Ottův slovník naučný/Don Juan

Ottův slovník naučný
Donjon	Don Juan	Donka

Údaje o textu
Titulek:	Don Juan
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 836. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Don Juan

Don Juan [-chuan], proslulý typ bezbožného svůdce žen. Pověst o něm zdá se býti původu andaluského. Sevillské kroniky vypravují o něm v podstatě toto : D. J. Tenorio, syn z urozené rodiny, dopouštěl se nesčetných zločinů a probodl konečně šedivého guvernéra sevillského, dle jiných komthura Gonzala de Ulloa, když mu chtěl zabrániti v násilném únosu jeho dcery Giraldy. Mrtvola byla pochována v klášteře sv. Františka, a náhrobek ozdoben sochou zavražděného. Ale mnichům, jež bohopusté řádění Juanovo dávno trápilo, podařilo se, vlákati ho do kláštera, kde ho v odvetu za zločin spáchaný na rodě Ulloů sprovodili se světa; na venek rozšířili zprávu, že D. J. rouhavým způsobem zneuctil sochu Gonzalovu a tu že ho socha uchopila a rozsedlinou v dlažbě svrhla do pekla. Posud ukazuje se v Seville torso staré sochy, které se mezi lidem říká »kamenný host« (v. níže), a která se pokládá za zbytek sochy Gonzalovy. S touto donjuanskou pověstí smísila se později jiná, jejíž hrdinou je D. J. de Maraňa. Ten prý uzavřel spolek s ďáblem, avšak obrátil se kajícně, když se mu před zamýšleným únosem ve vidění zjevil obraz jeho vlastního pohřbu. Stav se mnichem, strávil ostatek života ve ctnostném sebezapírání a ve svatosti. Svou mrtvolu kázal pohřbíti pod prahem kathedrály, aby se po ní nohama šlapalo. Kritikové Byronova »Dona Juana« shledali, že v Andalusii kdysi skutečně existoval vznešený rytířský rod Tenoriů, že D. J. byl nejmladším synem admirála Tenoria, jenž se vyznamenal v boji proti Maurům, že byl důvěrníkem neřestného kastilského krále Petra Ukrutného (1350-69), jeho vrchním číšníkem a společníkem jeho výstředních kousků a jeho ukrutenstev. Podle toho by spadal jeho život do 2. pol. XIV. stol. V literární historii připomíná se jako první dramatické spracování lákavého thématu duchovního drama El ateista fulminado (Bleskem zasažený bezbožec), jinak neznámé, jež se provozovalo v kostelích a klášteřích. Avšak teprve v XVII. stol. zmocnilo se ho umění básnické, aby z něho učinilo nehynoucí typ, družící se co do významu po bok německému Faustu a polskému Twardowskému. Německá pověst faustovská a románská donjuanská v jistém smyslu se doplňují, zobrazujíce dvě různé stránky krajního lidského egoismu. Faustovská předvádí člověka v jeho poměru k nadsmyslnému a ukazuje, že přesahování mezí duchu lidskému od Boha vykázaných vede do záhuby; donjuanská pověst představuje člověka v jeho poměru k pozemskému a dochází k obdobnému závěru, že totiž překročení hranic vytčených Bohem a zákony naší smyslnosti má v zápětí zkázu a zatracení. Faustovská zobrazuje poblouzení myšlením, donjuanská poblouzení cítěním. Řadu znamenitých výtvorů zahájil španělský básník, napodobitel svého přítele Lopeza de Vega, Gabriel Tellez, pseud. Tirso de Molina (1570 - 1645) dramatem El burlador de Sevilla y el convidado de piedra (Sevillský svůdce a kamenný host; vydáno v Rivadeneyrově »Coleccion de los mejores autores de Espaňa«, v de Ochoově »Tesoro del teatro espaňol«, franc. překl. v Alph. Royerově »Théâtre de T. da Molina«, něm. překl v G. A. Dohrnově »Spanische Dramen« sv. I., v Braunsfelsově »Span. Theater« a v Rappově »Span. Theater«). Kamenným hostem nazval Tellez sochu Gonzalovu, kterou D. J. ke konci rouhavě pozve na večeři: Gonzalo se skutečně dostaví a po hostině stáhne D-a J-a, ačkoli chce činiti pokání, s sebou do pekla. Tellezův D. J. je mladý horkokrevný dobrodruh, daleký toho, aby analysoval své city, ospravedlňoval své skutky: vyhýbaje se zbytečnému filosofování, žije jen okamžitému požitku. Jinak je v Tellezu obsažena již celá fabule, jak se s ní později shledáváme u Molièra, Daponta, Lenaua. Od Telleza převzalo donjuanskou pověst nejprve jeviště ital., kam ji r. 1652 uvedl Onofrio Giliberti pod tit. Il convitato di pietra (Kamenný host) a po něm pod týmž názvem Cicognini (1670). Oba vsunuli do svých kusů typické figury Arlequina a Pantalona známé z ital. commedia dell'arte, tak že komický živel proti španělskému vzoru silně převládl: zde třeba hledati originál Dapontova-Mozartova Leporella, jenž je v Tellezově »El burlador« pode jménem Catalinon směsí víry, nevěry, pověry a strachu před smrtí, obratným prostředkovatelem, schopným za sáček zlata největší oddanosti. Podle Gilibertiho nebo podle jiného ital. kusu stejného rázu a obsahu spracoval Francouz Dorimon r. 1658 svůj Festin de Pierre ou le fils criminel (Hostina Petrova čili zločinný syn) a r. 1659 de Villiers stejnojmenné drama. Podivný název pochází odtud, že Dorimon místo »convitato«, host, rozuměl »convito«, hostina, a místo »di pietra« dal následkem toho »di Pietro«. Molière, aby obecenstvo vědělo, o kterou látku se jedná, přejal od nich mimo sujet i chybu v podružném titulu své komedie: Don Juan ou le festin de Pierre (1669). Tento Molièrův »D. J.«, jejž Th. Corneille r. 1677 převedl ve verše, je obraz frivolních hýřilů v tehdejší franc. aristokracii. Unese Elvíru z kláštera a vystupuje pak jako manžel, jemuž manželský život není po chuti. Elvíra, kolísajíc mezi láskou a záštím, snaží se ho získati opět ctností. Mladý, krásný, lehkovážný, obratný muž, pravý Machiavel srdcí, epikurejec, není tak atheistou jako spíše skeptikem, jenž se usmívá a vtipkuje, mluví-li se mu o náboženství, o posmrtném životě, a jenž svou životní filosofii hájí mělkou dialektikou. Jeho burleskní sluha Sganarelle vyčítá mu, že by se chtěl oženiti s celým světem. Jak oblíbena byla té doby ve Francii pověst donjuanská, je viděti z toho, že hned 4 léta po Molièrovi užil jí znova herec Dumesnil, řečený Rosimon, v kuse Le festin de Pierre ou le fils criminel (1669). Také do Anglie byla přenesena a to od Tomáše Shadwella tragédií The libertine destroyed (Zničený zhýralec); u něho přesahuje zločinnost a nestoudnost D-a J-a všechny meze slušnosti a možnosti. Počátkem XVIII. stol. nalézáme D-a J-a již v Německu, nejprve jako hrdinu lidové hry divadelní, pak na loutkových divadlech sdílejícího osud Faustův; ve španělských, franc. a bretonských romancích i balladách lidových koloval již dříve. Do téže doby spadá třetí spracování ital. od Karla Goldoniho, jenž místo kamennému hosti dává vykonati pomstu blesku, a nové spracování španělské od Ant. de Zamora No hay plazo que no se cumpla ni deuda que no se pague (Není lhůty, aby nedošla, ani dluhu, aby se neplatil, 1722), kde při jednodušším ději dramatické hlavní motivy vystupují silněji do popředí. Konečně osvojila si D-a J-a hudba, pro kterou byl sujet svou smyslností a citovostí takřka předurčen R. 1765 komponoval Gluck svůj ballet Juan, brzy na to V. Righini operu Don Giovanni ossia il convitato di Pietra na libretto Filistriho a r. 1787 přinesl mistrovské dílo Mozartovo Don Giovanni s dosti originálním librettem Dapontovým. Povaha věci nesla s sebou, že Daponte musit mnohé jen skizzovati. Jeho D. J. je vznešený kavalír, svévolný a veselý, oddaný bezuzdnému požitku, nevyrovnatelný herec v komedii života; jeho vášeň nezná mezí, odpor zvyšuje jen jeho sílu; kdežto v Tellezově komedii se chce na konec káti a žádá za zpovědníka, setrvává u Daponta v energickém vzdoru proti milosti Boží. — R. 1819 napsal Byron první 4 zpěvy svého Dona Juana. Z tradicionální postavy, jak se do toho času vyvinula, zůstalo vlastně jen jméno. Po hrdé, vzdorovité bezbožnosti není na Byronově D-u J-u ani stopy; je to šestnáctiletý hezký hoch, silné a nespoutané přirozenosti, dítě poesie, dávající se unášeti pudem a citem, nemravný jen proto, že o morálce ani neví, že morálka pro něj neexistuje. Po Byronovi s pracoval i donjuanskou pověst: Dán Hauch v dramatě Don Juan (1828); Puškin v kuse Kamennyj gosť (ok. r. 1830); Grabbe v tragédii Don Juan und Faust (1829), v níž spojil španělský donjuanský sensualismus s germánským faustovským spiritualismem; A. de Musset v básni Namouna (1832); Karel Holtei v sedmiaktové dramatické fantasii Don Juan (1834); Mérimée v novelle Les ámes du purgatoire (1834); Alex. Dumas otec v divoce romantickém mystériu Don Juan de Marana ou la chute d'un ange (1836); Sigm. Wiese v tragédii Don Juan (1840); Espronceda v hrozné básni El estudiante de Salamanca (1840); K. J. Braun z Braunthalu v dramatě Don Juan (1844); Ad. Widmann v historické činohře Don Juan de Maranna (1848); José Zorilla y Moral ve dvojdílném nábožensko-fantastickém dramatě Don Juan Tenorio (1844 — 45). Širší zmínky zasluhuje Don Juan Mikuláše Lenaua (1851). Báseň Lenauova je především filosofická a připomíná pojetím svého hrdiny Grabba. Lenau sám píše, že jeho D. J. »nesmí býti horkokrevný člověk honící se jen věčně za ženami, nýbrž idealista pronásledovaný touhou, nalézti ženu, která je pro něj vtěleným ženstvím«. Je to vlastně Lenau sám: spiritualista se sensualistickými záchvaty, blouznící, zoufalý milovník, osudem štvaný rouhač, vlastní bratr Hugova Hernaniho a Byronova Manfreda; není to ani člověk z masa a krve, nýbrž stělesněný metafysický pojem: D. J. romantik a pessimista. Po Lenauovi můžeme mimo faustovsky pojatého Dona Žuana od A. Tolstého, kde se D. J. na konci kaje v klášteře, jmenovati jen některá dramata menšího významu: Don Juan converti (1864) od Laverdanta; Don Juans letztes Abenteuer (1881) od Alf. Friedmanna; Don Juans Ende (1883) od Pavla Heysa; Don Juan d'Armana (1886) od Armanda Hayema a nejnověji ital. báseň Don Juan od G. A. Cesarea (třetí vyd., Catania, 1893). Zajímavá je komedie Alex. Dumasa L'ami des femmes (1864), kde Dumas v Ryonsovi předvádí D-a J-a moderního, zmodernisovaného, »D-a J-a z chudokrevné rasy, skeptické a složité společnosti«, ne již milovníka, nýbrž přítele žen, jenž »si je vědom příčin, odporů, nedůsledností, fantasmagorických rozmarů ženského srdce, jenž radí, stírá slzy« a hlavně »pozoruje, analysuje, pátrá v srdcích«. Život a láska je proň komedií, jejíž mašinérii z blízka prohlíží.

Srv. Scheible, Das Kloster, sv. III., odd. 2. (Štutgart, 1846); Désiré Laverdant, Les renaissances de D. J. (Paříž, 1864, 2 sv.); L. Molant, Molière et la comédie ital. (t., 1867); Arm. Hayem, Le Donjuanisme (t., 1886); K. Engel, Die D. J.-Sage auf der Bühne (Dráždany, 1887); E. Tisaot, Les évolutions de la crit. franç. (Paříž, 1891) v článku o J. Lemaltrovi; G. Em. Barthel, Nicolaus Lenau's sämmtliche Werke (Lipsko) v předmluvě k D-n J-ovi. Vd.