Ottův slovník naučný/Fiducia

Ottův slovník naučný
Fidonia	Fiducia	Fiduciář

Údaje o textu
Titulek:	Fiducia
Autor:	Leopold Heyrovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 175–176. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Fiducia (lat.) jest smlouva starého práva římského, záležející v tom, že jeden (fiduciant) převáděl na druhého (fiduciáře) civilním formálným aktem (mancipatione nebo in iure cessione) vlastnictví své věci nebo svou rodinnou moc nad osobou, při čemž nabyvatel výslovně prohlašoval, že nabývá převedeného práva pouze k věrné ruce (fidi fiduciae causa). Byloť tím na jevo dáno, že fiduciář jest povinen věc nebo osobu zase zpět převésti na fiducianta, po případě jinak s ni nakládati, což podrobněji se řídilo účelem, za kterým f. byla zřízena, a bývalo určeno v neformálné, vedle mancipace nebo injurecesse stojící úmluvě (pactum f-ae). Fiduciární převod vlastnictví dál se jmenovitě k zástavnímu pojištění pohledávky (f. cum creditore contracta), nebo za tím účelem, aby fiduciář věc schovával, jí bezplatně užíval, třetí osobě vydal a pod. (f. cum amico cont.), nebo aby mancipovaného otroka propustil na svobodu. Fiduciář stal se tu vlastníkem, měl však obligační povinnost věc naň převedenou v určeném případě fiduciantovi zase vrátiti nebo předsevzíti s ní co jiného, jak smluveno bylo. Pro závazek tento byla proti němu propuštěna actio in personam, zvaná actio f-ae. Na půdě práva rodinného vyskytovala se f. při koempci ženy (coemptio fiduciaria, viz Coemptio), nebo při mancipaci dítěte za účelem umělého rozvázání moci otcovské a provedení adopce nebo emancipace jakožto úmluva, kterou se nabyvateli ukládala remancipatio nebo manumissio ženy nebo dítěte. F. zůstala povždy v těsné spojitosti s formálnými akty mancipace, injurecesse nebo koemce a vymizela konečné též s nimi. V Justiniánském právu již není jí popřáno místa. Srv. J. Čermák. F. (1889). Hý.