památek přenechával Šafaříkovi, Srezněvskému a Jagićovi. Sepsal však celou řadu menších pojednání o staroslovanském písemnictví, o apoštolích slov., o sv. Klimentu ochridském, o hlaholici, o listinách cařihrad. patriarchátu, o dějinách Srbska v XIV. a XV. stol. (Ob otnošenijach Serbii k sosědnim gosudarstvam, Kazaň, 1859), o bulh. historii X. st., o archaeologii jižní Rusi a Krimu (hlavně: Zapiska antikvara o pojezdkě na Kalku i Kalmius, v Korsunskuju zemlju atd., Oděssa, 1874), o našem Komenském (1871) atd. Všechny tyto práce, plné důležitých zpráv z málo známých rukopisův a cenných poznámek o nesnadných otázkách, svědčící o veliké zečtělosti, zasluhovaly by souborného vydání. G. byl jeden z prvních byzantologů na Rusi. Osobně byl muž skromný a originální, nakloněný k mysticismu, ale při tom nadšený idealista. Rukopisné sbírky jeho nalézají se v knihovně oděsské university a v Rumjancovském museu v Moskvě (A. Viktorov, Sobranie rukopisej V. J. G-a, Moskva, 1879; V. N. Močulského popis rukopisů G-ových v Oděsse v Letopisu tamn. hist.-fil. spolku r. 1889— 1890). Z pozůstalosti vydána i čtení jeho universitní: Obzor slav. literatur ve »Filol. Zápiskách« a zvláště ve Voroněži r. 1880 a Slavjanskija narěčija v »Rus. filol. Věstníku« a v zvl. výtisku ve Varšavě, 1884. Životopisné zprávy: Srezněvský o Bodjanském, G-ovi a Preisovi (1878) ve Sborníku petrohr. akad.; Th. Uspenský, Vospominanija o V. J G-ě (Oděssa, 1890); Kočubinský v »Slav. Obozrěniji« 1892, III sv. 11 a 12. R. 1892 postaven G-ovi pomník v Jelisavetgradě. Podobizna ve »Světozoru« r. 1877. KJk.

3) G. Dmitrij Vasiljevič, spis. ruský (* 1822 v Simbirsku), ztrativ záhy otce, vychován byl v duchu francouzském pod vlivem matky, dcery royalisty de Varmonta, jenž zahynul pod guillotinou. Jako chlapec osmiletý dán byl do franc. pensionátu v Moskvě a později na inženýrskou školu v Petrohradě, kde byl spolužákem Dostojevského, Totlebena a a Radeckého. Nemaje však náklonnosti k mathematickým vědám, zabýval se hlavně kreslením, a když byl potrestán karcerem, že z roztržitosti opomenul pozdraviti velkoknížete Michajila Pavloviče, matka polekaná touto přísností, svolila, aby G. přestoupil na uměleckou akademii, kde setrval dvě léta. Na literární dráhu uvedla ho známost s Pljušarem a Někrasovem (1841) a prvními pracemi jeho byly překlady pro sborníky Pljušarovy, články a povídky do časopisu »Litěraturnaja Gazeta« (Těatraljnaja kareta, Sobačka) a pro sborníky Někrasova (Štuka polotna, Petěrburgskije šarmanščiki). Sblíživ se s kroužkem bratří Beketových, zachvácen byl touhou napsati něco vážného a záhy vystoupil se svými povídkami Děrevňa (»Otěčestv. Zapiski«, 1846) a Anton Goremyka (»Sovremennik«, 1847), jimiž okamžitě dobyl si zvučného literárního jména. Potom následovala řada menších povídek ze života petrohradského, jako Suslikov (1848), Svistulkin, Sosědka, Škola gostěprijimstva, dále romány Proseločnyja dorogi (1852), Rybaki (t. r.), Pereselency (1855), Dva geněrala (1864) a cestopis Korabl Retvizan, popis cesty kolem světa, kterou G. podnikl v l. 1858 — 59. Od let šedesátých přestává býti literárně činným a soustřeďuje svoji činnost ve společnosti pro podporu umění, nejprve jako její spoluzakladatel a pak jako tajemník. Zde získal si hlavní zásluhu o zřízení kreslířské školy a pozoruhodného uměleckého musea, jsa zároveň povolaným rádcem a podporovatelem mladých talentů. Uspořádav sbírky musea (1883), G. opět vstoupil do popředí literárního ruchu s novou řadou povídek, z nichž zasluhují zmínky hlavně Gutaperčevyj maljčik a Akrobaty blagotvoritěljnosti. Neméně jsou zajímavy jeho Vospominanija (1893). Literární význam G-e soustřeďuje se v prvních dvou větších povídkách: jeho Děrevňa a Anton Goremyka jsou historickým pomníkem své doby. G. první uvedl ruské slovesné umění v těsný a truchlivý svět ruského sedláka. Jako Fedotov v malířství první jal se zobrazovati prostý život ruského lidu a stal se zakladatelem ruského genru, tak G. v slovesném umění neštítil se líčiti vrstvy lidové nevolnictvím ujařmené a předstihl takto Turgeněva, jehož »Lovcovy Zápisky« (1852) pokládány byly rovněž za protest proti nevolnictví. G. nedostihuje Turgeněva v ohledu uměleckém, ani v prohloubení psychologickém, ale za to líčí jasněji a bezprostředněji hrůzy nevolnictví. Před ním ruská literatura sestupovala jen ku drobnému měšťanstvu a chudému úřednictvu, kdežto G. poprvé celou povídku zasvětil životu obyčejného lidu, neobestřeného poetickými pověrami a legendami jako u Gogola (»Večera na chutorě bliž Dikaňki« ani žertovného a směšného jako u Dala. Těmito pracemi G. okamžitě dostihl vrcholu své tvorby. Ostatní práce jeho ze života lidu (»Rybaki«, »Pereselency«) vynikají též pozoruhodnou mluvou, vzácnou zaokrouhleností umělecké formy, krásnými popisy přírody, ale poněkud trpí rozvláčností a melodramatismem, připomínajícím franc. školu romantickou. Z jeho petrohradských povídek, v nichž líčí hlavně šviháky a lidí tlačící se do vyšší společnosti, vynikají »Akrobaty blagotv.« jako typický obraz filanthropie honící se za karriérou. Souborné spisy G-ovy vydány byly r. 1859, 1872 a 1890, 10 d. Do češtiny byly přeloženy »Nebožák Antonín« (Lumír, 1860, přel. É. Vávra), »Kaučukový hoch« (Národní Listy, 1884, přel. A. Šlechtová) a několik menších povídek. V Národním divadle sehráno bylo spracování jeho povídky od Kazanceva »Škola pohostinství«. Podobiznu jeho přinesla »Zlatá Praha« roku 1894. Šnk.

4) G. Nikolaj Ivanovič, spis. rus., syn Ge 1) (* 1835 — † 1889), vzdělav se na universitě petrohradské, byl správcem archivu a knihovny synodální. Vydal: Obzor pravoslavných monastyrej v Rossiji so vremeni uveděnija štatov po duchovnomu vědomstvu do 1862 g. a petrohradskou akademií vyznamenaný spis Kancler graf A. I. Bezborodkov v svjazi s sobytijami jego vremeni (Petroh., 1880). Mimo to redigoval synodou vydávané dílo »Sobranije mněnij i otzyvov mosk. mitrop. Fiiareta«