Epiktétos (Ἐπίκτητος), filosof řecký školy stoické, v I. stol. po Kr. Po způsobě školy své věnuje pozornost hlavně otázkám éthickým; nejde mu o zkoumání theoretické jako o řádnou správu životní. V Sókratovi a Diogenovi kynickém spatřuje nejskvělejší vzory své. Úkolem filosofie vůbec jest dle něho poučiti člověka, čeho si má žádati a čeho se varovati. Filosof má býti lékařem, knězem, více k srdci než k rozumu promlouvaje. Logika a fysika jsou dle něho oprávněny jen jako průprava k éthice. V theologii pantheistický názor stoický zaměňuje často představou božstva osobního, jež svět prozřetelností svou zachovává a řídí. Hlavně při důkaze teleologickém o jsoucnosti boží rád prodlévá. Podstatné vlastnosti bytosti božské jsou dokonalost a dobrota. Ty se projevují ve světě, kterýž proto jest rovněž dokonalý. Nejvyšším zákonem jednání lidského proto jest podrobiti se úplně vůli božské. »K bohu vzhlédna odvaž se říci: Nalož se mnou, jak chceš, Tobě se podrobuji, Tobě náležím.« Tak heslo stoické »Žíti shodně s přírodou« u E. nabývá spíše podoby »Žíti shodně s vůlí boží« a zní křesťansky. V bytosti lidské je pak duch jiskrou božstva samého, dočasně schránkou tělesnou upoutanou. Jako však božstvo světu vládne, tak duch tělu má vlásti. Z přesvědčení pak o božském původu ducha lidského vzchází E-tovi nauka o rovnosti a bratrství všech lidí, jakož i nazírání na smrť, křesťanskému obdobné, jako na pouhý přechod v život nový. »Smrtí neodcházíš na místa hrozná, nýbrž tam, kde je původ tvůj.« Jako cestování jest jen změnou místa, tak i umírání jest jen přeměnou z nynějšího stavu bytí do stavu jiného, nikoli však do nebytí. Jako stoikové ostatní i E. sebevraždu v případě nutnosti připouští: »V příbytku je kouř. Málo-li ho, vytrvám; mnoho-li však, pamatuji, že dvéře jsou otevřeny a odejdu«. Úkolem života vezdejšího je blaženost. E. nepodává jednotné éthické soustavy vědecké, nýbrž pro jednotlivé případy životní dává napomenutí významná, jež ukazují cestu, po níž člověk, překonávaje vášně a náruživosti své a dospívaje k úplnému klidu, netklivosti stoické (ἀταραξία), nalézá konečně pravou, dokonalou blaženost. Takto jeví se nauka E-tova býti morální kasuistikou. Východištěm E-tovy éthiky jest rozeznávání věcí, jež jsou v moci naší (τὰ ἐφ᾿ ἡμῖν) a těch, jež v moci naší nejsou (τὰ οὐκ ἐφ᾿ ἡμῖν). V moci naší nejsou věci vnější, jako tělo naše, majetek, čest, krása, zdraví a všeliká rozkoš; naproti tomu jsou v moci naší myšlénky a představy, žádosti a tužby naše. Tyto ovládajíce dovedeme býti blaženými. Správný způsob souhlasu (συγκατάθεσις) s představami našimi zaručuje nám klid a štěstí. Souhlasíme-li jen s představami správnými, ubráníme se žádostem a chtíčům a zachováme svobodu svou. Kdo pravý mudrc, tomu ni bolest ni chudoba ni smrt není zlem, i omezuje se na sebe sama, netouží po ničem z toho, co není v moci naší. Věci vnější jen na čas dány jsou nám: nemáme na ně žádných nároků činiti, nýbrž toliko je spravovati, jako pocestný v hostinci se zastavuje. »Proto, umře-li ti žena, nebo ztratil-li jsi něco, neříkej: »Ztratil jsem,« nýbrž »navrátil jsem, poněvadž mi to nenáleželo«. V úplné nezávislosti na věcech vnějších zachová si pravý mudrc dokonalou svobodu. Proto lépe mu zříci se všeho, co by mu překáželo ve vyšším povolání jeho, býti služebníkem božím a učitelem lidstva, zvláště též zříci se manželství a života rodinného: láska rodinná budiž mu nahrazena láskou vyšší, všelidskou. Trpělivost a zdrželivost (ἀνέχου καὶ ἀπέχου) – toť poslední slovo stoického rigorismu, jenž právě u E-ta nejdůrazněji byl vysloven. – Celý život E-tův byl věrným zobrazením této nauky. Narodil se na počátku I. stol. po Kr. v Hieropoli ve Frygii. Jsa otrokem Epafrodita, propuštěnce Neronova, dostal se s ním záhy do Říma, kde poslouchal filosofa stoického Musonia Rufa a stal se jeho nadšeným ctitelem po celý život. Neohroženost stoickou záhy osvědčoval: když prý jednou pán jeho zvláštním nástrojem mučícím nohu mu zkroutiti chtěl, klidně mu děl: »Vždyť mi nohu rozmačkáš«; když pak nelítostný pán ve své kratochvíli pokračoval a nohu mu ochromil, spokojil se E. prostými slovy: »Vždyť jsem ti povídal, že mi ji rozmačkáš«. Nabyv později svobody, žil v Římě v chudobě největší a učil filosofii. Když nastalo pronásledování filosofů za Domitiana r. 90, odebral se E. do Epiru a tam v Nikopoli nalezl druhý svůj domov. Konaje tam velmi oblíbené přednášky filosofické žil opět v chudobě naprosté až do smrti své. E. nenapsal sám ničeho, avšak žák jeho Flavius Arrianus zaznamenal výklady jeho a vydal pod nadpisem Διατριβαί v 8 knihách, z nichž toliko čtyři se nám dochovaly. Mimo to sestavil stručnou rukověť mravních naučení Ἐγχειρίδιον, rovněž dochovanou. Historické působení nauky E-tovy bylo značné: Mark Aurel rád se ho dovolává, učenec novoplatónský Theosebios (r. 450 po Kr.) z něho čerpá, Simplikios pak spisy E-tovy obšírným kommentářem opatřuje; v novější pak době hlavně Pascal ve svém »Entretien avec M. de Saci« zajímavé srovnání E-ta s Montaignem podává. Ἐγχειρίδιον bylo záhy (1493) od Politiana přeloženo do latiny, kdežto řecký originál teprve později (1528) byl v Benátkách vytištěn. Spis Διατριβαί vydal poprvé Trincavelli r. 1535 tamtéž. Nejlepší vydání novější obou spisů jsou Schweighauserovo (Epicteteae philosophiae monumenta, zároveň s kommentářem Simplikiovým, v Lipsku, 1799–1800, 5 sv.) a Dübnerovo (u Didota v Paříži, 1842). O filosofii E-tově psali Winnefeld (v Zeitschr. für Philosophie und philos. Kritik, sv. 49, r. 1866) a Bonhöffer, Epiktet und die Stoa (Štutgart, 1890). Dna.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Epiktétos