Ottův slovník naučný/Dux

Ottův slovník naučný
Důvtip	Dux	Dux (místa)

Údaje o textu
Titulek:	Dux
Autor:	Josef Čapek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 244–245. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dux

Dux (lat.), ve vojenství římském vůdce vojenský vůbec, velící buď veškerému vojsku, armádě, nebo jen tomu kterému, více nebo méně samostatnému oddílu. I důstojníci zovou se duces: duces maiores ti vyšší, jako tribuni, legati, různí praefecti, velící quaestor; d. minores = nižší představení jako centurioni a tak zv. principales, poddůstojníci, k nimž náleželi předem optiones, decuriones, signiferi (lieutenanti, praporečníci) atd. Vrchním vůdcem, jenž zván též imperator, ač od VI. st. př. Kr. je to čestný titul, osvědčeným vůdcům, někdy i podvůdcům udělovaný, byl v nejstarších dobách král, jenž svěřoval vedení jízdy zvláštnímu vůdci zv. praefectus celerum; za republiky byli jím konsulové, časem diktátor, jemuž podřízen byl magister equitum (náčelník jízdy), praetorové, prokonsulové a propraetorové. Za císařství jest nevyšším velitelem císař, jenž hodnost tuto přenáší na své legáty (legati Augusti pro praetore). Představeným vojska gardového jest praefectus praetorio, městských stráží pr. vigilum, městských kohort pr. urbi, jenž však jest togatus. Své praefekty mají občanské sbory v provinciích a j. municipiích. Veliteli legií jsou vojenští tribunové, od dob Caesarových legáti, jichž nezřídka užíváno jako podvelitelů k samostatnějším voj. podnikům (časem i quaestor); ve stálých leženích mají velení zvláštní důstojníci praefecti castrorum, též pr. legionis. Tribunům v pozdější císařské době svěřováno vedení kohort, ač kohorty pomocných vojsk měly své praefekty. Menší oddělení, kohorty, manipuly, centurie, mají na starosti setníci různé hodnosti (centuriones) se svými zástupci (optiones, u jízdy decuriones). Tak zvaným imperiem (militare, militiae) dostává se vojevůdcům a jejich zástupcům jistých práv a moci vzhledem ke svěřenému vojsku, vůči nepříteli, vzhledem k vedení a ukončení války, nároku na titul imperator, triumf a p. Vůdce byl ve mnohé příčině obmezen vůlí senátu, sněmu, později císaře; byl také za svou činnost odpověden. Podvůdcové a důstojníci záviseli na svých vůdcích, ač jen částečně od nich mohli býti na hodnost svou dosazováni. Vzdělání svého nabývali vůdcové a podřízené důstojnictvo především prakticky, pobytem na vojně při znamenitých vojevůdcích, účastenstvím ve službě. Dobře vyškoleni bývali setníci, ač z mužstva větším dílem vzešli a vyššího vzdělání neměli. Vyšší důstojnictvo, jež bylo vznešenějšího původu, pachtilo se nezřídka více po hodnosti než po řádném vykonávání povinností. Nemálo na závadu bývalo, že velitelství vojenské spojováno bylo s civilními úřady, jež byly dočasné, čímž se vůdcové častěji střídali a k vojevůdcovství se dostávali muži malého vojenského nadání a časem i nepatrné snahy. – Přes to však mohou se Římané vykázati dlouhou řadou znamenitých vojevůdců, osvědčených válečníkův. – Odznakem vrchního velitele byl nachový pláštík (paludamentum) a dýka (pugio); setníci nosili na znamení své důstojnosti révovou hůl (vitis). –. V dobách císařských nazýváni jsou d. vojenští velitelé v provinciích. V provinciích t. zv. císařských byla poč. III. st. po Kr. správa rozdělena ve vojenskou s náčelníkem, jenž slul d. (d. limitis), a v civilní, již řídil praeses (provinciae). Duces uvádějí se nezřídka jako velitelé větších detachovaných oddělení (vexilla, vexillationes), vybraných z legií za příčinou obsádky některého místa, chránění hranic, stavby silnic. Na rozdíl od comites, již byli zaměstnáni v císařském kabinetě, značilo duces ty, kteří císaře do boje provázeli. Postupem času nabylo slovo d. významu titulového (srv. české »vévoda«). Čap.

D. v právu něm. a slov. viz Vévoda.