Equites (lat.), jezdci, později příslušníci druhého stavu, t. rytířského (ordo equester), kterýž vyvinul se z římského zřízení vojenského. Ve vývoji jeho sluší rozeznávati několik period. Perioda I.: Zřízení sboru jízdeckého připisují staří Romulovi, jenž prý z každé kmenové tribue Ramnů, Titiův a Lucerů vybral po 100 mužích z rodů patricijských, kteří sloužili na koni a tvořili osobní stráž královskou. Těchto 300 jezdců (e., celeres) bylo rozděleno ve 3 setniny (centuriae) po 100. Mimo to byli rozděleni v deset turm po 30 mužích: každá turma pak dělila se ve 3 decurie o 10 mužích. Vrchní velitel slul tribunus celerum. Tarquinius Priscus zdvojnásobil prý počet setnin (6), od doby Serviovy bylo jich 18, které měly tu výhodu (až do doby reformy comitií centuriatních), že hlasovaly přede všemi ostatními setninami pěšími (centuriae praerogativae). Jezdci vybíráni byli z nejzámožnějších občanů první třídy. Byl-li podmínkou přijetí zvláštní census již za těchto starých dob, není jisto. Volba jezdců příslušela s počátku králům, později konsulům, od zavedení censury censorům, kteří při censu konali přehlídku jich. Členy již vysloužilé sprostili povinnosti služby na koni, nehodné pak vyloučili, ostatní zapsáni byli do zvláštního seznamu (album). Každý jezdec obdržel ze státní pokladny peníze na zakoupení 2 koní (pro sebe a pro podkoního), t. zv. aes equestre, 10.000 assů (šestinových), a roční plat na výživu jich (aes hordearium) 2000 assů. To byli tak zv. e. equo publico. Avšak i přes tuto státní pomoc byla vojen. služba na koni značným břemenem, což lze souditi z toho, že povolení k vystoupení z centurií jízdných označuje se jako přízeň. V centuriích jezdeckých byli jen iuniores (viz Centuria). Nicméně však i ten, kdo již vysloužil, mohl se svolením censorů podržeti koně a tudíž býti na dále členem toho sboru, ano i když do senátu se dostal. Teprve později (asi od dob C. Graccha) provedla strana demokratická plebiscit toho smyslu, že kumulace důstojnosti rytířské a senátorské není přípustná. – Perioda II.: R. 403 př. Kr. (za Camilla) stala se v organisaci podstatná změna. Římané totiž obléhajíce Veje utrpěli značné ztráty. Tu nabídli se někteří zámožní Římané senátu, že budou sloužiti státu na vlastních koních (t. zv. e. equo privato). Ti dostávali od státu pouze plat. Službou vojenskou rovnají se prvějším 18 centuriím, hlasovali však v první třídě. Na rozdíl od těchto slují onino e. illustres. Vojenského významu pozbyli e. v druhé válce punské, když jízda vybírána byla hlavně ze sborů spojeneckých. Equus publicus zůstal jen titulem, kterýž propůjčoval jistá práva, i v době císařské. V té dobé ustavuje se tato korporace jako šlechta peněžní uprostřed mezi senátem a třetím stavem. Příslušnost podmíněna byla svobodným rodem až k dědovi se strany otcovské, bezúhonností od censora uznanou, vystříháním se živnosti se stavem se nesrovnávající a censem aspoň 400.000 assů. – Perioda III. Stav tento již existující uznán byl se strany státu přijetím zákona C. Sempronia Graccha o soudcích (lex iudiciaria) z r. 123 př. Kr., kterýmž úřad porotců senátorům odňat a svěřen rytířům. Aěkoli funkce tato nezůstala později výhradně jim, byla přece jednou z hlavních i v době císařské. Většina rytířů zanášela se operacemi finančními, najímajíce od státu rozličné důchody (viz Publicani) anebo se dávali na dráhu úřednickou. Odznaky hodnosti rytířské byly: 1) trabea (plášť purpurový, nošený při slavnostech); 2) angustus clavus (v. Angusticlavii), kterýmž lišili se od stavu prvního t. senátorského; 3) anulus aureus (zlatý prsten) od dob Tiberiových, kterýmž lišili se od stavu třetího; 4) vyhrazená místa v divadle, od doby Augustovy také v cirku. Císař Augustus povznesl z celého stavu vynikající třídu rytířů, t. těch, kteří rodem a censem senátorským lišili se od ostatních, uděliv jim právo nositi široký pruh na tunice, jako měli senátoři. Ti sluli e. illustres a jimi také vyplňovány byly mezery v senátu, pro které senátorský stav sám nedostačoval. Vedle nich existovali i na dále e. equo publico, kteří rozděleni byli v 6 turm, jimž veleli t. zv. seviri equitum Romanorum. V čele všech byli obyčejně císařští princové v hodnosti princeps iuventutis. Augustus obnovil také zašlou roční parádu jezdců t. zv. transvectio equitum a spojil ji s přehlídkou (recognitio). Každoročně totiž o idách červencových rytíři ve slavnostním šatě, majíce na hlavách věnce olivové, ubírali se v průvodu od chrámu Martova nebo Honoris přes Forum na Capitolium. Důležité bylo pro stav rytířský, že v nově vznikajícím stavu úřednictva císařského vyhrazena byla jistá místa příslušníkům tohoto stavu (rozliční procuratores a praefecti). Dříve však, než se dostali k těmto úřadům civilním, zastávali rozličné důstojnické hodností vojenské dle jistého pořadí (militiae equestres). V dobé císařské děje se zmínka zvl. na nápisech o kanceláři císařské a censibus equestribus, která měla na starosti kontrolu příslušníků tohoto stavu a do které podávány byly žádosti za udělení hodnosti rytířské. Císař Marcus Aurelius upravil také titulaturu úředníků stavu rytířského. Náčelníci osobní stráže císařské (praefecti praetorio) měli titul: vir eminentissimus, úředníci nejblíže po nich: vir perfectissimus, pro ostatní byl titul: vir egregius. – Srv. vedle starších: E. Bélot, Histoire des chevaliers rom. (sv. II., Paříž, 1873); B. Gerathewohl, D. Reiter u. d. Rittercenturien (Mnichov, 1886). Pk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: en:Roman equestrian order