Frankové. Jménem tímto označovala se původně skupina kmenů v Germanii severozápadní nad středním a dolním Rýnem, jako byli: Batavi, Sugambři, Brukteři, Chamavi, Chattové. Jméno jejich poprvé se vyskýtá na mapě zv. Peutingerově, jež zhotovena byla za císaře Severa, tedy někdy před r. 235. Slovo F. znamená prý = svobodní neb i divocí, bojovní. Kmenové frančtí spolčili se za příčinou snazší obrany proti Římanům a pak ovšem i k útokům na říši jejich, do níž od stol. III. neustále se tlačili, anyť vlasti jejich jim neposkytovaly dostatečné výživy. Okolo r. 242 porazil pluky jejich tribun šesté legie gallické v Mohuči Aurelianus, potomní císař. Od té doby bylo Římanům s F-ky válčili takořka neustále. Císař Probus je porazil a přestěhoval čásť jich k moři Černému, odkudž však utekli a průlivem gibraltarským šťastně se dostali do domova, cestou nabyvše hojné kořisti; neboť přepadli a vydrancovali množství měst, na př. i Syrakusy. Výsledkem tímto a vůbec každým úspěchem, i sebe menším, vzrůstala žádost kmenů franckých nabyti kořisti a dobyti sídel v krajinách náležejících Římanům, zejména v Germanii druhé a v obojí Belgii. Římané najímali je za vojíny, brali je do země za hraničáře a za kolony. Za Constantia Chlora drahně jich osazeno v okolí měst Amiens, Troyes, Beauvais a Langres. Tak Římané sami říši svou otvírali Germanům, kteřížto, co zkazili mečem, pluhem měli napravili. Koloni a hraničáři frančtí byli Římanům ovšem přáteli naprosto nespolehlivými. Neboť když krajané jejich, strádajíce nouzí a puzeni jsouce kmeny severnějšími, do říše Římské tlačili se nepřestávali, tu oni s nimi se jednotili a proti pánům svým, Římanům, se zdvihali. Konstantin Veliký válčil s F-ky a krůtě si proti nim vedl, avšak návalu jejich nezastavil. Prodlením času F. rozpadli se ve dvě veliké větve, F-ky salické na západě a F-ky ripuarské na východě. F. saličtí měli prý jméno od řeky Isaly a F. ripuarští od slova ripa = břeh, ježto bydleli na březích Rýna. F. saličtí bydleli hlavně v Batavii a v Toxandrii (v sev. Brabantě). Julián Odpadlík bojoval s nimi a porazil je, avšak ponechal jich v Toxandrii, uloživ jim, aby dávali poplatek a konali povinnosti válečné jakožto spojenci Římanův (foederati). Počátkem stol. V., když spousty kmenů germánských zaplavily Gallii a Hispánii, F., využívajíce okolností a sesilováni též soukmenovci z oné strany Rýna přicházejícími, zabrali ponenáhlu všecky země od Rýna až k Sommě. Hlavní o to zásluhu měl prý Chlodio č. Chlojo, syn prý Faramundův, kterého kmenové saličtí, jakož se podobá, na čas války si zvolili za vévodu. Z rodu Chlodiova pocházel prý Merovig č. Meroveus, po němžto prý dynastie francká se zove meroveovskou, a synem jeho byl Childerich (457—481), jenž panoval nad F-ky osazenými kolem Tournay. Byl pohan, avšak choval se přátelsky ke katolíkům a byl ctitelem svaté Genovefy. Syn jeho Chlodvig č. Chlodovech (481—511) vytáhl proti Syagriovi, místodržícímu římskému, jehož území mezi Mayennou, střední Loirou a Sommou se prostíralo, a poraziv ho v bitvě u Soissons (486), zmocnil se jeho državy. R. 496 povolán byl od Sigiberta, krále ripuarského, na pomoc proti Alemanům. Zvítěziv nad nimi u Zülpicha (?), vzal jim, čeho se byli zmocnili v Gallii (vyjímaje Elsas), a východně od Rýna opanoval území jejich nad Mohanem a dolním Nekarem, kdež ihned množství F-ků se osadilo, pročež kraje ty také nazvány Franconií. Chlodvig za manželku měl princeznu burgundskou Chlotildu č. Hrotechildu, katoličku; i namlouvala ho, aby se dal na její víru, což i učinil (viz o tom Francie, str. 482). Přistoupení jeho k víře katolické následky mělo dalekosáhlé, světodějné. Katolíci v Gallii — a to bylo veškero obyvatelstvo domorodé, gallorománské — utiskováni jsouce od ariánských Burgundův a Visigotů, spatřovali v něm zákonného krále, dědice římských císařův, a biskupové všude působili v prospěch jeho. Burgundové musili se mu zavázali k poplatku (500) a Visigoti, poraženi byvše od »nového Konstantina« (507) v bitvě u Poitiers, ztratili země, jež dotud drželi v Gallii mezi Pyrenejemi a Loirou, vyjímajíc toliko Septimanii (nynější Languedoc). Po té Chlodvig, válek s národy cizími již nedbaje, hleděl sjednotili v rukou svých vládu nad ostatními kmeny franckými, což se mu, s použitím ovšem prostředkův i nejošemetnějších, také podařilo. Císař Anastasius I. jmenoval ho magistrem militum, patriciem, ba i konsulem. Tituly těmito měla naznačena býti závislost krále franckého (arci jen nominální) na císaři. Sjednocení národa franckého a založení veleříše, jež v sobě zahrnovala celou skoro Gallii a značné části Germanie, bylo skutkem dosahu světodějného. Říše Byzantská nebyla leč pokračováním říše Starořímské; avšak říše Chlodvigova byla útvar nový a tvořila, základem majíc nejenom živly románské, nýbrž i germánské, takořka most od starověku k středověku. Založením jejím, možno říci, středověk vlastně se počíná. Chlodvig ostavil čtvero synů; Theudericha (ze souložnice pohanské) a Chlodomira, Childeberta a Chlothara (z Chlotildy). Synové tito o říši otcovskou se rozdělili a statečně pokračovali ve výbojích. Tehdy podmaněno Durynsko (531) a říše Burgundská vyvrácena (532). Když pak Justinián Vel. jal se válčiti proti Ostrogotům v Itálii (535), poslal králům franckým veliké sumy peněz a sliboval i značné platy roční, kdyby mu jakožto katolíci proti ariánům oněm pomáhali. Ale zároveň obrátil se k nim i král ostrogotský Vitiges. Dal jim 2000 liber zlata i odstoupil jim Provenci a čásť Rhaetie, aby mu pomáhali proti Justiniánovi. Meroveovci brali a slibovali, ale nepomáhali potom ni tomu ni onomu. Theodebert, syn Theuderichův, vypravil se do Italie (539), avšak chtěl jí dobyti sám pro sebe, což ovšem se mu nepovedlo. Justinián potvrdil (541) F-kům vše, čeho se byli zmocnili, a vzdal se císařského práva svého ke Gallii, avšak ani tím jich nezískal proti Ostrogotům. Ba Theodebert, mezi tím podmaniv Alamany jakož i Bavory a zabrav též část Italie severní, hodlal vpadnouti do Pannonie a pokusiti se i o samu Byzancii, tu však ho (547) zachvátila smrť. Syn jeho Theodobald vypravil do Italie vévody alamanské Leuthara a Bucelina, avšak divocí plukové jejich vzali za své jednak morem, jednak porážkou, kterou jim způsobil Narses. Narses potom odňal F-kům země, jež byl Theodebert v Itálii opanoval, tak že ustoupiti musili za Alpy. Po smrti Theodobaldově (555) a Childebertově (558) Chlothar říši Chlodvigovu opět spojil v jedno. Proti němu zdvihli válku Sasové a porazili ho kdesi nad Labem. To pak byl počátek onoho velikého boje mezi F-ky a Sasy, mezi křesťany a pohany germánskými, jenž skončil se podmaněním sluhů Vodanových Karlem Vel. Chlothar zemřel r. 561, zanechav po sobě čtyři syny, Chariberta, Guntrama, Sigiberta a Chilpericha, kteříž ihned o říši jeho se rozdělili. Charibert měl sídlo v Paříži, Guntram v Orléanu, Sigibert v Remeši a Chilperich v Soissoně. Charibert zemřel r. 567, načež bratří o země jeho se rozdělili, takže se říše Francká rozpadla ve tré území. Úděl Sigibertův byl na východě, v zemích převahou germánských, i jmenován říší Východní čili Austrasií. Území Chilperichovo prostíralo se na západě, i slulo říší Západní č. Neustrií. Úděl pak Guntramův zahrnoval v sobě země jižní a jmenován Burgundskem. Neustrie a Burgundsko měly obyvatelstvo převahou románské, z něhož se ponenáhlu vyvinul národ francouzský. Sigibert pojal za choť Brunhildu, dceru krále visigotského Athanagilda, a za nedlouho potom Chilperich se oženil se sestrou její Galsvintou. Tato však za krátko zavražděna, a Chilperich povýšil na místo její původkyni vraždy, dosavadní souložnici svoji, Fredegundu. To pak byl počátek děsných bojů mezi Brunhildou a Fredegundou, které konec vzaly teprve, když Chlothar II., syn Fredegundin, r. 613 nad říší veškerou se uvázal ve vládu a Brunhildu dal koněm usmýkati. Říše Francká skládala se z rozličných zemí. Země rozděleny byly v župy (pagus, civitas, gau) a župy v okresy (centena, huntari). Okresu vládl náčelník, obyčejně od lidu volený, a župě vládl hrabě (comes, judex, graffio), jejž dosazoval král. Hrabata měli v župách moc správní, soudní i vojenskou. Výše než hrabata postaveni byli vévodové (duces). Vévoda byl náčelník několika žup, jež spolu tvořily souvislý celek. Někteří vévodové jakožto hajitelé zájmů kmenových a zemských proti ústřední moci králově stali se pány, na králích skoro nezávislými. Důstojnost jejich a též i hraběcí stala se tu a tam i dědičnou. Postavením pak obzvláště samostatným honosili se vévodové bavorští. V čele říše stál král jakožto nejvyšší správce, soudce a vojevůdce. Důstojenství královské bylo dědičné, a synové královi dělili se spolu o říši. Moc královská byla neobmezená. Národ nescházel se již na sněmích, leda v Austrasii, a to pouze jednou za rok, počátkem března (pole březnové), a později (za Pipína Krátkého) počátkem května (pole májové). Na sněmích těchto lid shromážděný celkem jenom bral na vědomí, o čem král a velmožové se byli uradili. O důležitostech veřejných rozhodoval král, doradiv se s pány a praeláty, nejsa však vázán jejich míněním. Středem správy státní byl královský dvůr a prostředkem k vykonávání moci panovnické bylo četné úřednictvo. Z úředníků nejmocnějšími stali se majordomové. Tito byli původně správci domu a dvoru královského Dohledu jejich odevzdány byly také královské statky a tudíž i léna (beneficia), jež králové manům svým dávali k užívání. Manové tito byli tedy závislí na jejich přízni a milosti. Za bojů mezi Brunhildou a Fredegundou manové domohli se práva majordomy voliti. Majordomové stali se tudíž z úředníků královských náčelníky feudální aristokratie a moc jejich zastínila a za nedlouho i podvrátila moc panovníků. Syn a nástupce Chlothara II., Dagobert I. (628 až 638), jenž pokusil se o zničení říše Samovy, nechtěje, aby na východě říše Francké povstala velká říše Slovanská, která by F-kům znesnadnila dobytí zemí podunajských, byl poslední vůbec rázný panovník z rodu Meroveova. Nástupci jeho byli slabí a na trůn nastupovali nezletilí. Za okolností takových moc panovnická připadla majordomům. Mezi těmi vynikal Pipín Landenský, jenž vládu konal v Austrasii. Syn jeho Grimoald dal tamního krále Dagoberta II. (656) odvésti do Irska, načež na trůn dosadil vlastního syna svého Childeberta. Avšak pokus o svržení rodu Meroveova se nepovedl. F. povstali proti uchvatitelům i vydali je Chlodvigovi II., králi neusterskému. Grimoald i Childebert zahynuli ve vězení. Z majordomů následujících nejmocnější byli Ebroin a Pipín Heristalský. Tento byl po matce vnuk Pipína Landenského. Stal se majordomem v Austrasii a vítězstvím u Testri (687) nad majordomem neustro-burgundským Berthariem dosáhl majordomátu v celé říši vůbec. Za zmatků, jež prýštily se z nesvornosti mezi Meroveovci a pak i mezi majordomy, Durynkové, Alamani a Bavoři počali si vésti samostatně. Pipín hleděl panství francké nad nimi utvrditi. Za válek, jež za tou příčinou podnikal, užíváno proti odbojným kromě síly hmotné za zbraň i náboženství křesťanského, neboť se ukázalo, že pohany nad míru nesnadno jest donutiti k poslušenství. Missionář tedy doprovázel vojína, neb mu i klestil cestu. Tehdy působili sv. Robert v Bavořích, sv. Kilián v Pomohaní a sv. Villibrord mezi Frísy. Pipín zemřel r. 714. Nástupce jeho Karel Martel obhájil říše od Arabů slavným vítězstvím u Poitiers r. 732, kteroužto bitvu co do důležitosti světodějné řaditi dlužno k bitvám Marathonské a Salaminské. Po té znova podmanil Burgundy, Frísy, Aquitány. R. 737 připravil Arabům novou porážku blíže Narbonny, r. 738 donutil Sasy k poplatku a r. 739 znova opanoval Provenci, jež pomocí Arabů vytrhnouti se hleděla z panství franckého. Ve válce této pomáhal mu král longobardský Liutprand. Proto, když papež Řehoř III. proti Longobardům ho volal na pomoc, Karel žádosti jeho nevyhověl. Za pomoci a ochrany jeho sv. Bonifacius v Německu hlásal evangelium. Když Karel zemřel (741), starší syn jeho Karloman uvázal se v Austrasii, Alamanii, Frankonii a Durynsko, mladší pak Pipín Krátký v Burgundsko a v Neustrii. Kromě toho Karloman byl vrchním pánem nad Bavory a Pipín vrchním pánem nad Aquitány. Bratři oba pilně přihlédali k záležitostem církevním, podporujíce snahy sv. Bonifacia. R. 747 Karloman odešel do kláštera, následkem čehož Pipín Krátký se stal majordomem v celé říši. Povstání, které proti němu způsobil Grifo, nevlastní bratr jeho, spolu s vévodou alamanským Landfridem, skončilo se porážkou povstalců (749), načež Alamanie z vévodství učiněna provincií a ku správě odevzdána franckým úředníkům. Tehdy právě Avaři znova porobou hrozili Slovanům korutanským. Kníže korutanský Borut obrátil se tedy do Bavor o pomoc, a té poskytl mu Pipín jakožto poručník vévody tamního Thassila. Za to však Slované korutanští uznati musili franckou nadvládu, a v zemi jejich zaváděno křesťanství. Pipín, podmaniv Alamany a nad Bavorskem utvrdiv vrchní panství francké, umínil si provésti dávný zámysl rodu svého: zmocniti se koruny. O zachování dynastie meroveovské nemohlo pro tělesnou a duševní chatrnost členů jejích býti ani řeči. Zabrání pak trůnu majordomem nutné bylo již i za tou příčinou, aby neposlušným velmožům odňala se výmluva, že vzpoury jejich směřují toliko proti majordomovi a nikoliv i proti králi. Za okolností takových dal se Pipín s přivolením papeže Zachariáše r. 752 králem zvolili a od sv. Bonifacia pomazati. Nástupce Zachariášův Štěpán II., maje potřebí pomoci francké proti králi longobardskému Aistulfovi, zajel r. 753 k Pipinovi, a pomazav i syny Karla a Karlomana za budoucí krále, zakázal F-kům pod trestem klatby, aby budoucně králů nevolili z rodu jiného než z Pipínova. Mimo to Pipína a syny jeho prohlásil za patricie Římanův, t. j. za ochránce římské církve a lidu sv. Petrovi poddaného. Za to mu Pipín r. 754 a pak ještě r. 755 vytáhl na pomoc do Italie proti Aistulfovi a města a krajiny, kterých se zmocnil, daroval sv. Petru. R. 759 vypravil se do Septimanie a vypudil odtud Araby. Sulejmán, emír barcelonský, dal se mu tehdy pod ochranu. R. 768 podmanil Aquitanii, kde vévoda Vaifar zabit byl od zrádcův. Država francká sáhala od Pyrenejí a okeanu Atlantského až k Enži, Šumavě a Sále. Za vlády Pipínovy byla nejmocnější říší křesťanskou. Pipín před smrtí svou (768) rozdělil ji mezi své dva syny, Karla a Karlomana. Karloman za krátko zemřel, načež Karel uvázal se v jeho země, nic se neohlížeje na jeho syny, kteří pak i s matkou se uchýlili ku králi longobardskému Desideriovi. Karel Veliký (768—814) proslul jako válečník a podmanitel. První tažení, na které se vydal, namířeno bylo na Sasy, a s těmi pak válčil přes 30 let (772—804). Válka skončila se úplným podmaněním kmenů saských a říše Francká rozšířena až k Labi a k moři Baltickému. R. 774 vyvrátil Karel říši Longobardskou v Italii. R. 778 učinil výpravu do Španěl na pomoc emírovi zaragozkému proti Omajovci Abdurrahmánovi. Avšak nepořídil, a zadní vojsko jeho, když se vracel, přepadeno a pohubeno loupeživými Basky v údolí Roncevalském. Teprve později zařízena mezi Pyrenejemi a Ebrem marka řeč. španělská č. barcelonská. R. 788 poslední vévoda v říši Francké, vévoda bavorský Thassilo, zpronevěřiv se Karlovi, zajat a zavřen do kláštera. Bavory odtud byly podrobeny panství franckému bezprostředně. R. 791 vytáhl Karel na Avary, proti kterým mu pomáhali také Čechové a Moravané. Avaři několika výpravami na dobro byli zkroceni a země jejich zabrány až po Dunaj. Karel přemohl také Dány a zatlačil je za Ejdoru. Sousední kmeny slovanské, Polabany, Čechy, Moravany a Charváty, uvedl v poplatenství. R. 800 dosáhl v Římě koruny císařské i pokládán tudy za pána nade všemi národy, králi a knížaty katolickými. Povinností jeho bylo hájiti církve a šířiti evangelium, odkudž si pak císařové osobovali právo národy pohanské podmaňovati, ba i hubiti. Říše Karlova rozdělena byla na hrabství. Vévodství už nebylo, poslední vévoda byl právě bavorský Thassilo. Nad hrabaty měli dozor zvláštní poslové zeměpanští (missi dominici), které panovník čas od času vysílal, aby zjednali pořádek. Na hranicích zřízeny byly k ochraně říše marky (jako dánská, česká, východní č. rakouská, španělská a j.). Markrabě provodil v marce č. krajišti moc správní, soudní a vojenskou (podobně jako hrabě v hrabství) a mimo to dohlížel na národy poplatné. Zákony dával Karel na sněmích, které se scházely z pravidla v květnu. Mimo to však dával zákony také sám, sněmů se netázaje. Na sněmích konali se ovšem i porady a soudy, Karel pečoval také o blahobyt a vzdělanost. Statky jeho byly vzorně zařízeny, tak že byly školou pro veškeré okolí. Provozovalo se na nich nejenom hospodářství polní, nýbrž i průmysl. Aby obchod pozvedl, stavěl Karel silnice a mosty, pečliv byl o řádné mince, míry a váhy. Počal i kopati průplav mezi Rýnem a Dunajem, což se mu však nezdařilo. Podporoval též uměny a vědy. Nařídil, aby při každém biskupství a při každém klášteře byla škola. U dvora zařídil školu, o niž péči měl sám osobně. Rád obcoval s učenci, byl přítelem básnictví a dal sbírati staré zpěvy hrdinské. Říše jeho táhla se od Ebra až k Baltu, od okeánu Atlantského až k Odře, Dunaji, Sávě a moři Jaderskému. Byla příliš veliká a různotvárná, tak že ji nebylo lze zachovali v celosti. (Ostatní viz ve článku Karel Veliký.) Syn a nástupce Karlův, Ludvík Pobožný (814-840), rozdělil ji mezi své syny, kteřížto však úděly svými nebyli spokojeni. Z toho a že Ludvík obzvláště přál synu Karlovi z druhého manželství, povstávaly zhoubné války domácí. Za těch moc císařská hynula a národové poplatní se hleděli vymaniti. Po smrti Ludvíkově synové jeho pozůstalí, Lothar, Ludvík Němec a Karel Holý, rozdělili se o říši r. 843 smlouvou verdunskou. Velkoříše Francká tudy se rozpadla. Ostatní v dějinách francouzských a německých. — Literatura: H. Martin, Histoire de France, I—II; Michelet, Histoire de France, I; Lavallée, Histoire des Français, I; Fustel des Coulanges, Histoire des institutions politiques de l'ancienne France, I; Gérard, Histoire des Francs d'Austrasie; Thierry, Récits des temps mérovingiens; Warnkönig et Gérard, Histoire des Carolingiens. Šra.
PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Frankové