Ottův slovník naučný/Goldoni

Ottův slovník naučný
Goldmark	Goldoni	Goldové

Údaje o textu
Titulek:	Goldoni
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 260. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Carlo_Goldoni

Goldoni Carlo, komický básník ital. (⋆ 1707 v Benátkách - † 1793 v Paříži), pocházel z bohaté rodiny původu modenského; děd jeho byl velikým milovníkem divadla a mladý G. lnul k němu od malička až chorobně. V Perugii, kde otec jeho byl lékařem, chodil do kolleje, pak v Benátkách a Pavii studoval práva, která dokončil r. 1731, a usadil se v Benátkách jako advokát. R. 1732 vydal tu almanach veršův i prosy Esperienza del Passato, l‘astrologo dell Avvenire; v touž dobu složil prvou svou komédii lyrickou Amalasuntu. T. r. opustil však pro nešťastnou lásku Benátky a odešel do Milána, kde počal pětiaktovou tragédii Belisario a dal provozovati mezihru o dvou hlasech Gondoliere di Venezia. R. 1733 opustiv Milán, žil toulavě několik měsíců, až ve Veroně se setkal se známým hercem Cazalim, který dal tu hráti jeho tragikomedii Belisaria (se dvěma komickými intermezzy Pupilla a Birba) se značným úspěchem. V létě r. 1735 byl G. v Padově, kdež napsal tragédii Griseldu; na podzim vrátil se do Benátek a dal tam hráti se zdarem některé své práce. R. 1736 oženil se s dcerou notáře janovského, která k němu lnula vřele po celý život. Napsav ještě několik tragédií oddal se pak cele opravě domácí komédie, která byla velmi pokleslá. Commedia dell’arte byla tehdy řadou sprostých a nesmyslných fraškovitých scén; situace nemožné, charaktery falešné, cit žádný, děj nesouvislý, triviální šaškovství — takové bylo tehdy domácí dramatické umění, které, nejapně ovšem, napodobilo Španěla Lope de Vegu; Jacopa a Giacinto Cicogni byli představiteli tohoto bezcenného starého proudu; vedle nich stál abbate Chiari, zástupce »učené komédie«*, která mísila nezpůsoby lidového s lichou affektací umělého divadla. S tímto starým proudem střetnul se nyní G; boj odtud vzplanuvší bojoval pak po celý svůj život. Chtěl prosaditi na divadle hlavně tyto 3 reformy: 1. dobrodružné a banální situace chtěl nahraditi malbou lidských vášní nebo směšností; 2. v commedii dell'arte improvisovali herci své úlohy, autor poskytnul jen hrubé osnovy (canevacci), G. pracoval k tomu, aby básník napsal celý kus a herci odříkávali pouze jeho text; 3. herci vystupovali dosud ve starých typických neměnných maskách; G chtěl, aby se strojili přiměřeně k charakteru, jejž představovali. Jak viděti, bojoval G. o moderní komédii mravolíčnou proti starému jarmarečnímu fraškářství. Postupoval zvolna a opatrně. Roku 1739 dal hráti v Benátkách dvě komédie mravolíčné, psané pro Golinettiho a Sacchiho zpola s pevným textem, zpola s osnovami. R. 1740 složil první úplně psanou komédii La donna di garbo, kterou za tří léta sehrála poprvé společnost Madebachova v Livorně. G který v těchto třech létech toulal se po různých městech ital. (Rimini, Florencie, Siena, Pisa a j.), přidal se ke společnosti Madebachové, odešel s ní do Benátek a vstoupil k ní v pevný svazek dramatika, který výlučně pro ni jen psal a za to pevným platem byl honorován. V Benátkách usadila se společnost v divadle St. Angelo a zahájila boj na nůž se starou commedii dell'arte, se stoupenci Chiariho. G. pracoval horečné, aby udolal plodností svou své soky; tak v saisoně r. 1750 napsal neméně než 16 nových kusů. Madebach nedodržoval mu podmínek smlouvy, ano bránil mu vydávati hry tiskem; přes to vyšel r. 1751 první svazek jeho divadla u Bettinelliho. Proto toužil G. po zrušení svazku se svým impressariem; stalo se to r. 1752, když jej byl prve následoval do Turina, kde složil komédii Moliere napsanou v martellianech. R. 1752 dohodnul se o provozování her svých s Vendraminim a r. 1753 vydal u Pepperiniho ve Florencii v 10 sv. své divadelní kusy. V téže době měla jeho nová komédie La sponza persana znamenitý úspěch. R. 1756 povolán infantem Filipem do Parmy a obdařen roční pensí. R. 1760 bylo mu nabídnuto franc. vyslancem dvouleté engagement při pařížském Théàtre Italien. G. je přijal a v dubnu 1761 opustil Benátky, do nichž se již nevrátil. V Paříži přijata byla jeho komédie Amor paterno chladně; aby vyhověl vkusu obecenstva, musil tu hráti zase komédie canevacciové a harlekynády. R. 1763 jmenován byl učitelem italštiny královských dcer a odtud žil stále na dvoře královském. Napsal ještě dvě komédie (Bourru bienfaisant, 1771 a Avare fastueux, 1773) a Mémoires pour servir à l’histoire de sa vie et de son théâtre (1784 až 1787) ve frančině. Poslední rok života G-ho byl strpčen nouzí, poněvadž služné jeho 3600 liber bylo mu Konventem odňato. — G. jest velikým reformátorem divadla italského. Neobyčejně jsa plodný (počítá se 124 pouze jeho komédií) zkusil se ve všech genrech: tragédii, dramatě, komické opeře, komédii intrikové i charakterové atd. Zásluha jeho jest v komédii charakterové; zde byl pro Italii velikým tvůrcem. Odvislost jeho od Molièra jest jen zásadní; v konkrétní tvorbě byl samostatný, bystrý pozorovatel benátských typů, zejména lidových. Jeho hry dýchají skutečným dramatickým životem; benátské provincialismy, jež mu vytýkali puristé florenčtí, tvoří právě mocný komický reálný jich prvek. La donna di garbo, L’adulatore, Il Giocatore, La Donna Volubile, Il Vecchio bizarro, L’avaro, a dialektem psané I rusteghi, Le baruffe chiozzote, Chiasseti e spassetti del Carnovale di Venezia jsou typické plody jeho umění. Komédie jeho mají však i význam společenský; představují totiž boj měšťanstva, třetího stavu, proti šlechtě. V té příčině zvláště La famigilia dell’ antiquario (šlechtic, aby se zachránil před finančním úpadkem, ožení se s bohatou dívkou měšťanskou) jest povšimnutí hodná; G. jeví se nám jako básník po výtce měšťanský.

Odtud plynou i jeho vady: moralismus a přílišný smysl pro střízlivou praktičnost života, nedostatek vyšších éthických ideí. — Souborná vydání dél G-ho jsou z r. 1761 (vyd. Pasqualího v Benátkách v 18 sv.), 1788—95 (Ben., 44 sv.), 1819—27 (Prato, 47 sv.), 1827 (Florencie, 53 sv.). Výběr vydán často, ku př. v Miláne 1891. Jeho Mémoires přeloženy do italštiny a vydány v Benátkách 1788 a pozd., naposledy v Miláně 1877. Listy jeho byly vydány v Bologni 1880 (Masim), Benátkách t. r. (Urbanim de Gelthof) a Miláně 1884 (Mantovanim). Srv. Carrer, Saggi su la vita e su le opere di C G. (1824, 3 sv.); Molmenti, C. G. (1879); Galanti, C. G. e Venezia nel secolo XVII. (1884); Malamanni, Nuovi appunti e curiosità Goldoniane (1887); Spinelli, Bibliografía Goldoniana (1884). Šld.