Ottův slovník naučný/Dvořák
| Ottův slovník naučný | ||
| Dvořáčky | Dvořák | Dvořáková-Mráčková |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dvořák |
| Autor: | neuveden, Karel Stecker, František Bílý, Otakar Zich |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 265–270. Dostupné online. Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 309. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Antonín Dvořák, Autor:Rudolf Dvořák (1860–1920), Autor:Xaver Dvořák, Autor:Vincenc Dvořák |
 Heslo ve Wikipedii: Dvořák |
|
Dvořák: 1) D. Samuel, mědiryjec český († 1689 v Praze), jehož činnost v Praze sledovati lze již od r. 1629. Z jeho četných rytin dle obrazů svatých a podobizen uvádíme pouze Sv. Jana Nep. a Život sv. Václava na 44 listech. — Také jeho syn
2) D. Samuel ml. prováděl umění ryjecké a zhotovil kromě mnoha jiných obrázek Sv. Jana Nep. (1693) a řadu 41 rytin Familia S. Venceslai a Deo exaltata. Viz Dlabacz, Künstlerlexikon.
3) D. Daniel, ryjec pražský, zhotovil Velkou thesi se sv. Janem Křt. (1701) a Obraz svatoštěpánské P. Marie 1757. Jiná jeho díla uvádí Dlabacz (Künstlerlex.).
4) D. Josef, archivář a knihovník knížat Lobkovických (* 1796 v Rychnově n. K. — † 1874). Po studiích gymn. a univ. v Praze a ve Vídni stal se vychovatelem v domě hr. Pallavicinů i žil s nimi v Uhrách a na Rýně. Od r. 1820 nastoupil týž úřad v domě Lobkovickém, pak r. 1828 jmenován knihovníkem a archivářem v Roudnici, načež horlivě se staral o uspořádání knihovny i zaležení archivu, k nimž oběma pořídil přehledné a spolehlivé seznamy. Také spořádání sbírky sfragistické, heraldické a numismatické jest jeho zásluhou. Práce ty ovšem dopřály mu málo času k vlastním publikacím literárním. Napsal jen rodopis Lobkoviců (rukopis se chová v archivu roudnickém), dále rozpravu Die Lobkowitze (v Hormayerově histor. almanachu, 1830), genealog. tabulku domu Lobkovického a seznam roudnické obrazárny (t., 1840), pak některé drobnosti bibliografické a diplomatické do Neumannova „Serapea“ (1840—46).
5) D. Jan Kašpar, zvaný u Francouzů Debureau, slavný komik (* 1796 v Kolíně v Čechách — † 1846 v Paříži). S otcem, potulným komediantem, dostal se z Čech do Amiensu, odtud do Cařihradu, kde před sultánem vystoupil, a přes Německo opět do Paříže, provozuje všude své umění, avšak zároveň také strádaje nejrozmanitější bídou a utrpením. To dohnalo jej také, že opustil otce i vstoupil k divadlu „učených psů“ (chiens savans), jež časem přetvořilo se na Théâtre Punambules na boulevardu Du Temple. Zde v úlohách pantomimních záhy si získal pověst znamenitého umělce a zvláště jeho Pierrot byl velmi slaven. Později pro týž obor engažován v Cirque Franconi a posléze v Odéonu, kde velké triumfy slavil v úlohách Roberta Macaira, Dona Cesara de Bazan, Ruy Blasa a j., zvláště od té doby, kdy vyhrál sensační proces proti řediteli Odéonu. Umění však, které učinilo jej miláčkem celé Paříže, připravilo mu také mnoho strastí, když háje se proti posměchu, zabil náhodou nesvědomitého posuzovače. Nejslavnější jeho role byly v kusích: Le faux ermite, Oromaze et Arimane, Le chateau de Renthal, Le songe d’or, Ma mère, L’oie, Le boeuf enragé, Les trentesix infortunes de Pierrot, L’oracle a j. Jules Janin napsal o něm knížku často již vydanou: „Debureau, histoire du théâtre à quatre sous, pour faire suite à l’histoire du Théâtre Français“ (Paříž, 1832), kde nazývá jej „le plus grand Comédien de nôtre époque“.
6) D. Antonín, malíř český (* 16. pros. 1817 v Němčicích u Litomyšle — † 24. dub. 1881 v Praze), vzdělav se ve svém umění na akademiích pražské a vídeňské (u Waldmüllera), maloval pak r. 1845—46 v atelieru řed. Rubena v Praze a r. 1848 usadil se v Litomyšli. Zde strávil nejplodnější dobu tvorby umělecké. Byl pak professorem na reálce opavské, od r. 1865 učitelem kreslení na vysoké škole polytechnické (od r. 1869—80 na české). Zákal čočky a konečné oslepnutí učinilo konec jeho umělecké a učitelské činnosti. První obrazy větších rozměrů, jimiž D. na výstavách pražských na veřejnost vystoupil: Císař Rudolf a alchymista ve své pracovně (1846) a Verbování v táboře Valdšteinově (1848) jeví ještě úplně vliv Rubenův; brzy však obrátil se D. k genru lidovému a byl u nás jedním z prvních malířů toho druhu. Život maloměstského a venkovského lidu byl od té doby výhradným předmětem D-ova štětce; vedle toho jej zaměstnávalo značně i podobiznářství. Směr D-ův charakterisován jest samými jmény jeho obrazů: Nevěsta (1847); Zajatec (1847); Dráteník (1847); Noční hlídka na bělidle (1850); Zastaveníčko (1850); Přadlena (1851); Květinový orakul (1856); Příprava k cestě do kostela (1856); Žebrákova oběť (1856); Dítě cikánské očekává v nepohodě matku (1857); Babiččina prohlídka prádla (1857); Opozdělý honec (1858); Bubák (1858); Selská nevěsta na modlitbách (1858); Pronásledovaná cikánka (1859); Ztracené odpolední kázání (1859); Domácí kázaníčko (1860); Posvícení (1861); Očekávání (1862); Selské děvče v kostele (1864); Žal srdce (1865); Vnitřek selského hospodářství (1868); Ranní modlitba {1869); Rybáři při noční hlídce (1870); Modlitba před obědem (1872); Nová panna (1873); Večerní draní peří, Noční práce na kovárně, Hra na vojáky, Malá pasáčka hus, Travařka a mn. j. S takovýmito obrazy byl D. stálým hostem na našich výstavách; z jeho podobizen, jichž na sta maloval, byla jeho vlastní a zvláště znamenitá podobizna matčina na jubilejní výstavě r. 1891. Díla D-ova, roztroušená v soukromím majetku (několik u dra Faltisa v Kostelci n. Orlicí), seznati lze nejlépe v obrazárnách českých šlechticů, jako Valdšteinů, Nosticů, Thunů, Clam-Gallasů, Šternberků a Auersperků. D-ovy obrazy zůstanou zajímavými pro svou látku prostonárodní vždy ideálně pojatou; stejný směr jeví také jeho rytiny, jako Poslední růže, Zamyšlená kráska a pod. D. vydal také spis: Kurzgefasste Abhandlung über Verhältnisse, Knochen u. Muskelbau des menschlichen Körpers (Praha, 1880).
7) D. Jan, houslař pražský (* 1825 v Unhošti, † 1890 v Praze), vyučil se houslařství u J. Kulíka v Praze, u J. Schweitzera v Pešti a J. Hoffmanna ve Vídni. Přejav r. 1847 dílnu po houslaři Sandtnerovi v Praze, pokoušel se na základě četných svých zkušeností napodobiti proslulé nástroje staré školy italské. Nástroje D-ovy mají ve všem tvar houslí Guarnierových a Stradivariových a vyznačují se silným, plnozvučným tónem. Mnoho času věnoval D. zkouškám, dobadati se tajemného onoho laku, jenž dle náhledu obecně rozšířeného v prvé řadě dodával čarovného zvuku nástrojům italským. Z odchovanců D-ových vedle synů jeho Karla a Jaroslava uvedeni buďtež: T. Zach, J. Škoula, F. Homolka, F. Lantner. Str.
8) D. (Debureau) Karel, syn komika Jana Kašpara D-a a nástupce jeho v umění (* 1829 v Paříži — † 1873 v Bordeaux). Učil se zprvu hodinářství, pak malbě na porculáně a sochařství i pobyl též na konservatoři. Posléze nastoupil na místo otcovo při divadle des Funambules, kdež ho již za života jeho zastával, i stal se spolu dědicem jeho světové slávy jako mimik. R. 1847 budil sensaci v kuse „Tři planety“, pro něho zvláště složeném. Po r. 1862, kdy divadlo jeho strženo, vystupoval v divadle na polích elysejských, pak na venkově. Francouzi počítají oba D-y za nejslavnější své umělce v mimice. Viz H. Mourier, Biographie de C. Debureau fils (Pař., 1848).
9) D. Jindřich, publicista český (* 1840 v Jiříkovicích u Brna). Již na gymnasiu brněnském počal veršovati, a Sněženku mu vytiskl důležitý tehdy kalendář „Moravan“ r. 1858. Práva studoval ve Vídni a v Praze; tu i tam se živě účastnil národního ruchu. Ve vídeňském alm. „Dunaji“ a „Nezabudkách“ měl básně a novelly, v Praze psal články politické, sociální a národohospodář. do Pravdy (1862), Národa a Pozora (1862—64), přispíval též do olomúcké Hvězdy (1862—63), brněnských Obrazů života (1865) a j. a přeložil též Goethova „Claviga“. Samostatnou sbírku básnickou vydal v Brně r. 1862. Téhož roku založen v Brně politický časopis Mor. Orlice; D. převzal jeho redakci r. 1864. a vedl ji až do konce r. 1872, prodělav při tom celou tu hroznou dobu pronásledování českých novinářů a uváznuv r. 1869 ve vězení, kterýž pobyt potom v sarkastickém obrázku (Schlafarrest Nr. 11) vypsal, pořádav tábory a řečniv na nich neohroženě, poslancuje, ano byv i členem jediného našineckého zemského výboru moravského r. 1871. Potom byl ředitelem bankovní filiálky v Brně (do r. 1876), důstojníkem zemské obrany a učitelem na aspirantské škole důstojnické v Těšíně a Opavě, r. 1880 stal se redaktorem Schuselkovy Reformy ve Vídni, roku 1881 hlavním spolupracovníkem Skrejšovského Tribüny a po smrti jeho sám redaktorem do r. 1884. Přesídliv se pak opět do Brna, vydával nejdříve Národní Noviny a r. 1885 zvolen hlavním redaktorem Hlasu, jejž dosud vede. R. 1880 vydal: Briefe aus einem Ländchen verlassener Brüderstämme a k tisku má připravenu knihu O nepřetržitosti ústavního a státního práva na Moravě, jakož i chystá bohaté své Paměti. D-ovy zásluhy o uvědomování lidu moravského a o vítězné zpět dobývání ztracených posic nár. se uznávají obecně. Bý.
10) D. Antonín, první mezi žijícími skladateli českými (* 8. září 1841 v Nelahozevsi u Kralup, † 1. kv. 1904 v Praze[red 1]). Rodina, z níž D. vyšel, neodchovala před ním ani jediného hudebníka, ano způsob živnosti její stál všemu jinému blíže než umění. Otec D-ův, řezník v Nelahozevsi, ustanovil synu svému životním úkolem, pokračovati v provozování této rodinné živnosti. Takž D-ův hudební talent, jenž již od nejútlejšího mládí projevoval se neobyčejnou láskou ke všemu hudebnímu, nedoznával v dětských létech nijakého povzbuzení. D. hrával sice již jako hoch s venkovskou kapelou po hostincích a při církevních slavnostech, ale jinak jakéhokoli řádného vedení úplně postrádal. Teprve ve svém 12. roce, kdy poslán do Zlonic k další povinné návštěvě školy, získal zde ve varhaníku A. Liehmannovi prvého učitele hry klavírní, varhanní a komposice, ovšem že všeho měrou poměrně skrovnou, což při tehdejších poměrech venkova ani jinak nelze si mysliti. R. 1855 dán D., aby se zdokonalil v němčině, na rok do České Kamenice, kdež u varhaníka J. Hanka prvé své vědomosti hudební jal se doplňovati. Potom strávil přes rok při živnosti otcově, jenž mezi tím do Zlonic se přesídlil; doba tato trapnou byla mladistvému duchu, jenž probouzeje se k vyšším snahám násilně tu stlačován v úroveň všedního života. Na podzim 1857 posléze k usilovným prosbám D-ovým svolil otec jeho, by odebral se do Prahy za soustavnými studiemi hudebními na školu varhanickou, kdež té doby působili proslulí učitelé Blažek, Zvonař, Pitsch a po něm Krejčí. Tím nastal obrat ve všem životě D-ově: nadání jeho poskytnuta konečně příležitost, smělým letem nésti se za svými ideály, zároveň však začíná pro D-a též doba krutého strádání a bojů o existenci. Tehdáž působil jako violista v soukromém orchestru pražském, z něhož 1862 přešel do zřízeného tehdy orchestru divadelního, v němž potom plných 11 let byl zaměstnán. V l. 1873—76 zastával chudě dotované místo varhanické u sv. Vojtěcha, odkázán jsa jinak na krušné soukromé vyučování po domech. Velký duch D-ův však neznal překážek na dráze k cíli jasně vytknutému. Nemaje času ve dne, studoval v noci partitury héróů hudebních, v noci pracoval na prvých velkých svých dílech, nedávaje se odstrašiti ani trpkou zkušeností, že píše pouze pro sebe, bez naděje, že bude veřejností oceněn a odměněn. Z děl D-ových z prvé této doby velmi málo známo, neboť sám později většinu jich zničil. Teprve 1873 poprvé podařilo se D-ovi uvésti se před veřejnost dílem hluboce založeným, Hymnem z Hálkových Dědiců Bílé Hory, jehož mohutné obrysy, výrazná charakteristika a skvělé ovládání stránky technické staví je dnes ještě mezi nejznamenitější díla D-ova. Ačkoli tím D. obecnou na sebe upoutal pozornost a záhy pak i jinými velkými pracemi. hlavně Symfonií z Es (1874) a operou Král a uhlíř utvrdil víru ve vyšší své poslání za povznesením českého umění, byl přes to účinek na existenci jeho pranepatrný. Příznivý ve příčině té obrat nastal D-ovi r. 1875, kdy uděleno mu státní stipendium pro umělce, jehož požíval potom po několik roků. Avšak zabezpečená existence kynula jemu teprve, když styky osobními, především se skladatelem Brahmsem a aesthetikem Hanslickem, muži to ve světě hudebním na slovo vzatými, otevřena mu cesta za hranice. Jmenovitě Brahms jako přísedící rozhodčí kommisse o stipendiích uměleckých odhaliv svérázný talent D-ův, doporučil jej berlínskému nakladateli Simrockovi, jenž hledal skladatele pro sérii tanců slovanských. Simrock, vydav zatím Moravské dvojzpěvy D-ovy, Brahmsem mu doporučené, a seznav, že hudební kruhy i kritika (jmenovitě příznivec D-ův L. Ehlert) s nadšením je vítají, nabídl D-ovi skladbu řečených tancův. Slovanské tance D-ovy vydány 1878 a rozšířeny v původní 4ruční klavírní úpravě rychle po všem vzdělaném světě. Jméno D-ovo rázem proudilo všemi kruhy odbornými i širokými vrstvami lidu; vedle toho neobyčejný pokladní úspěch Simrockův zjednal D-ovu jménu dobrý zvuk u předních nakladatelův zahraničných, kteří potom jali se ucházeti u něho o vydávání jiných děl rukopisných. Odtud počíná D-ovi doba klidné práce; po dlouhých létech krušného nedostatku popřáno jemu, věnovati se v kruhu své rodiny výhradně rozvoji svého talentu. Díla, jež v době té vznikla, představují mistra na vrcholu vývoje uměleckého. Není jediného oboru forem vokálních i instrumentálních, v němž D. nevytvořil díla řadící se, předem na poli instrumentálním, čestně k veledílům doby klassické. Všecek další život D-ův jest nepřetržitou řadou úspěchů stále stupňovaných a čestných vyznamenání, jimiž vzdáván mistru hold i s míst nejvyšších. Tak předem vzpomínáme slavného vjezdu D-ova do Anglie, kdež poprvé r. 1883 jako dirigent svých děl na festivalech v Londýně a Birminghamu zahrnován poctami nadšenými a potom stal se miláčkem národa anglického, pro nějž napsal největší svá vokální díla koncertní a opět a opět osobně je řídil; tolikéž v londýnské firmě Novellově získal nakladatele obětavého. R. 1888 jmenován D. dopisujícím členem srbské akademie v Bělehradě, 1889 vyznamenán řádem železné koruny, 1890 jmenován čestným doktorem hud. university cambridgeské, t. r. čestným doktorem filosofie české university pražské, 1891 řádným členem České akademie věd a slovesnosti atd. V l. 1890—92 působil s úspěchem jako professor vyšší nauky o skladbě při pražské konservatoři a od září 1892 dlí v New-Yorku, byv tam povolán za ředitele nově zřízené Národní konservatoře.
Počet děl D-ových jest tak obsáhlý, že lze omeziti se v této úvaze pouze na díla nejvýznamnější. Jsou to z orchestrových děl symfonie (z Es 1874, F 1875, D 1881, d 1885 a g 1889), ouvertury k Šamberkovu „Tylu“ (1881), Husitská (1883) a 3 programní (Příroda, Život, Láska, 1892), 3 slovanské rhapsodie (1878), Slovanské tance (dvě serie po 8 číslech, původně pro klavír, 1878), Symfonické variace (1877, počtem 24), Scherzo capricioso (1884), Notturno, 2 serenády (smyčcová 1875 a dechová 1878), suita (1879), koncerty houslový (1879) a klavírní (1876), 8 legend (pův. pro klavír, 1880) atd.; z komorních děl houslová sonáta (1880), tria (z B, d, f a g), kvarteta (klavírní z D, smyčcové z A, a, d, Es a C), kvinteta (klavírní 1873, smyčcové z G 1875 a A 1887), sexteto (z A 1878), Maličkosti (1878), Dumky (1891) a j.; z vokálních prací opery Král a uhlíř (dvakráte kompon., 1871), Tvrdé palice (1874), Vanda 1875), Šelma sedlák (1877), Dimitrij (1882), Jakobín (1888), dramatické kantáty Hymnus (1873) a Svatební košile (1884), oratoria Stabat Mater (1876) a Svatá Ludmila (1886), Mše (1888), Requiem (1890); ze skladeb klavírních vedle legend a tanců furianty, valčíky, dumky, Ze Šumavy (1883) a j.: četné písně: 6 z Rukopisu kralodv., Cigánské melodie, Večerní písně, Moravské dvojzpěvy (1878) a j., sbory mužské a smíšené à capella atd.
Ve všem tvoření D. ově lze pozorovati tři od sebe ostře se lišící doby: a) dobu průpravnou, kde D. vykonav důkladná studia formová na vzorech klassických, snažil se ve vlastní tvorbě je napodobiti, aniž však sloh jeho měl ještě vlastní, samostatný ráz; b) dobu kvasu a poblouzení, kde D. ovládaje již techniku komposiční plnou měrou, dal se svésti směrem novoromantickým k výlevům bezuzdné fantasie, a c) dobu samostatné tvorby, dobu ryzího, průzračného slohu, v níž, vybouřiv se a doznav sklamání fantastickými pracemi doby předchozí, vytvořil velkolepá díla, na všem svérázná. Z prvých dvou dob velmi málo skladeb se zachovalo, an D. později bez milosti je ničil; do doby druhé náleží původní spracování Krále a uhlíře, jež po nezdaru studia opery spálil. Ve třetí době tvorby jest D. horlivým stoupencem směru klassického; forma jest mu svata a úkolem skladatelovým po jeho názoru jest, zděděné formy naplňovati vždy novým obsahem. Jeví se tu býti D. pravým opakem Smetanovým, jenž v tom ohledě byl novoromantikem, řídě se zásadou, že forma vzniká pod rukou skladatelovou, dána jsouc sama sebou skladateli jeho fantasií. D. ani tehdáž, kdy v instrumentální skladbě pracuje na podkladě programním, neopouští v ničem klassickou formu, jak nasvědčují předem 3 ouvertury z poslední doby. Nebudiž tím však významu D-ovu nijak ubíráno ceny; vždyť Palestrina, Bach, Haendel, Mozart, Beethoven a j. nesmrtelného získali sobě jména, ač nesnažili se vytvořiti formy nové, nýbrž pracovali skoro výhradně na zdokonalení forem od předchůdcův přijatých. Význam D-ův pro vývoj umění a těžiště jeho tvorby leží ve skladbě instrumentální, v prvé řadě orchestrové. Napsal sice v oboru dramatické tvorby vokální díla, jež vykazují stránky obdivuhodné, než přece nelze pokroku, jejž ve příslušných formách učinil u poměru k svým předchůdcům a současníkům, podkládati ani z daleka onoho významu, jenž bez odporu mu přísluší v oboru forem instrumentálních. Opera nebyla nikdy vlastní půdou D-ovou; již náklonnost D-ova ke starší formě opery, ústupky, jež činí nejednou stránce čistě hudební na úkor dramatičnosti, okolnost, že D. nedovede jako kdysi Gluck tak se zapříti, aby „zapomněl, že jest hudebníkem“ a t. p., vše to nedovoluje nám hledati přední význam D-ův ve tvorbě dramatické. Nejvýše staví se dle obecného soudu z oper D-ových Dimitrij; největšího významu však pro vývoj národní zpěvohry české bez odporu jest Šelma sedlák, ač libretto její, jakož i mnohých jiných, bude vždy překážkou jejího rozšíření. Značně důležitější proti tomu jest činnost D. ova na poli dramatické kantáty a oratoria; zde rozpínání forem v rozměrech sebe větších není dílu na závadu, an proud děje nemůže tu nikdy býti zdržován tou měrou jako při dramatech určených ku provedení scénickému. Sbory, rozsáhle jsouce založeny, působí zde dojmem ohromujícím; že vzorem byl tu D-ovi v prvé řadě Haendel, zřejmě vychází na jevo (Svatá Ludmila a i starší Hymnus začasté imponují velkolepými obrysy Haendlovskými). Z nejznamenitějších děl a D-ovi samému nejmilejších jest Stabat Mater, cyklus 10 čísel, uchvacujících jak mohutností čísel sborových, tak něhou sólových partií. Na poli instrumentálním jest D. ve vlastním živlu; charakteristickým znakem jest ve všech jeho pracích slovanský živel, osvěžující i formu klassické sonáty. Pozdější symfonie D. ovy jsou pokračováním Beethovenových; jakkoli zdálo by se tvrzení to mnohému smělým, přece nikdo nepopře. že D. vdechl svým symfoniím, z nichž nejednou dýše chmurný Beethoven, nového, svěžího ducha, jenž vše s sebou uchvacuje. D. uvedl v symfonii národní tanec; D-dur symfonie má místo scherza furiant, idealisovaný tanec, neodolatelný svým rhythmem. Toť ostatně také jedna ze specialit D-ových, že dovedl, jako druhdy Schubert a Chopin a z novějších Brahms, povznésti sevšednělou formu taneční k umělecké výši. Slovanské tance samy o sobě pojistily by D-ovi památku trvalou. Zvláštnosti národních melodií slovanských všude podivuhodně srůstají s D.-ovými rhythmy a prostředky technickými. Orchestr D-ův hraje tisícerými barvami; jako někdy Berlioz, jest D. největším žijícím virtuosem na orchestr. I klavírní tvorba D. ova, byť i nebyl klavír nejvlastnějším jeho nástrojem, jakož i činnost jeho v oboru písně a sborové literatury, vykazuje množství květů čarovné krásy. Pro úplnost stůjž zde dodatkem, že v cizině znenáhla počínají se objevovati i delší studie o D-ovi, najmě v Anglii; z německých známa jest hlavně studie v „Musik-Almanachu“ bratří Hugů, psaná přítelem D-ovým drem Zubatým (Lipsko, 1886). Str.
Pobyt D-ův v Americe (r. 1892 jmenován ředitelem konservatoře v New Yorku) značí vrchol tvoření mistrova na poli hudby absolutní. Pátá symfonie e-moll, nazvaná Z Nového světa (1894), jest dílo klassické krásy a zářivé instrumentace. Stopy amerického pobytu jsou zvláště patrny v applikaci originálních melodií indiánských (poslední věta). Symfonie tato jest nejlepší česká skladba absolutně-hudební. V komorní hudbě vytvořil smyčcová kvartetta F-dur, E-dur, G-dur (nejkrasnější volná věta D-ova) a As-dur, vedle toho r. 1894 mohutný, orchestrálně znějící smyčcový kvintett Es-dur (se dvěma violami). Z písní té doby jsou to Biblické písně uchvacující hlubokou náladou — nejlepší vokální skladba D-ova. V tvoření D-ově nastal však současně podivuhodný, snad úspěchem Smetanových děl ve Vídni r. 1892 přivoděný obrat. Z mistra hudby absolutní stal se skladatel programní. Přechod tento prostředkují již r. 1892 programní ouvertury Příroda, Život a Láska, později přezvané V přírodě, Karneval a Othello. Všechny tři jsou díla mistrovská. Odtud byl již krok k symfonické básni; D. zvolil si látky sobě zvlástě sympathické, z Erbenovy kytice: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. S hudebního stanoviska díla tato vynikají krásou motivů a náladovou instrumentací. Ale se stanoviska aesthetického jeví se neúplné splynutí hudby s daným poetickým programmem. D. zůstává vždy hudebníkem příliš absolutním, tok hudebních motivů strhuje ho jednak k neodůvodněným délkám (někdy nedramatickým), jednak k opakování, neodpovídajícímu postupu děje. Nejméně trpí touto vadou „Vodník“, nejvíce „Zlatý kolovrat“, který rozsáhlou, pohádkovou epikou nejméně k hudebnímu zpracování se hodil. Spíše jen názvem připočítává se k těmto symfonickým básním Píseň bohatýrská, programmu neurčitého, ba spleteného. Hudba, možno-li, desorientuje ještě více. Po přestávce téměř desetileté D. obrátil se zase k opeře, i tu s novými názory na moderní drama hudební. Již r. 1894 přepracoval v tom směru „Dimitrije“, r. 1898 „Jakobína“, ale s malým úspěchem. T. r. dokončil komickou operu Čert a Káča na text A. Weniga. Hudba je svěží a plna humoru, obsahuje však přece místa, jež náladou i komposicí vzpírají se textu. Mnohem lépe zdařilo se mu sjednocení obou v opeře Rusalka (r. 1900) na text J. Kvapila. Lyrická tato pohádka vyjímaje několik zbytečných délek plyne v dokonalém souhlasu hudby a textu. Zvláště krásně podáno jest ovzduší českých lesů, divých žen a vil. (Smetanova „Čertova stěna“.) V tom směru možno říci, že „Rusalka“ jest nejlepší a vlastně jediná opera D-ova v moderním slova smyslu. (Z předešlých jsou to „Tvrdé palice“.) Látky hlouběji dramatické zůstaly vždy D-ovi nezdolatelné. To dosvědčila poslední jeho opera Armida na slova J. Vrchlického (1903). Dojem několika představení této opery byl: chaos. Text a hudba ustavičně se tu prou. Jeho operní tvorba skončila se tak, jako před tím tvorba programní. R. 1901 D. zvolen byl ředitelem Pražské konservatoře a byl jím — krátkou bohužel dobu — až do své smrti. R. 1898 vyznamenán čestným odznakem rakouským pro umění a vědu a r. 1901 povolán do panské sněmovny jako člen doživotní. — Význam D-ův jest v hudbě absolutní. Výrazové prostředky hudby, procítěná melodika, bujná, lidově založená rhythmika a zvláště zářivá instrumentace činí z něho největšího symfonika na prahu dvacátého století. Tím faktem, že vrcholem jeho tvorby jsou díla hudby absolutní a nikoliv vokální, jest také vysvětlitelno, že z českých skladatelů nejrychleji získal si uznání světového. A v této světové slávě D-ově jest druhý, sociální, vlastně politický význam D-ův pro náš národ. O. Z.[red 1]
11) D. Čeněk, fysik český (* 1848 v Dušejově), studoval na universitě v Praze, kde se stal r. 1871 assistentem prof. Macha a r. 1873 doktorem filosofie. R. 1874 habilitoval se zde z fysiky, načež již roku následujícího povolán za prof. na chorvatskou universitu v Záhřebě. Napsal více než 25 pojednání z optiky, akustiky, elektřiny i dějin fysiky, dílem česky i chorvatsky, dílem německy. Pokusy týkající se akustické přitažlivosti a odpuzování, jimiž se zabývá od r. 1875, vedly jej k tomu, zkoumati analogie mezi zvukovými vlnami a zjevy elektrickými a magnetickými. Účelem jejich jest ukázati, že nejrůznější attrakce a repulse lze napodobiti jednoduše vibrací vzduchovou, čímž staly by se vážnou oporou theorie, dle níž jsou elektřina a magnetismus jen zvláštní stav vibrace určitého media. Výsledky své sdělil při otevření výstavy ve Vídni r. 1883 a později v přednášce v rak. spolku elektrotechniků, jež uveřejněna r. 1884 v „Zeitschrift des elektrotechn. Vereines“. V Londýně provedl čásť jich Preece v Royal Society, jakož v Society of Telegraph-Engineers. Srv. o nich i článek Thompsonův v „Nature“ (1884, č. 746). Z ostatních výsledků jeho badání jmenujeme vyvrácení před tím všeobecně platného názoru o elektrostatické působnosti plamenů. R. 1876 byl zvolen za dopisujícího člena České společnosti nauk, r. 1887 za řádného člena jihoslovanské akademie i za člena „Société française de physique“ a r. 1893 za dopisujícího člena české akademie věd, slovesnosti a umění. Pro r. 1893—94 jest rektorem university záhřebské.
12) D. Karel, houslař pražský, syn Jana D. 7) (* 1856 v Praze). Vyučil se u otce, strávil pak 12 let u předních houslařů zahraničných ve Vídni, Paříži, Lyonu a Štrasburce. R. 1886 přejal dílnu otce svého a od té doby pracuje na povznešení domácího nástrojařství, snaže se předem dostihnouti při vlastních nástrojích zvuku nástrojů staroitalských. D. má velikou sbírku starých nástrojů, mezi nimi některé vzácné exempláře z hudebního středověku až na dobu troubadourů. Výrobky jeho vyznačují se elegancí a plným, jadrným tónem. Na zemské jubilejní výstavě r. 1891 budil obecnou pozornost jeho kvartet nástrojů smyčcových. Str.
13) D. Xaver, spisovatel (* 1858 v Hostivaři), od r. 1885 katecheta při novoměstské dívčí škole v Praze. Kromě theologických pojednání a příspěvků do „Čecha“, „Zory“, „Vesny“ a j. vydal sbírku sonet: Zlatou stezkou (Praha, 1889); Stínem k úsvitu (t., 1891); Modlitby a písně (t., 1893) a přeložil epigrammata Bl. Verghettiho.
14) D. Rudolf, orientalista český (* 1860 ve Dřítni). Prvého vzdělání dostalo se mu na Bílé Hůrce, kde otec jeho byl učitelem. R. 1870 zemřel otec a matka odstěhovala se s četnou rodinou do Budějovic. Zde navštěvoval D. německou školu piaristskou a české gymnasium, jež absolvoval r. 1879. Již zde bylo studium filologie jeho zamilovaným předmětem. R. 1879 odebral se na pražskou fakultu filosofickou, z počátku jako klassický a orientální, později výhradně orientální filolog (do r. 1882). Zde byl žákem dra Košuta, jehož překlad Dívánu Háfizova po smrti jeho vyšlý poznámkami opatřil. Roku 1882 uděleno mu cestovní stipendium, aby připravoval se v cizině pro professuru východních jazyků. Volil universitu lipskou, jež požívala té doby za Fleischera nejlepší pověsti v oboru studií orientálních. Vedle Fleischera (arab., tur., perština) poslouchal zde Krehla (semitské jaz.), Delitzsche ml. (assyriologie), Gabelentze (čínština, japonština, mandžu) a Ebersa (egyptologie). Na lipské universitě podrobil se také r. 1883 na základě dissertace Ein Beitrag zur Frage über die Fremdwörter im Korân (Mnichov, 1884) rigorosům filosofickým z jaz. arab., perského a čínského s kalkulem summa cum laude. Zimní semestr r. 1883 strávil v Mnichově, byv tam poslán k soukromé výpomoci orientalistovi prof. Trumppovi. Vedle assyriologie u Hommela a Bezolda pracoval zde hlavně v aethiopštině. V létě r. 1884 habilitoval se při české universitě pro orientální filologii, jejíž mimořádným professorem jmenován r. 1890. R. 1886 podnikl podporou Svatoboru studijní cestu po Německu a Nizozemsku, r. 1889 účastnil se jako delegát české university VIII. sjezdu orientalistů ve Štokholmě a Christianii, o němž podal zprávu v „Athenaeu“ (1890). Literární činnost D-ova náleží dílem linguistice, dílem kulturní historii. Prvější náleží: Über die Fremdwörter im Korân (práce habilitační, víd. akad. věd, 1885); Sind türkische Dichterausgaben zu vokalisiren a Bâkî als Dichter (Zeitschr. der deutschen morgenl. Gesellschaft, 1888); Husn u dil. Persische Allegorie von Fattáhî aus Nîšâpûr, herausgegeben, übersetzt, erklärt und mit Lâmi’îs türkischer Bearbeitung verglichen (víd. akad. věd, 1889); Über eine zu veranstaltende Ausgabe des grössten türkischen Lyrikers Bâkî mit einer Ausgabe von 9 Kasîden desselben (Lejda, 1892); konečně China’s Religionen (I. díl, Freiberg v Br., 1894). Z činnosti druhé uvádíme: O nejstarší poesii novoperské (Květy, 1880); O kulturním významu Arabů pro Evropu (habilit. přednáška, 1884); O vzniku a vývoji písma (Athenaeum, 1885); Zeměpis u Arabů a Ibn Batûta (Zeměpisný sborník, 1887 a 1888); Obrázky z kulturní historie čínské (Světozor, 1889 a 1890); Arabský básník Abul-Alá a jeho názor světový (Musejník, 1888); Číňana Konfucia život a nauka (Sbírka přednášek a rozprav, 2 d., 1889—1891); Z čínské domácnosti (1892); Rolnictví v Číně staré i moderní (Athen., 1892 a 1893); Rút (Sborník poesie světové) a j. S J. Vrchlickým překládá Ši-king, jehož I. díl je v rukopise hotov. Ve Slovníku Ottové, jehož vedení písmenem D přejal, zastupuje od počátku odbor orientální.
15) D. František, vlastním jménem Brunner, malíř český (* 1862 v Přelouči), studoval na malířské akademii pražské, později ve Vídni a v Mnichově; vykonav pak větší cesty po Italii a Francii, odebral se do Ameriky, kde nyní ve Filadelfii žije. Věnuje se hlavně malování podobizen, které jsou zvláště v Americe velmi rozšířeny. V Čechách jen zřídka byl vystaven některý jeho obraz; za to jsou dobře známy jeho roztomilé dětské genry pastellové dle hojných fotografií a reprodukcí v našich časopisech.