Františkáni slují členové tří řádů mnišských sv. Františkem z Assisi založených a sice: 1. menších bratří (fratres minores) či vlastních f-nů, také zv. bratří serafických, šedých nebo bosáků; 2. chudých paní nebo klarisek, ženské to větve řádu a 3. třetího řádu (tertiarii). Viz František z Assisi. Podle řehole byla organisace řádu tato: každý klášter měl představeného (custos, guardián), každá země (provincie) podřízena byla provinciálovi, bratrstvo celé jest podřízeno generálovi, zvolenému doživotně na shromáždění provinciálův a guardiánů. Kapitola generální schází se pravidelně ve 3 létech jednou. Celý řád stál ještě pod zvláštním dozorem (hlavně ve věcech dogmatických) kardinála, papežem k tomu ustanoveného. Výsady f-nů byly také značné: směli žíti výlučně z almužen, směli všude – bez dovolení příslušného kněžstva světského – kázati a zpovídati, nebyli podrobeni soudnictví biskupa řádného, nýbrž podřízeni generálu řádovému. Středem řehole bylo zachovávání chudoby, kteréž rozuměti se mělo dle úmyslů zakladatele naprosto slovně: ani řád sám jako právnická osoba neměl míti nijakého majetku, nijakých stálých důchodů. Přísně nemohla ovšem zásada tato býti zachovávána, tím méně, čím více mohutněl řád. Odtud již za života sv. Františka vyskytují se v řádě snahy, aby pravidlo to vztahovalo se jen k jednotlivým členům, ne však ke korporaci samé. Tak již první generál řádu Eliáš z Cortony v tom směru pracoval, začež sesazen zakladatelem; ale obnovil snahu tu, když r. 1232 znova jmenován byl generálem. Ale přísnější strana, vedená Antonínem z Padovy a Caesariem ze Špýru (odtud jméno její caesarini), zvítězila a Eliáš z Cortony r. 1239 na vždy sesazen. Ale směr mírnější nabýval přece vrchu, zejména papežové volně »vykládali« řeholi (jež nesměla býti nikdy měněna dle bully Honoriovy) a dovolovali, aby řád měl v »požívání« (a ne ve »vlastnictví«) movitosti i nemovitosti, kdežto »vlastnictví« náleželo stolici papežské (tak zejména stanoví bully Řehoře IX. z r. 1231 a Innocence IV. z r. 1245). Přísná strana však (viri spirituales) nastoupila cestu odboje. Občasně domohli se i většiny v řádu a prosadili svého stoupence za generála; ale papežové chovali se k této snaze celkem odmítavě a později přímo spiritualy č. fratricelly (v. t.), jak později zváni v lidu, hubili. Déle než sto let trval boj proti nim. R. 1283 bratr Petrus Johannes de Oliva spojil nejkrajnější levici v Narbonně. On (v »Postille o Apokalypse«), Ubertino de Casale, Jacopone do Todi a j. horlili proti stolici papežské i církvi samé. Někteří papežové činili této levici větší menší ústupky (tak zejm. Coelestin V., jenž r. 1302 zřídil je ve zvláštní kongregaci poustevníky papeže Coelestina, a Clemens V., jenž vyslovil se r. 1311 pro t. zv. usus pauper, t. j. pro užívání věcí pouze nevyhnutelných), hlavně aby je řádu podrobili a zamezili haeresi, která skutečně u některých z nich začínala se ujímati. Důrazně vystoupil proti nim teprve Jan XXII., který vůdce f-nů narbonnských a bézierských Bernarda Délicieuxa dal upáliti v Marseilli, stoupence jeho pak vyloučil z církve (1318) a dal pronásledovati inkvisicí. On také roku 1322 zavrhl učení Mikuláše III. o chudobě Kristově, zrušil fiktivní vlastnictví stolice papežské k statkům f-nů a přikázal, aby kláštery jejich nabývaly statků nutných ke své existenci přímo. Rok na to zavrhl jako haeretické snesení františkánské kapitoly v Pérouse o »nutnosti chudoby k životu apoštolskému«. Proti papeži postavil se však generál Michal z Ceseny s proslulým theologem Occamem, spojili se s Ludvíkem Bavorským a útočili na papeže ve svých spisech, viníce jej z haeresie a nemravnosti. Většina však se poddala a zvolila si r. 1329 generála papeži vyhovujícího. Mnoho odpůrců svých z f-nů dal pak Jan XXII. upáliti. Po celé XIV. stol. vedl se pak ještě boj mezi stoupenci přísné observance a papeži. Přísná strana byla nevyhubitelna. Byvše rozptýleni, sdružovali se zase. Teprve od sněmu Kostnického (1415) zastaven byl boj proti nim a oni uznáni za větev řádu sv. Františka pod návzem observantů (fratres regularis observantiae). Odtud boj byl veden mezi oběma větvemi řádovými, observantisty a konventualisty (stranou, která uznávala vlastnictví řádové), v němž konventualisté podlehli; zejm. r. 1517 jejich generál podřízen byl generálu observantistů. V XVI. a XVII. stol. jsou konventualisté zejména v Italii, Španělsku i Francii (tu zváni observantisté cordeliers, to jest šňůrou opásaní) utiskováni a hubeni. Během století hlavně XVI. vynikly pak různé jiné ještě snahy a opravy mezi observantisty, které rozdělily je v značný počet kongregací; tak zejména ustavili se r. 1528 jako samostatný řád kapucíni. Jiné větve řehole františkánské jsou: klarenští (Clareni fratres, viz Clarene), bosáci (v. t.) ve Španělích, od nichž r. 1555 vedením Petra z Alcantary se odlišila nejpřísnější větev t. zv. alcantarinů (v Italii zváni bývají »reformovanými f-ny«, fratres reformati) a recollecti ve Francii a Flandrech (1602). – Dnešní rozdělení řádu františkánského je toto: 1. menší bratři observanti (z nich volí se generál celého řádu), 2. menší bratři observanti reformovaní (gener. prokurátor v Římě), 3. menší bratři recollecti a z Alcantary (gener. prokurátor v Římě), 4. menší bratři konventualisté (gener. prokurátor v Římě), 5. menší bratři kapucíni (generál i prokurátor v Římě), 6. třetí řád řeholní, řízený gener. vikářem a prokurátorem v Římě, k němuž náležejí členové třetího řádu laického, pokud žijí v klášteřích a věnují se péči nemocných, tak zejména řád Chudých sester sv. Františka, zal. r. 1851 Františkou Schervierovou. Řád sv. Františka patří k nejrozšířenějším řádům mnišským. Počet příslušníků jeho kolísal ovšem během rozvoje jeho, ale i dnes je ještě značný. (R. 1264 čítal ke 200.000 a ještě v XVIII. stol. bylo jich s kapucíny k 150.000 v 9000 klášterech. Po revoluci franc. řád ten byl potlačován v mnohých státech; r. 1884 čítal však ještě úhrnem ke 20.000 členů.) V dějinách církevních a náboženských vůbec (nábož. spekulace a missie) byl vliv a význam jeho znamenitý. Stolici Petrově dal 5 papežů a 45 kardinálů, značný počet básníků (Pacifica, Tomáše de Celano, Jacopona di Todi), theologů (Alexandra de Hales, sv. Bonaventuru, Rogera Bacona a zejména Dunsa Scotta, jehož methoda i system přešly v tradice řádu, zejm. bojem s dominikány, s nimiž utkali se hlavně v učení o neposkvrněném početí P. Marie), malířů, missionářů i kazatelů. – K dějinám rozvoje řádu f-nů odnášejí se díla: L. Wadding, Annales ordinis minorum (1629 54, 8 sv.); Helyot, Histoire des ordres monastiques (1714 až 1719); Bullarium franciscanum (Řím, 1759 až 1768); Evers, Analecta ad fratrum minorum historiam (1882).
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Františkáni