Ottův slovník naučný/Duševní majetek

Ottův slovník naučný
Duševní choroba	Duševní majetek	Dušezpyt

Údaje o textu
Titulek:	Duševní majetek
Autor:	Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 232–235. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Duševní vlastnictví

Duševní majetek č. d. vlastnictví jest hluboce zakořeněný a velmi rozšířený název, kterým se zahrnuje zvláštní kategorie práv, zvaných nejsprávněji práva původcovská neb autorská. Pojmenování posledního užívá se často též pouze pro jeden druh práv původcovských, pro t. zv. literární a duševní majetek. Práva původcovská jsou výtvorem novověkých hospodářských a technických poměrů. Počátky jejich lze stopovati sice až do XVI. stol., všeobecného uznání domohla se však práva autorská teprve v nejnovější době. Teprve moderním zákonodárstvím uznáno, že každý druh duševní práce, ať v oboru literatury a umění, ať v oboru průmyslu, zasluhuje právní ochrany proti nedovolenému vykořisťování se strany osob třetích. Téměř všechny vzdělané státy poskytují původci (autorovi) nového výtvoru literatury, umění nebo hmotné výroby výhradné právo, aby svůj výtvor samojediný zužitkoval a vykonával nad ním jisté disposice. Jen z té okolností, že běží o původce, autora, a individuální tvůrčí činnost, autorství, vysvětluje se název »práva původcovská« neb »autorská«. Tímto povšechným názvem zahrnují se jednotlivé druhy autorských práv, a sice literární, umělecké a průmyslové právo autorské. Co se týče prvých dvou, shodují se zákony jednotlivých států namnoze v tom, že poskytují autorovi (spisovateli, skladateli, výtvarnému umělci a fotografovi) výhradné právo dílo své uveřejniti, mechanicky je rozmnožiti (reprodukovati), resp. napodobiti, veřejně provozovati (jedná-li se o díla dramatická a hudební), po případě i přeložiti (běží-li o spisy). V oboru průmyslu chráněn jest jednak vynálezce nového předmětu, nového prostředku nebo nového způsobu výroby (právo patentní), jednak původce nových forem průmyslových předmětů (právo k živnostenským vzorkům a modelům). Patentní právo spočívá v tom, že nikdo nesmí bez dovolení majitele patentu předmět vynálezu živnostensky vyráběti a šířiti (prodávati), resp. patentovaného prostředku nebo způsobu výroby živnostensky užívati. Majiteli práva k živnostenským vzorkům a modelům poskytnuto jest opět výhradné právo, vzorky a modely své reprodukovati. S vyjmenovanými autorskými právy souvisí výhradné právo k užívání živnostenských a obchodních známek, označujících výrobky a zboží jistého závodu. Kdežto práva shora jmenovaná spočívají v ochraně duševní práce, zakládá se poslední právo na ochraně duševního kapitálu. Ochrana směřuje tu sice proti užívání a napodobení chráněných známek se strany osob neoprávněných, ve skutečnosti však netýče se ochrana ani tak známek, jako výrobků jimi označených, jakož i závodu samého, resp. pověsti, jíž se závod těší. Kdežto při ostatních autorských právech průmyslových nedovoluje se třetím osobám, aby chráněné předměty vyráběly, z nich těžily a konkurovaly tak s majitelem patentu, resp. s majitelem výhradného práva ke vzorkům a modelům, nebrání se při výhradném právu ke známkám nikomu, aby nečinil osobě oprávněné soutěž. Každému jest naopak dovoleno, aby vyráběl předměty podobné nebo i lepší jakosti, než jsou předměty opatřené ochrannou známkou; jen to se vyžaduje, aby nikdo vlastní své výrobky nebo zboží neopatřoval cizími ochrannými známkami, chtěje vzbuditi domněnku, jako by pocházely ze závodu jiného, těšícího se chvalné pověsti. Ochrana prospívá tu nejen firmě, jež má výhradné právo k užívání určité známky, nýbrž i obecenstvu, které není vydáno v nebezpečí býti oklamánu od nepoctivých živnostníků neb obchodníků.

Ačkoli v jednotlivostech zákony o autorských právech nejen různých zemí, nýbrž i jednoho státu od sebe velmi se odchylují, nesou přece některé známky společné. Tak jest jejich charakteristickou známkou jednak výhradnost, jednak zvláštní předmět. Následkem výhradnosti mají všechny ostatní osoby absolutní a negativní povinnost nerušiti autora nebo jeho právního nástupce u vykonávání práva autorského. V tom směru podobají se tedy věcným právům, avšak liší se od nich opět tím, že předmětem jejich není věc hmotná, nýbrž duševní plod autorův, tedy něco nehmotného. Také časová obmezenost jest jejich zvláštní známkou. Někteří spisovatelé srovnávají je s monopoly a starými výhradnými právy živnostenskými, avšak i od nich se liší. Nehledíc k tomu, že některá z nich jsou právy soukromými (literární a umělecké právo aut.) a ostatní veřejnými, prýští se práva autorská pouze z tvůrčí činnosti autorské – byť i k ochraně některých z nich třeba bylo aktu správní moci, úředního udělení – kteroužto činností obohacuje se jmění národa o oekonomickou hodnotu díla nově vytvořeného, kdežto monopolista těží z pouhé skutečnosti zákona, z positivního předpisu zákonného, sledujícího různé účely. Monopolista nezpůsobil podobného obohacení jmění národního, a právo jeho je na ujmu obecenstva. Ve mnohých směrech liší se však od sebe jednotlivá práva původcovská značně. U jedněch vzniká subjektivní právo autorovo z pravidla pouhou skutečností duševní tvorby (u literárního a uměleckého práva autorského), u jiných jest třeba ke vzniku práva zápisu do veřejných knih, resp. opovědění k zápisu, neb uznání se strany státu, a kromě toho i zapravení předepsaných poplatků. Řečený zápis provádí se buď v místě ústředním, pro celý stát zřízeném, nebo v četných menších střediscích státní správy. Také stran převodu práv původcovských platí různá pravidla. Kdežto literární a umělecké právo autorské přechází na nástupce autorovy právním jednáním převodu, který se pravidelně díti může v jakékoli formě, musí převod patentního práva zapsán býti v rejstříku právě tak, jako původní nabytí práva (na př. dle zák. něm. a franc.), po případě se vyžadují kromě toho ještě jiné obsáhlé formálnosti (dle zák. franc. na př. notářská listina). Jako si státní moc vyhradila ingerující činnost při vzniku práva patentního, tak ji podržuje i po udělení tohoto práva. Ukázalo-li se později, že patentovaný vynález není vlastně patentu schopen, nebo ž?e není nový, prohlásí jej úřad za neplatný. Nullita patentu působí pak proti všem třetím osobám, jest tedy absolutní, a má zpětný účinek (patentní právo bylo již od počátku neplatné). Něco podobného není ovšem u literárního a uměleckého práva autorského. Tam nikdy nemůže subjektivní právo autorovo prohlášeno býti za neplatné. Od neplatnosti patentu sluší však rozeznávati propadnutí (odnětí) patentu, jež prohlašuje úřad dle některých zákonů tenkráte, když majitel patentu v určité době vynález svůj v domácím státě prakticky neprovádí, nebo když v zájmu veřejnosti jeví se nutno, aby majitel patentu vynález jiným za přiměřenou náhradu postoupil, on však zpěčuje se tak učiniti. (Případ t. zv. licenčního donucení.) Propadnutí nepůsobí nikdy ex tunc, nýbrž pouze od okamžiku prohlášení, tak že porušení práva patentního, jež se událo před tímto okamžikem, může býti stíháno i později. Ani propadnutí práva nevyskytá se ve většině zákonů, upravujících literární a umělecké právo autorské. Pouze výjimkou zná je starší zákon hessenskodarmstadtský ze 23. září 1830 čl. 8. (nyní ovšem již zrušený), aut. zákon španělský z 10. ledna 1879, dosud platný, čl. 40. a 42. a zákon venezuelský ze 12. kv. 1887, čl. 38. a 40. Dle obou posledních zákonů propadá aut. pr. ke spisům, jež ve 20 letech nebyly opět uveřejněny. Vyžaduje se jen, aby ten, kdo dílo chce patisknouti, oznámil to dříve do rejstříku, vedeného o právu autorském, a aby vláda vyzvala oprávněnou osobu stran práva autorského, by do roka znova dílo vydala. – Také v tom se jednotlivé druhy práv autorských od sebe liší, že některá práva původcovská (literární a umělecké) spojují v sobě dva stejně oprávněné živly, jeden majetkový, druhý nemajetkový, ideální (též osobním zvaný), kdežto jiná práva autorská (patentní pr., pr. ke vzorkům a pr. ke známkám), vykazují podstatně jen živel majetkový. To má ovšem vliv na pravidla, jimž práva autorská jsou podroben, zejména na exekuci, která následkem ideálního, osobního živlu u literárního a uměleckého práva autorského značně jest obmezena, kdežto u živnostenských práv autorských se připouští podobně jak u jiných práv majetkových. – Některá z původcovských pr. trvají nejen po celý život autorův, nýbrž ještě jistou řadu let po smrti (literární a umělecké pr. aut. zpravidla), jiná pouze několik let od svého vzniku (právo patentní a pr. ke vzorkům a modelům), jiná nejsou žádnou dobou obmezena (pr. ke známkám). Nemohouce se do dalších podrobností pouštěti, uvedeme ještě shora zmíněný rozdíl, že literární a umělecké právo aut. jest právem soukromým, kdežto ostatní práva původcovská patří mezi práva veřejná.

Mnohé různosti zákonné mezi literárním a uměleckým právem autorským na jedné straně a živnostenskými právy autorskými na straně druhé odůvodněny jsou povahou a určením předmětu, jejž vytváří jednak spisovatel a umělec, jednak vynálezce a živnostník. Byť i literární a umělecká díla měla pro lidskou společnost sebe větší význam, nepatří přece k absolutním potřebám existenčním jako průmyslové výrobky, jež mají důležitost obecnou, týkajíce se každého jednotlivce. Ochranou autorství průmyslového prolomen jest princip individualistický, jevící se v úplně svobodě živnostenské, ve prospěch jednotlivce duševně nadaného a pilného. Uznávaje živnostenská práva autorská, chrání zákonodárce jednotlivce naproti celku, naproti veřejnosti. Poněvadž však průmyslové výrobky, o něž tu běží, jsou pravidelně nezbytnou potřebou existenční, musí řečená ochrana zákonná držeti se v náležitých mezích. Jednotlivec nesmí totiž požívati obsáhlé ochrany na ujmu veřejnosti, a proto musí stát do poměru mezi autorem a veřejností zasahovati svou upravující a dohlédací činností. Činnost tuto nemusí stát vyvíjeti v tak značném rozsahu u literárního a uměleckého práva autorského, jež má význam pouze pro obmezenější kruhy veřejnosti. Jen z toho důvodu vyžadují se u živnostenských práv autorských mnohé formálnosti, znesnadňující nabytí nebo převod práva a zavedeny jsou způsoby zrušení a prohlášení neplatnosti práva, jež literárnímu a uměleckému právu autorskému jsou neznámy. Z toho důvodu jsou také živnostenská práva autorská naproti literárnímu a uměleckému právu autorskému časově značně obmezena. Mnohé různosti mezi zákony upravujícími obě zmíněné skupiny autorských práv pokládají však horliví zastanci živnostenských práv autorských za neodůvodněné nebo přílišné, a snaha jejich nese se k tomu, aby tato různost co možná nejvíce byla setřena, a obě skupiny původcovských práv aby co nejjednotněji byly upraveny. Budoucí zákonodárství ukáže, pokud se jednotné zásady hodí na různé druhy práv autorských.

Práva původcovská mají v dosavadním stadiu rozvoje tu zvláštní známku, že ochrana zákonná vztahuje se pravidelně jen na osoby k domácímu státu příslušné. Všechny zákony upravující práva původcovská děkují totiž vznik svůj snaze, aby jednotlivé obory domácí duševní práce byly chráněny a podporovány. Poskytuje tedy většina zákonů ochranu původcovských práv pouze příslušníkům domácího státu. Příslušnost ta je pravidelně subjektivní. Osoba oprávněná musí býti občanem státu, o nějž běží, nebo musí ve státě tom míti aspoň svůj domicil. Dle jiných zákonů stačí příslušnost objektivní. Ochrany požívá totiž i cizinec, avšak jen v tom případě, když právo své vykonává ve státě, o nějž se jedná, tedy na př. když literární své dílo dá do nákladu ve státě, v němž chce nabyti ochrany. Některé zákony znají oba uvedené druhy příslušnosti. Pouze výjimkou nečiní některé zákony zásadního rozdílu mezi domácími a cizími příslušníky. Výjimka ta vyskytá se v zákonodárství francouzském a belgickém. Ve mnohých zákonech vyslovena jest aspoň zásada vzájemnosti, reciprocity, dle níž chráněni jsou v tom kterém státě i cizinci pod podmínkou, že cizí stát poskytuje ochranu příslušníkům státu, o nějž běží. Na základě řečené zásady uzavřely jednotlivé státy vespolek smlouvy na ochranu původcovských práv literárních, uměleckých a průmyslových. Snaha, aby se území ochrany co nejvíce rozšířilo, a autorská práva jednotně byla upravena, vedla k tomu, že uspořádáno bylo několik sjezdů, na nichž přetřásána ochrana autorských práv. Počátek učiněn r. 1858 sjezdem brusselským. Myšlénka, že autor literárního a uměleckého díla požívati má ve všech státech téže ochrany jako doma, hájena zvláště na sjezdu pařížském r. 1878, jehož se mezi jinými súčastnili Hugo, Turgeněv, Boborykin, Jules Simon, Edm. About a j. Následkem propagandy Hugovy utvořeno »mezinárodní sdružení literatury a umění«, aby se domáhalo uznání svých zásad u jednotlivých států. U vlády švýcarské došel spolek sluchu. Výsledkem jest bernská literární konvence z 9. září 1886, dle níž Anglie, Belgie, Francie, Itálie, Lucemburk, Monaco, Německo, Španělsko, Švýcary, Haiti a Tunis sestoupily se v mezinárodní jednotu na ochranu literárních a uměleckých děl. Podobným způsobem uzavřena tři léta před tím (v březnu r. 1883) v Paříži mezinár. jednota na ochranu živnostenských práv autorských, k níž přistoupily: Anglie, Belgie, Francie, Italie, Nizozemí, Portugalsko, Srbsko, Španělsko, Švédsko a Norsko, Švýcary, Tunis, Brazílie, Guatemala a několik jiných státův amer. Rakousko nepřistoupilo na svou vlastní škodu k žádné z řečených konvencí.

Co se týče zákonův autorských, upraveno jest v Rakousku t. zv. »literární a artistické vlastnictví« patentem z 19. října 1846 č. 992 sb. z. s., který byl doplněn min. nař. ze 27. pros. 1858 č. 6 ř. z. na r. 1859. Patentní právo spočívá na zák. z 15. srpna 1852 č. 184. ř. z. Právo ke vzorkům průmyslovým upraveno jest zák. ze 7. pros. 1858 č. 237 ř. z. Na ochranu známek vydán byl zák. ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. Nejnověji připravují se zákony o právu patentním a o právu k užívacím vzorkům. Také zastaralý zákon o literárním a artistickém právu autorském nahrazen má býti novým. Iniciativa vyšla od spolku rakousko uherských knihkupců, který sestavil zvláštní návrh zákona a předložil jej ministerstvu. Na základě tohoto návrhu sepsala vláda svůj vlastní návrh, který značné se liší od projektu spolku rakousko-uherských knihkupců. Vládní předloha odevzdána byla dle usnesení panské sněmovny ze 20. července 1892 spojené právnické a politické kommissi k podání zprávy. Kommisse tedy vládní předlohu přehlédla a poněkud pozměnila. Další jednání na neurčitou dobu jest zastaveno, a vydán prozatím dne 26. dubna 1893 č. 78. ř. z. zákon, kterým se desetiletá ochrana provozovacího práva autorského (po smrti autorově) prodlužuje o dvě léta. Rakousko uzavřelo také několik konvencí. Stran literárního a uměleckého práva autorského učiněny smlouvy s Italií, Francií a Uherskem. Reciprocita mezi buntovými zeměmi Rakouska a Německa uznána v zákoně rakouském i německém. Před nedávném (6. prosince 1891) uzavřelo Rakousko-Uhersko s Německem konvenci stran vzájemné ochrany patentů, vzorků a známek. – Cizí literatura autorského práva se týkající jest ohromná. Veliké množství spisů mají zejména Francouzi, Němci a Angličané. Sbírku všech zákonů světa o literárním a artistickém právu autorském vydali ve Francii ve 2 dílech Lyon-Caen a Delalain. Němci mají podobnou, avšak stručnější a neúplnou sbírku od Hedelera. Streissler vydal cizí zákony o liter. a uměl. pr. aut. většinou ve krátkých výtazích. Od Gareisa jest trojsvazková »Sammlung der Patentgesetze aller Länder«. Francouzi mají ode dávna periodickou publikaci věnovanou autorským právům: »Annales de la propriété industrielle, artistique et littéraire«; podobný účel má list založený r. 1892 v Berlíně, zprvu »Immaterialgüter« a nyní »Neuzeit« zvaný. Officiálním orgánem úřadu mezinárodní jednoty bernské jest časopis »Le droit d´auteur«, vycházející v Bernu. Ve Francii zabývali se autorskými právy: Renouard, Traifé des droits d´auteurs dans la littérature, la science et les beaux arts (1838–39); Traité des brevets d´invention (3. vyd. 1865); Blanc, Traité de la contrefaçon en tous genres (4. vyd. 1855); L´inventeur breveté (1845); Pouillet, Traite théorique et pratique des brevets d´invention et de la contiefaçon (1870) a Traité théorique et pratique de la propriété littéraire et artistique (1879) a mn. j. Z literatury anglické buďtež uvedeni hlavně: Maugham, A treatise on the laws of liter. property (1828); Phillips, The law of patents for invention (Boston-New York, 1837); Godson, A treatise on the law of patent for inventions and copyright (2. vyd. Londýn, 1851); Copinger, The law of copyright (1871); Slater, The law relating to copyright and trade marks (1884); Putnam, The question of copyright (New York-Londýn, 1891) a mn. j. V literatuře německé pracovali: Jolly, Die Lehre vom Nachdruck (1852); Wächter, Verlagsrecht (1857 a 1858), Autorrecht (1875) a Urheberrecht (1877); Klostermann, Das geistige Eigenthum an Schriften, Kunstwerken und Erfindungen (1867), Die Patentgesetzgebung aller Länder (2. vyd. 1876); Dambach, Die Gesetzgebung des norddeutschen Bundes betreffend das Urheberrecht an Schriften atd. (1871); Das Patentgesetz für das deutsche Reich; Musterschutzgesetz (1876); Kohler, Autorrecht (1880), Deutsches Patentrecht (1878), Recht des Markenschutzes (1885) a mn. j. – Slabší jest rakouská německá literatura: Harum, Die gegenwärtige österr. Pressgesetzgebung (1857); Vesque v. Püttlingen, Musikalisches Autorrecht (1864); Anders, Beiträge zur Lehre vom litter. u. artist Urheberrecht (1881); Schuster, Das Urheberrecht der Tonkunst (1891); Granichstädten, Das Urheberrecht, Pressgesetz und das objektive Verfahren (1892); E. Benedikt, Bemerkungen über das Urheberrecht und den Gesetzentwurf der österreichischen Regierung (1893); Stubenrauch, Österr. Marken- und Musterschutzgesetz (1859): Schulhoff, Das neue Gesetz über den Markenschutz (1890). Z ruské literatury uvádíme: Kalmykov, O litěraturnoj sobstvennosti (Žurn. min. osv., 1851); Spasovič, Prava avtorskija i kontrafakcija (1865); Tabašnikov, Litěraturnaja, muzykaljnaja i chudožestvennaja sobstvennosť (1878); Boborykin, Avtory, ich prava i položenija (Slovo, 1878); Šeršeněvič, Avtorskoje právo na litěraturnyja proizveděnija (1891) a j. U nás zabývali se povahou práv autorských Randa ve »Vlastnictví«, Pražák ve Sporech o příslušnost a Kadlec v »Právníku«, 1891. Od tohoto vydala Česká akademie zvláštní monografii O právu provozovacím. -dlc.