Ottův slovník naučný/Fariseové

Ottův slovník naučný
Fáris	Fariseové	Fárisí (al)

Údaje o textu
Titulek:	Fariseové
Autor:	František Jaroš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. S. 23. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Farizeové

Fariseové (hebr. perúším, t. j. oddělení, odloučení, řec. φαρισαῖοι), důležitá strana židovská v I. stol. př. Kr. a po Kr. Původ mají v reakci proti hellénismu, k němuž přilnula židovská aristokracie. Záhy utvořili mocnou stranu t. zv. chasídím, t. j. zbožných, kteří se zavázati pilně dbáti přikázání zákonních. Pod vedením Júdy Makkabejského súčastnili se boje proti řeckému panství jako samostatná družina (συναγωγή r. 167). Dosáhnuvše náboženské svobody upustili od dalšího boje, ano politické snahy a tendence Hašmoneovců, založiti domácí dynastii, znechutily se F-ům nadobro. Neshoda — podle svědectví Josefa Flavia úplné nahodilá — mezi Janem Hyrkanem (135—105) a F-ei vedla k šestiletému krvavému a vášnivému boji za vladaření Hyrkanova nástupce, Jannaje Alexandra (104 — 79). Ale vdova po Alexandrovi, Salome Alexandra, byvši umírajícím manželem upozorněna na bezúčelnost domácí války, smířila se s F-ei a podporovala i prováděla jejich snahy. Tím nabyli F. svrchovaného účinu na záležitosti veřejné a nepozbyli ho, ani když Římané, přilákáni jsouce domácími různicemi, učinili všeliké samostatnosti židovské konec. Fariseismus sám dalek byl všeliké politické radikálnosti, za to však jeho idee o příštím království messiánském podněcovaly mysl lidu proti nenáviděné vládě římské.

Význam i podstata fariseismu v tom záleží, že jest posledním a nezbytným důsledkem pojímání náboženství jako zákona. Zákon velí, aby byly vyplněny jeho požadavky, tudíž první a hlavní snahou fariseismu jest vyplniti přikázání zákona. Náboženství stanoví povšechné principy, zákon však má na zřeteli jednotlivé případy; proto záhy dostavila se potřeba authenticky vyložiti to, co náboženství povšechně přikazovalo. Učení F. věnovali se této práci s podivuhodnou pílí a provedli ji do podrobností. Podání starších παράδοσις τῶν πρεσβυτέρων — jak nazývány výklady a dodatky — požívalo neobmezené úcty, a stoupenci zásad farisejských byli povinni plniti jeho ustanovení jako kterékoliv přikázání. Kdo učinil zadost všem požadavkům zákonním, byl dokonalý; tím ovšem vnitřní cena dobrých skutků trpěla a obsah začasté přecházel v pouhou formu. Ponenáhlu vyvinula se mezi F-ei jakási duševní aristokracie, která se zakládala na plnění zákona. Stoupenci fariseismu nazývali se vzájemně chabérím, t. j. druhové, společníci; lid byl jim ‘amha’árec t. j. pozemský. Neprávem bývají F. nazýváni sektou odchylného a mylného učení. O zvláštním učení F-eů lze mluviti pouze v poměru jejich k Sadduceům (v. t.), od nichž uchylovali se i v zásadních otázkách. Sluší vytknouti: věřili v nesmrtelnost duše a v odměnu i tresty posmrtné. Duše spravedlivých zdržují se v šeólu, t. j. v podsvětí. Nebyla jim cizí víra ve stěhování se duší. Duše spravedlivých mohou se převtěliti, t. j. přejíti do jiného člověka a oživovati jej (metemsómatósis); duše nespravedlivých mohou se přidusiti, t. j. vejíti do člověka živého a všelikým způsobem jej trápiti (metempsychósis). Těla zemřelých vstanou z mrtvých a budou účastna trestu neb odměny. Bůh vzkřísí sice napřed Židy spravedlivé a bude s nimi vládnouti v království messiánském, ale na konci věku vzkřísí všechny lidi a bude je po zásluze souditi. Jsou duchové dobří i zlí, kteří na člověka působí. Dobré i zlé děje se z vůle boží, a zdánlivě svobodné jednání člověka závisí na všemohoucnosti boží. Bůh, dav zákon a učiniv smlouvu s lidem vyvoleným, zavázal se přísným právem odměniti plnitele zákona, učiniti je účastnými království messiánského a věčně je oblažiti a j. — Srv. hlavně J. Wellhausen, Die Pharisäer und die Sadducäer (1874); Cohen, Les Pharisiens (Paříž, 1877); Weber, System der altsynag. pal. Theologie (1880); Montet, Essai sur les originesdes parties Sadd. et Phar. (Paříž, 1883). -roš